ECLI:CZ:US:2001:2.US.439.2000
sp. zn. II. ÚS 439/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti J. Š., zastoupeného JUDr. J. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21.4.2000, sp. zn. 22 Ca 298/99, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 24.7.2000, stěžovatel uvádí, že rozhodnutím Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 13.4.1999, čj. FŘ 6726/150/98, bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Zábřehu ze dne 8.9.1998, čj. 46323/98/400921/2567, kterým byl vymezen rozsah zákonného zástavního práva.
Rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě napadl stěžovatel žalobou podle ust. §244 a násl. o.s.ř. s tím, že nezákonnost citovaného správního rozhodnutí spatřoval v porušení §72 odst.1 a ust. §2 odst. 1, odst. 3 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Přezkumný soud dospěl ve svém rozhodnutí k závěru, že námitky stěžovatele (dříve žalobce) nejsou důvodné, když zdůraznil, že smyslem ust. §72 zákona o správě daní a poplatků je zajištění pohledávky na daních nebo příslušenstvím daní věcmi, pohledávkami nebo majetkovými právy daňového subjektu. Uplatnění rozsahu zástavního práva rozhodnutím správce daně je, podle názoru Krajského soudu v Ostravě, procesním úkonem jen relativně samostatným, neboť je nutno jej posuzovat v souvislosti s trvajícím nebo skončeným daňovým řízením, když toto rozhodnutí má, pokud jde o okamžik vzniku zástavního práva, pouze deklaratorní charakter. Další námitku stěžovatele, že v době vydání napadeného rozhodnutí správce daně byla vlastníkem nemovitosti zatížené zástavním právem Ing. L. Š., manželka stěžovatele, pokládal Krajský soud za irelevantní z toho důvodu, že k datu vzniku zákonného zástavního práva byl vlastníkem nemovitosti navrhovatel.
Z dikce ust. §72 odst.1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stěžovatel dovozuje, že zákonné zástavní právo vzniká "k celému majetku" daňového dlužníka, když je věcí správce daně, aby rozhodnutím vymezil na které věci či majetková práva daňového dlužníka zástavní právo uplatní. Při vydání takového rozhodnutí je podle názoru navrhovatele povinností správce daně zkoumat, zda zamýšlený předmět zástavního práva je skutečně ve vlastnictví daňového dlužníka.
Jestliže však správce daně nezkoumal, zda nemovitost, kterou hodlal zákonným zástavním právem zatížit, je ve vlastnictví daňového subjektu, porušil jak ust. §71 odst. 1 věta druhá zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (zde měl zřejmě stěžovatel na mysli ust. §72 odst. 1 věta druhá cit. zákona) tak i ust. §2 odst. 1, odst. 3 zákona o správě daní a poplatků.
Z výše uvedeného důvodu je proto podle tvrzení stěžovatele v rozporu se skutkovým zjištěním jak žalobou napadené správní rozhodnutí, tak i právní závěr přezkumného soudu. Krajský soud měl při výkladu a aplikaci příslušných ust. zákona o správě daní a poplatků vycházet především ze znění tohoto zákona jako celku. Stěžovatel v této souvislosti dále argumentuje zněním ust. §7 cit. zákona, který vymezuje okruh osob zúčastněných na řízení, ze kterého není možné dovodit, jak uvádí navrhovatel, že vlastníka věci, který současně není daňovým dlužníkem, je možno zahrnout do tohoto okruhu osob. S dikcí ust. §7 zákona o správě daní a poplatků pak dále koresponduje i znění ust. §32 odst. 1 téhož zákona.
Krajskému soudu v Ostravě stěžovatel vytýká porušení shora označených zákonných ustanovení, které v oblasti ústavně právní prý měly za následek porušení čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, jakož i čl. 2 odst. 2, čl.11 odst. 1 a čl. 36 odst 1 Listiny základních práv a svobod ( dále jen "Listina").
Z napadeného rozsudku krajského soudu Ústavní soud zjistil, že žaloba stěžovatele o přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 13.4.1999, čj. FŘ 6726/150/98, byla podle ust. §250j odst. 1 o.s.ř. zamítnuta, neboť napadené správní rozhodnutí je v souladu se zákonem.
Přezkumný soud se v rámci řízení o podané žalobě nejprve zabýval námitkou žalovaného finančního orgánu, že rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva je svou povahou rozhodnutím procesního charakteru a nepodléhá proto přezkumu soudu. K této otázce zaujal soud následující stanovisko: v daném případě mělo správní rozhodnutí pro stěžovatele (žalobce) nesporné hmotně právní důsledky, neboť se přímo dotýká jeho vlastnických práv. Z tohoto důvodu napadené rozhodnutí přezkoumání soudem podléhá.
Ke skutkovým okolnostem předmětné právní věci soud uvedl, že ve správním spise je založen dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Zábřehu ze dne 4.12.1997, čj. 100462/97/400920/1186, jímž byla stěžovateli doměřena daň z příjmů fyzických osob za kalendářní rok 1996 ve výši 378.600,-Kč. Vzhledem k tomu, že se výměr nepodařilo stěžovateli doručit ani na výzvu, byl dne 12.12.1997 uložen na poště a poté vrácen zpět odesílateli. Rozhodnutím téhož místně příslušného fin. úřadu ze dne 8.9.1998, čj. 46323/98/400921/2567, byl ve smyslu ust. §72 zákona o správě daní a poplatků vymezen rozsah zákonného zástavního práva k nemovitosti - domu č.p.26, pozemku p.č. 60 zastavěná plocha a nádvoří, včetně pozemku p.č. 61 zahrada v kat. území Z., zapsané na LV č. 3175.
