ECLI:CZ:US:2001:2.US.450.01
sp. zn. II. ÚS 450/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. P. K., právně zastoupeného JUDr. J. V., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2001, č. j. 15 Ca 46/01-30, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 24. 7. 2001, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2001, č. j. 15 Ca 46/01-30, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Výše uvedeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 5. 2001, č. j. 15 Ca 46/01-30, byla zamítnuta žaloba stěžovatele, kterou se stěžovatel ve správním soudnictví domáhal zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2000, č. j. 6554/150/00, kterým Finanční ředitelství v Ústí nad Labem jako odvolací orgán zamítlo odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantu ze dne 17. 3. 2000, č. j. 6738/00/193970/1904, kterým bylo podle ust. §27 odst. 1 písm. d) zák. č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, zastaveno řízení ve věci ověření splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí, a sice dodatečného platebního výměru č. 9/D/15/94 ze dne 16. 8. 1994, č. j. I-667/15/94. Finanční ředitelství v Ústí nad Labem se ztotožnilo s názorem prvostupňového správního orgánu o tom, že návrh na ověření neplatnosti rozhodnutí vydaného v daňovém řízení je nutno podat ve lhůtě stanovené v ust. §47 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a že tato lhůta již uplynula. Dle názoru odvolacího orgánu nelze ani uvažovat z hlediska ust. §47 odst. 2 cit. zák. o novém běhu tříleté lhůty, neboť žádost stěžovatele o ověření neplatnosti rozhodnutí o ověření neplatnosti rozhodnutí podanou v roce 1999 nelze kvalifikovat jako úkon k vyměření daně ani k jejímu dodatečnému stanovení, a to již vzhledem k tomu, že rozhodnutí o ověření neplatnosti je rozhodnutí deklaratorní. Krajský soud v Ústí nad Labem se ve svém ústavní stížností napadeném rozhodnutí ztotožnil se závěry finančních orgánů v projednávané věci a dospěl k závěru, že napadeným rozhodnutím Finančního ředitelství v Ústí nad Labem zákon porušen nebyl, a proto žalobu zamítl.
V ústavní stížnosti se stěžovatel ztotožňuje se závěrem Krajského soudu v Ústí nad Labem souladným s nálezem Ústavního soudu ohledně absolutní neplatnosti rozhodnutí, které nemůže být zhojeno uplynutím prekluzivní lhůty. Domnívá se však, že uvedený nález Ústavního soudu nelze uplatňovat na veškerá neplatná rozhodnutí, neboť Ústavní soud dovodil, že po uplynutí tříleté lhůty není možno narušit právní jistotu daňového subjektu v jeho neprospěch, což v souzené věci není možné, neboť správce daně již nemůže daň nově vyměřit. Podle stěžovatele zůstává nevyřešena otázka nemožnosti deklarování absolutně neplatného rozhodnutí, neboť při shodě o absolutní neplatnosti rozhodnutí není možné (po uplynutí tříleté lhůty) dosáhnout výroku, který by nulitu konstatoval, a fakticky tak nastává zhojení neplatného rozhodnutí. Je nutné se domnívat, že nemožnost dosažení výroku o neplatnosti rozhodnutí (byť deklarací) je odmítnutím práva na soudní ochranu, neboť vydání určovacího výroku o absolutně neplatných rozhodnutích by nemělo být omezeno jakoukoli lhůtou.
