ECLI:CZ:US:2001:2.US.486.01
sp. zn. II. ÚS 486/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. C., právně zastoupené JUDr. N. S., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 13 Co 360/2001, a proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 14 P 5/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 9. 8. 2001, se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 13 Co 360/2001, a rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 14 P 5/98, a to pro porušení čl. 3 a čl. 27 Úmluvy o právech dítěte (dále jen "Úmluva").
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2001, sp. zn. 13 Co 360/2001, byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 28. 2. 2001, sp. zn. 14 P 5/98, kterým bylo výživné naposledy stanovené otci rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 25. 2. 1997, č. j. 12 C 63/96-7, na nezletilého P. ve výši 1 500,- Kč a na nezletilou B. také ve výši 1 500,- Kč měsíčně, ode dne 1. 9. 1999 sníženo pro nezletilého P. na částku 600,- Kč měsíčně a pro nezletilou B. na částku 400,- Kč měsíčně.
Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že obecný soud nevzal vůbec na zřetel zájem dítěte, nezabýval se tím, jaké potřeby nezletilé děti mají. Rovněž stěžovatelka obecnému soudu vytýká, že tento soud nesprávně zjistil skutkový stav věci, neboť otec nezletilých dětí bydlí sám v bytě 4 + 1, jezdí na zahraniční dovolené - to vše ze sociálního příspěvku, je nezaměstnaný - ač v Aši, kde bydlí, je minimální nezaměstnanost. Stěžovatelka dovozuje, že otec nezletilých dětí má nelegální příjmy z restaurace, neboť ještě v současné době je nájemcem a členem sdružení, které tuto restauraci provozuje.
Pro posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Okresního soudu v Chebu, vedený pod sp. zn. 14 P 5/98.
Po prostudování spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná. Ústavní soud shledal, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci (a to zejména provedením celé řady důkazů směřujících ke zjištění finančních poměrů otce nezletilých dětí - viz č.l. 23, 24, 44, 52, 57, 60, 61, 65, 68, 73, 74 spisu Okresního soudu v Chebu), a tento skutkový stav rovněž se zřetelem k ust. §85 odst. 2 a 3 a §96 odst. 1 a 2 zákona o rodině, správně právně posoudil. Proto také odvolacímu soudu nezbylo, než rozsudek soudu prvního stupně v projednávané věci potvrdit.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že tento soud není součástí obecné soudní soustavy, a proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou základních práv a svobod, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tehdy, jestliže věc nebyla náležitě a dostatečně objasněna a prokázána, nebo tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovými zjištěními. V projednávané věci však nejde o tento případ. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících soudů byl porušen čl. 3 Úmluvy, vyžadující, aby zájem dítěte byl předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, nebo čl. 27 Úmluvy, zakotvující právo každého dítěte na životní úroveň nezbytnou pro jeho tělesný, duševní, mravní a sociální rozvoj.
Na základě výše uvedených skutečností byl Ústavní soud nucen podanou ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu ÚS
V Brně dne 2. října 2001