Na základě dohody o vypořádání BSM ze dne 24.6.1998, uzavřené mezi stěžovatelem a jeho manželkou Ing. L. Š., v návaznosti na rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 26.5.1998, čj. 9 C 71/98-10, který nabyl právní moci dnem 19.6.1998, o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů Š., přešly předmětné nemovitosti dnem vkladu do katastru nemovitostí ke dni 1.7.1998 do vlastnictví manželky stěžovatele.
K jednotlivým námitkám navrhovatele, tak jak byly uvedeny v žalobě, krajský soud konstatoval, že v ust. §72 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů je jednoznačně stanoven den vzniku zákonného zástavního práva tak, že jde o den doručení zajišťovacího příkazu nebo den doručení rozhodnutí o vyměření daně nebo den splatnosti zálohy na daň. Samotné rozhodnutí o vymezení rozsahu zástavního práva má ve vztahu k okamžiku vzniku zástavního práva pouze deklaratorní charakter, když tímto dnem byl ve smyslu ust. §72 odst. 2 písm.b) zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, den doručení rozhodnutí o vyměření daně z příjmu fyzických osob ze dne 4.12.1997, tj. 27.12.1997. Jedná se tak o poslední den 15 denní lhůty od uložení písemnosti na poště ve smyslu ust. §17 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků. Dne 27.12.1997 byl však stěžovatel ještě prokazatelně vlastníkem předmětných nemovitostí. Námitka stěžovatele, týkající se změny vlastnických práv k nemovitostem s účinností k datu 1.7.1998, je tak podle závěrů Krajského soudu zcela irelevantní. Krajský soud zdůraznil, že právní úprava vzniku zákonného zástavního práva tak neomezuje dispoziční práva daňového subjektu jako vlastníka nemovitostí, ale umožňuje správci daně právě postupem podle cit. ustanovení i zpětně zatížit nemovitost zástavním právem.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel opírá důvodnost svého návrhu stručně řečeno o tvrzení, že v době vydání rozhodnutí správce daně o vymezení rozsahu a předmětu zástavního práva ze dne 8.9.1998, č.j. 46323/98/400921/2567, byly předmětné nemovitosti zatížené tímto zástavním právem již ve vlastnictví jiného subjektu než je stěžovatel, coby daňový dlužník, a z důvodu změny vlastnictví nemohly platně nastat zákonem zamýšlené účinky zástavního práva k těmto nemovitostem. V této souvislosti argumentuje navrhovatel zněním ust. §72 odst. 1 zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, ust. §2 odst. 2, odst. 3 a dále zněním ust. §7 citovaného zákona.
Porušení svých základních práv a článků Ústavy spatřuje stěžovatel v údajně špatné interpretaci příslušných ustanovení zákona o správě daní a poplatků přezkumným soudem.
Po přezkoumání celé věci dospěl Ústavní soud k závěru, že stížností napadenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě nelze vytknout, pokud se týká jeho právních závěrů, jakékoli pochybení.
Z dikce ust. §72 odst. 2 tehdy platného znění zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nelze dospět k jinému právnímu závěru než je skutečnost, že datem rozhodným pro vznik zákonného zástavního práva (v daném případě na konkrétních nemovitostech) se stal den doručení rozhodnutí o vyměření daně, tj. 27.12.1997. V uvedené době byl stěžovatel jak osobou povinnou k zaplacení vyměřené daně, tak i bez zřejmých pochybností vlastníkem všech, v napadeném rozsudku specifikovaných nemovitostí. Správci daně byla tato skutečnost beze sporu známa, takže v době vyhotovení rozhodnutí o vymezení rozsahu a předmětu zástavního práva nebylo z hlediska znění již citovaného ust. §72 zák.č. 337/1992 Sb. právně významné, zda v mezidobí došlo ze strany daňového dlužníka k dispozici s předmětnými nemovitostmi.
Závěrem je možno zdůraznit, že z hlediska vzniku zákonného zástavního práva není podstatné, kdy bylo rozhodnutí správce daně o vymezení rozsahu a předmětu zákonného zástavního práva vyhotoveno a doručeno, ale zda byly splněny zákonné podmínky pro jeho vydání uvedené v ust. §72 odst. 2 v té době platného znění zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Opačný výklad procesního předpisu (zák. č.337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů) by daňovým dlužníkům umožňoval, právě s ohledem na délku daňového řízení, obcházení smyslu a účelu tohoto zajišťovacího institutu, kterým zákonné zástavní právo v daňovém řízení beze sporu je, a to jako donucujícího prostředku státu k zajištění vymahatelnosti daňové pohledávky včetně jejího příslušenství.
Vzhledem k tomu, že ostatní námitky stěžovatele byly již dostatečným způsobem vyvráceny v rámci přezkumného řízení před Krajským soudem, Ústavní soud v krátkosti odkazuje v tomto směru na odůvodnění napadeného rozsudku a ústavní stížnost ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítá.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 9. ledna 2001