Ústavní soud si vyžádal spis, sp. zn. 15 Ca 46/01, vedený u Krajského soudu v Ústí nad Labem.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Ústavní soud odkazuje na svůj již dříve vyslovený názor v rozhodnutí, sp. zn. Pl. ÚS 8/98, že osvědčení o neplatnosti rozhodnutí podle ust. §32 odst. 7 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, nemůže být vydáno v "časově libovolném horizontu", nýbrž pouze v rámci zákonem stanovených lhůt. I když z vlastního ust. §32 odst. 7 cit. zák. omezení lhůtou nevyplývá, je tento předpis nutno vykládat v kontextu ustanovení dalších. Podle ust. §47 odst. 1 cit. zák., pokud tento nebo zvláštní zákon nestanoví jinak, nelze daň vyměřit ani doměřit či přiznat nárok na daňový odpočet po uplynutí tří let od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání nebo hlášení nebo v němž vznikla daňová povinnost, aniž by zde současně byla povinnost daňové přiznání nebo hlášení podat. Podle ust. §70 odst. 1 cit. zák. se právo vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento nedoplatek splatným. V projednávané věci se jedná o otázku doměření daně, na niž se vztahuje prekluzivní lhůta tří let. Ústavní soud dále v uvedeném rozhodnutí konstatoval, že pokud by v souzené věci správce daně chtěl vydat osvědčení o neplatnosti předmětného rozhodnutí až po uplynutí zákonné tříleté lhůty a učinil by tak, nemohl by již poté vydat rozhodnutí nové. Ústavní soud nevidí důvod se od uvedeného názoru v projednávané věci odchýlit.
V tomto svém nálezu vyslovil Ústavní soud dále názor, že rozhodnutí v daňovém řízení, v němž absentuje některá ze zákonem výslovně stanovených základních náležitostí, nelze vůbec považovat za rozhodnutí, nýbrž za paakt. Dále Ústavní soud konstatoval, že při osvědčení neplatnosti rozhodnutí se na ně hledí jako na neexistující (neplatné) od samého počátku, a v téže věci je nutno vydat rozhodnutí nové.
Rozhodnutí (v daném případě rozhodnutí v daňovém řízení), jemuž chybí základní náležitosti (v daném případě některá z ostatních základních náležitostí taxativně vymezených v ust. §32 odst. 2 cit. zák.), je aktem nicotným (tzv. paaktem). U individuálních (stejně tak jako u normativních) právních aktů státních orgánů je totiž uplatňována presumpce správnosti, tzn., že rozhodnutí je považováno za správné až do té doby, než je prokázán opak. Poté se na tyto akty hledí, jako by byly neplatné od samého počátku, jako by nikdy nebyly vydány.
Ústavní soud se neztotožňuje se závěrem krajského soudu, že tříletá lhůta pro doměření daně (a tedy i pro podání podnětu k ověření neplatnosti rozhodnutí) stanovená v ust. §47 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, začala běžet od 1. 1. 1994, tj. od konce zdaňovacího období, v němž vznikla povinnost podat daňové přiznání a skončila dnem 31. 12. 1996. Dle ust. §47 odst. 2 cit. zák. byl-li před uplynutím této lhůty učiněn úkon směřující k vyměření daně nebo jejímu dodatečnému stanovení, běží tříletá lhůta znovu od konce roku, v němž byl daňový subjekt o tomto úkonu zpraven. Pokud v projednávané věci bylo rozhodnuto o odvolání týkajícím se daňové povinnosti za rok 1992 až v roce 1996 (dodatečný platební výměr č. 9/D/15/94 stal pravomocným dne 23. 2. 1996), pak nepochybně i toto rozhodnutí je nutno považovat za úkon směřující ke stanovení daně, a byl-li daňový subjekt v roce ukončení odvolacího řízení též zpraven o jeho výsledku, pak skončí běh prekluzivní lhůty až 31. 12. 1999. Dnem 31. 12. 1999 tedy uplynula i tříletá lhůta podle ust. §47 odst. 2 cit. zák. pro podání žádosti o ověření splnění podmínek neplatnosti rozhodnutí. Podnět k ověření neplatnosti dodatečného platebního výměru (podaný u správce daně dne 2. 3. 2000) tedy stěžovatel v každém případě podal opožděně.
Z výše uvedeného tedy vyplývá, že krajskému soudu skutečně nezbylo, než žalobu stěžovatele zamítnout s odůvodněním, že zákon porušen nebyl. Správce daně rozhodl správně, když řízení zastavil s odůvodněním, že stěžovatel dal podnět k ověření neplatnosti dodatečného platebního výměru po lhůtě uvedené v ust. §47 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto také odvolací orgán důvodně odvolání stěžovatele proti rozhodnutí o zastavení řízení zamítl.
Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušeny základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajícího soudu byl porušen čl. 36 odst. 1 nebo odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. října 2001