Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 16.01.2001, sp. zn. II. ÚS 433/98 [ nález / MALENOVSKÝ / výz-2 ], paralelní citace: N 7/21 SbNU 49 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.433.98

sp. zn. II. ÚS 433/98 Nález Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti ing. J. Z., proti výroku sub. I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998, čj. 19 Co 743/97-298, a proti výroku sub. II. rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 10. 1997, čj. 5 C 137/95-283, takto: Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998, čj. 19 Co 743/97-298, ve výroku sub. I. se zrušuje. Návrh na zrušení rozsudku Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 10. 1997, čj. 5 C 137/95-283, ve výroku sub. II. se zamítá. Odůvodnění: Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, napadl stěžovatel, s odvoláním na porušení čl. 1, čl. 36 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 3. 10. 1997, čj. 5 C 137/95-283, ve výroku sub. II., kterým se žaloba, kterou se stěžovatel domáhal náhrady za odstraněnou nemovitost podle zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, do částky 1.359.870,80 Kč zamítá a dále rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998, čj. 19 Co 743/97-298, ve výroku sub. I., kterým se rozsudek soudu prvního stupně v citovaném výroku potvrzuje. Porušení svých práv stěžovatel spatřuje v tom, že soudy obou stupňů neprovedly jím navržené doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem ohledně ocenění odstraněné stavby, a v odůvodnění rozsudku se s neprovedením tohoto důkazu nevypořádaly, což stěžovatel považuje za porušení práva na spravedlivý a zákonný proces. V druhé části ústavní stížnosti dále uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu je zcela v rozporu se zákonem. Odvolací soud tím, že v souzené věci aplikoval §23 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, a Stanovisko občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 12. 1995, sp. zn. Cpjn 36/95 (číslo 16/1996 Sbírky soudních rozhodnutí, dále jen "Stanovisko"), dospěl k závěru, že nárok na náhradu má jen původní vlastník, neboť k odstranění stavby došlo v roce 1986, zcela ignoroval všechny důkazy provedené před soudem prvního stupně, z nichž vyplývá, že stěžovatel je osobou oprávněnou podle §4 odst. 2 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb., a že za odstraněnou stavbu mu náleží náhrada podle §14 až §16 citovaného zákona. Své závěry odvolací soud nepodložil přesvědčivými argumenty a nedbal zásady, že je třeba k restitučním případům přistupovat zvlášť citlivě, aby nedošlo k další křivdě. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v napadeném výroku v rozporu se zásadami spravedlivého a zákonného procesu, a to i pro absenci odůvodnění, na základě jakých důkazů došel ke svému rozhodnutí a jak tyto důkazy hodnotí. Ústavní soud z připojeného spisu zjistil, že se stěžovatel domáhal, aby soud uložil Rolnickému výrobnímu a obchodnímu družstvu Vraclav jako žalovanému povinnost poskytnout stěžovateli náhradu za odstraněnou stavbu "čp. 158/II ve Vysokém Mýtě" s hospodářskými budovami a porosty podle ustanovení §14 až §16 zák. č. 229/1991 Sb. Soud prvního stupně výrokem sub. I rozsudku ze dne 3. 10. 1997, čj. 5 C 137/95-283, uložil žalovanému povinnost zaplatit stěžovateli (dříve žalobci) částku 3.047.131,20 Kč a výrokem sub. II. žalobu co do částky 1.359.870,80 Kč zamítl. V odůvodnění uvedl, že stěžovatel je osobou oprávněnou podle ustanovení §4 odst. 2 písm. c) zák. č. 229/1991 Sb. Osobou povinnou k poskytnutí náhrad dle ustanovení §16 odst. 2) cit. zák. na základě provedených důkazů shledal uvedené družstvo. Soud přitom vycházel z toho, že předmětná stavba je "stodolou", a v souladu se závěry znaleckého posudku ze dne 30. 7. 1997, č. 1680-110/97, přiznal náhradu ve výši 3.047.131,20 Kč a nikoli již v částce 1.359.870,80 Kč, neboť v této výši znehodnocení neměl za prokázané. Poněvadž soud nenalezl žádnou ekvivalentní náhradu, která by odpovídala nároku přiznanému stěžovateli, přiznal mu peněžní plnění. Ústavní soud dále zjistil, že stěžovatel při jednání před soudem I. stupně dne 23. 9. 1997 navrhl jako důkaz vypracování revizního znaleckého posudku, což bylo usnesením při jednání zamítnuto (č.l. 277 spisu). Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku výrokem sub. I potvrdil a ve zbylých částech výroku rozsudek zrušil a vrátil věc k dalšímu řízení. Podle odůvodnění mezi účastníky nedošlo k dohodě o způsobu plnění, jak předpokládá zák. č. 229/1991 Sb., v §16 odst. 4, a soud tedy nemohl stěžovateli přiznat plnění peněžní, ale pouze naturální. Potvrzující výrok soud odůvodnil tím, že k odstranění sporné stavby došlo již v roce 1986, a v takovém případě má nárok na náhradu pouze původní vlastník, tj. osoba, v jejímž vlastnictví byla nemovitost v době jejího odnětí a předání do užívání jiné osobě. Vycházel přitom jednak z ustanovení §23 zák. č. 229/1991 Sb., a jednak ze "Stanoviska", které pod bodem 19 přiznává právo toliko původnímu vlastníku obytné nebo hospodářské budovy, která byla odstraněna nebo znehodnocena, neboť žádné další subjekty nejsou uváděny. Na dědice původního vlastníka tak, podle tohoto "Stanoviska", může přejít jen již uplatněné právo na finanční náhradu jako předmět dědictví dle příslušného ustanovení občanského zákoníku. Pokud jde o zbylé části výroku, Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 4. 11. 1998, čj. 5 C 137/95-312, návrh stěžovatele i v části vztahující se k částce 3.047.131,20 Kč zamítnul. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 7. 3. 2000, čj. 19 Co 120/99-332, uvedený rozsudek Okresního soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že je třeba v projednávané věci aplikovat ustanovení §§14 - 16 zák. č. 229/1991 Sb. a nikoli ustanovení §23 tohoto zákona. K ústavní stížnosti se vyjádřil účastník řízení - Krajský soud v Hradci Králové, který plně odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a navrhl ústavní stížnost zamítnout. Okresní soud v Ústí nad Orlicí jako účastník řízení a Rolnické výrobní a obchodní družstvo Vraclav jako vedlejší účastník se, ač doloženě vyzváni, k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřili. Ústavní stížnost je zčásti důvodná. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, že napadenými rozsudky byla porušena jeho základní práva, zakotvená v čl. 1, čl. 36, čl. 37 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy. Čl. 1 Listiny zaručuje svobodu a rovnost lidí v důstojnosti i právech. Čl. 36 a čl. 37 Listiny upravuje právo na spravedlivý proces, zejména právo každého domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu a rovnost všech účastníků v řízení. Podle čl. 90 Ústavy ČR soudy jsou povolány především k tomu, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům. Podle čl. 95 Ústavy ČR je soudce při rozhodování vázán zákonem. Ústavní soud i v této věci respektoval skutečnost, že není součástí soustavy obecných soudů a že mu v zásadě nepřísluší přehodnocovat jejich rozhodnutí, pokud jimi nedojde k porušení základních práv nebo svobod, zaručených ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy ČR. V souzené věci však Ústavní soud shledal, že extrémní interpretací a zejména aplikací citovaných ustanovení zákona o půdě obecnými soudy stěžovatelovo právo na spravedlivý proces porušeno bylo. Pokud jde o tvrzení, že aplikací ustanovení §23 zák. č. 229/1991 Sb. a "Stanoviska" došlo v projednávaném případě k porušení práva na spravedlivý proces, Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v této části důvodná. Při výkladu aplikovaných ustanovení obecné soudy nezohlednily skutečnost, že ustanovení §23 zákona o půdě je ve vztahu k osobám, na něž dopadá, ustanovením zvláštním, nevycházejícím z tzv. restituční posloupnosti ve smyslu §4 odst. 2 zákona o půdě. Ustanovení §23 je, jak již Ústavní soud konstatoval ve svých předchozích rozhodnutích (např. nález sp. zn. IV. ÚS 36/97, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 11, C.H. Beck, str. 59 a násl.; nález sp. zn. IV. ÚS 435/98, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 13, C.H. Beck, str. 321 a násl.; nález sp. zn. I. ÚS 140/96, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 10, C.H. Beck, str. 87 a násl.), aplikovatelné pouze na případy, kdy v minulosti nedošlo k zániku vlastnického práva k předmětným nemovitostem, tedy jen v případech, kdy nemovitosti byly předmětem užívání tehdejších socialistických organizací podle zvláštních předpisů. Z obsahu vyžádaného spisu a zejména z rozsudku soudu prvního stupně je patrné, že spoluvlastnictví rodičů stěžovatele k předmětným nemovitostem (dům "čp. 158/II a 159/II ve Vysokém Mýtě") zaniklo, neboť tyto nemovitosti byly podle zák. č. 46/1948 Sb., o nové pozemkové reformě, vykoupeny výměrem Okresního národního výboru ve Vysokém Mýtě ze dne 18. 