ECLI:CZ:US:2001:2.US.471.01
sp. zn. II. ÚS 471/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vladimíra Paula a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti Ing. M. J., zastoupené JUDr. Ivo Mrázem, AK V Tůních 10, Praha 2, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16.5.2001, čj. 13 Co 92/2000-43, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14.12.2000, čj. 27 C 23/98-32, takto:
Řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 2.8.2001, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení označené rozsudky obecných soudů a v odůvodnění návrhu uvádí, že jmenovanými rozsudky bylo porušeno její právo, zakotvené v čl. 26 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), které uvádí, že každý má právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas navrhovatelky s právními závěry soudů obou stupňů, vyslovenými v napadených rozhodnutích.
Zmiňovanými rozsudky obecných soudů bylo navrhovatelce podle jejího názoru znemožněno vykonávat odpovídající zaměstnání a odepřeno právo na zabezpečení uchazečů o zaměstnání podle zákona o zaměstnanosti.
Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl potvrzen rozsudek soudu I. stupně, který rozhodl tak, že žaloba stěžovatelky proti žal. Ministerstvu zahraničních věcí České republiky, o určení nepravdivosti důvodů výpovědi, o náhradu škody a omluvu, se zamítá. Důvodem zamítavého výroku prvoinstančního soudu byla, jak konstatoval odvolací soud, skutečnost, že zaměstnavatel může z taxativně uvedených důvodů dle §46 odst. 1 zákoníku práce dát zaměstnanci výpověď z pracovního poměru. Zaměstnanec se může bránit tím, že podá v souladu s ust. §64 zák. práce v dvouměsíční prekluzivní lhůtě k místně příslušnému soudu žalobu na určení neplatnosti výpovědi. V rámci tohoto řízení by pak byla posuzována oprávněnost konkrétního výpovědního důvodu. Pokud tak neučiní, pracovní poměr skončí uplynutím výpovědní doby a platnost výpovědi, resp. výpovědního důvodu již soud není oprávněn přezkoumávat. Skončením pracovního poměru zaměstnance na základě platné výpovědi, nemohou vzniknout zaměstnanci nároky obdobné, jako při neplatném rozvázání pracovního poměru.
Současně odvolací soud konstatoval, že výpovědní důvod či platná výpověď jako jednostranný právní úkon zaměstnavatele není důvodem, který by zakládal právo na náhradu škody nebo písemnou omluvu.
Dne 13.8.2001 obdržel Ústavní soud podání stěžovatelky, která prostřednictvím svého právního zástupce, JUDr. Ivo Mráze, bere svůj návrh v celém rozsahu zpět. Zpětvzetí ústavní stížnosti proti v záhlaví usnesení uvedeným rozsudkům stěžovatelka nijak neodůvodnila.
S ohledem na znění ust. §77 zákona č. 182/1993 Sb., proto senát Ústavního soudu ČR řízení zastavil.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. srpna 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda II. senátu ÚS