1. 1950. Vlastníkem se stal československý stát, který nemovitost v roce 1959 převedl na Státní statek ve Vysokém Mýtě, národní podnik. Podle rozhodnutí v dědickém řízení je stěžovatel dědicem po zemřelých S. a E. Z. Tyto okolnosti vedly soud prvního stupně k závěru, že stěžovatel je osobou oprávněnou v souladu s ustanovením §4 odst. 2 písm. c) a §6 odst. 1 písm. b) zák. č. 229/1991 Sb. Soud odvolací ve svém rozsudku výše uvedené závěry nijak nevyvrátil a ani neuvedl, že by vlastnictví k předmětným nemovitostem nezaniklo a že by tyto byly pouze v užívaní tehdejších socialistických organizací, což by jedině použití ustanovení §23 zák. č. 229/1991 Sb. v souladu s dosavadní judikaturou Ústavního soudu odůvodňovalo. Za dané situace však byla aplikace tohoto ustanovení neodůvodněná, neboť v tomto případě není rozhodující, kdo byl vlastníkem stavby v době jejího znehodnocení či odnětí. Práva restituentů nelze interpretovat restriktivním způsobem, jak k tomu ovšem rozsudkem krajského soudu došlo. Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel není osobou oprávněnou k poskytnutí náhrady za předmětnou nemovitost, neposkytl tak stěžovateli dostatečnou soudní ochranu. Výrok I. rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové, kterým byla práva stěžovatele porušena, tak byl Ústavním soudem pro rozpor s čl. 36 Listiny zrušen. Pokud jde o tvrzené porušení čl. 90 a čl. 95 Ústavy ČR, s ohledem na jejich systematické zařazení v Ústavě je zřejmé, že uvedené články v podstatě garantují zásadní principy činnosti soudní moci. Ústavnímu soudu proto nepřísluší ani hodnotit, zda v souzené věci došlo k porušení uvedených principů, neboť se nejedná o ústavně garantovaná základní práva a svobody ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR. Z tohoto hlediska se tedy podle názoru Ústavního soudu nelze uvedených článků dovolávat. Druhou část ústavní stížnosti, podle níž soudy obou stupňů tím, že se nezabývaly návrhem na provedení doplnění dokazování revizním posudkem znalce, jednaly v rozporu s čl. 1, čl. 36, čl. 37 Listiny a čl. 90 a čl. 95 Ústavy, Ústavní soud nepovažuje za důvodnou. Stěžovatel uvedl, že návrh na doplnění dokazování opakoval i v odvolacím řízení a soudy obou stupňů nejenže důkaz neprovedly, ale v odůvodnění rozsudků se s tímto ani nevypořádaly. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel se ani v odvolání, ani v jednání v odvolacím řízení nedomáhal nápravy původního rozhodnutí soudu prvního stupně pro absenci odůvodnění neprovedení navrženého důkazu. V odvolání stěžovatel pouze uvedl, že "tyto (.) důvody vedly žalobce k tomu, aby navrhl provedení důkazu - revizní znalecký posudek, toto však bylo zamítnuto a s otázkou zařazení stavby pro účely ocenění se soud vypořádal sám". Jako důkaz v odvolání stěžovatel revizní znalecký posudek nenavrhuje, k jeho neprovedení se dále nevyjadřuje a ani z protokolu o jednání před odvolacím soudem dne 7. 7. 1998 (č.l. 296 spisu) nevyplývá, že by se jeho provedení stěžovatel domáhal. Ústavní soud tak nemohl stížnosti v této části vyhovět, neboť v případě rozsudku odvolacího soudu nelze hovořit nejen o porušení ústavních práv, ale ani procesního ustanovení §157 o.s.ř. Uvedené vady se tak nacházely pouze v rozhodnutí soudu prvního stupně, které skutečně neobsahovalo odůvodnění neprovedení stěžovatelem navrženého důkazu. Ústavní soud dospěl k závěru, že není příslušný rozhodovat, neboť by se takovým rozhodnutím dostal do pozice odvolacího soudu, který o takovéto námitce musí jako první rozhodnout. Posouzení takovéto námitky bylo pouze věcí odvolacího orgánu, pokud by se u něj stěžovatel ochrany domáhal, a Ústavní soud není oprávněn na sebe tuto pravomoc atrahovat, neboť není součástí soustavy obecných soudů a není jim nadřazen mimo oblast rozhodování o zásazích do ústavně zaručených práv a svobod. Ústavní soud proto závěrem konstatuje, že právo stěžovatele na soudní ochranu vyplývající zejména z čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo porušeno pouze rozsudkem odvolacího soudu. Proto Ústavní soud ústavní stížnosti zčásti vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 7. 1998, čj. 19 Co 743/97-298, ve výroku I. dle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, zrušil. Ve zbylé části ústavní stížnost zamítl. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 16. ledna 2001