ECLI:CZ:US:2001:2.US.498.01
sp. zn. II. ÚS 498/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného JUDr. V. Š., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2000, sp. zn. 56 T 24/2000, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 7 To 13/01, a návrhu na odložení vykonatelnosti těchto rozhodnutí, za účasti 1) Městského soudu v Praze a 2) Vrchního soudu v Praze jako účastníků řízení a Městského státního zastupitelství v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou stížností ze dne 13. 8. 2001 se M. D. (dále jen "stěžovatel") domáhá toho, aby Ústavní soud vydal nález, kterým by zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 5. 2001, sp. zn. 7 To 13/01, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 12. 2000, sp. zn. 56 T 24/2000; současně navrhuje, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost těchto rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 14 odst. 3 písm. e) a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech (dále jen "Pakt"), jakož i čl. 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Jak Ústavní soud zjistil z příslušného spisu Městského soudu v Praze, rozsudkem tohoto soudu byl stěžovatel uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 trestního zákona. Uvedeného trestného činu se měl dopustit tím, že dne 18. 6. 2000 krátce před 20.00 hod. v salonku restaurace U., ze své legálně držené samonabíjecí pistole, zcela bezdůvodně zezadu ze vzdálenosti 20 - 30 cm vystřelil do levé týlní krajiny sedícího poškozeného F. F., čímž mu způsobil zlomeninu zadní jámy lební, rozsáhlé pohmoždění horní části krční míchy a krevní výron do omozečnic obou čelních a týlních laloků mozku a mozkového kmene, přičemž pohmoždění horního úseku krční tepny bylo poranění smrtící pro svou všeobecnou povahu a smrt nastala v krátkém odstupu od vzniku poranění. Za spáchání tohoto trestného činu mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání deseti a půl roku nepodmíněně a trest propadnutí shora označené zbraně.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání, v němž uvedl, že si je vědom toho, že proti němu svědčí a z předmětného skutku jej usvědčuje řada důkazů, a ačkoli si na kritickou dobu vůbec nepamatuje, právě s ohledem na důkazy provedené v průběhu trestního řízení nezpochybňuje, že by se daného jednání dopustil. Má však za to, že již v průběhu přípravného řízení byly zjištěny skutečnosti, které podstatným způsobem zpochybňují, že by jednal v úmyslu dopustit se trestného činu vraždy, a že by tedy byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu. Přitom poukazuje na to, že se v rámci zdravotního vyšetření provedeného po jeho zadržení na místě činu, kdy u něj byla pro zjevně vysokou opilost zkoumána hladina alkoholu, zjistila při tzv. screeningovém vyšetření v jeho moči přítomnost amfetaminu. Přitom uvedený typ vyšetření nelze dle vyjádření znalkyně toxikoložky považovat za průkazný, když pro potřebu specifikace konkrétní chemické látky a jejího množství by bylo třeba provést podrobný laboratorní rozbor, který však proveden nebyl. Tato skutečnost je pak zásadní z hlediska kvalifikace jeho jednání, zvláště když nikdy drogy, léky, apod., neužíval a neužil je vědomě ani v den skutku. Přitom drogy při prvním požití působí na jejich uživatele velmi individuálně, a nelze proto vyloučit, že by se z důvodu aplikace drogy mohl člověk stát nepříčetným ve smyslu trestního zákona, což se zřejmě dle jeho přesvědčení v daném případě stalo. Zjištění blíže nespecifikované chemikálie v jeho moči zásadním způsobem zpochybňuje jeho vinu z hlediska naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty předmětného trestného činu. Bylo proto povinností soudu při hodnocení trestní odpovědnosti stěžovatele přihlédnout k zásadě in dubio pro reo a hodnotit jeho jednání jinak, než učinil městský soud. Soud se s těmito pochybnostmi nevypořádal a ani nepřipustil možnost, že by stěžovatel mohl být nikoli vlastním zaviněním pod vlivem látek vyznačujících se značně destruktivním vlivem na osobnost příjemce, a spokojil se s tím, že není prokázán možný způsob jejich aplikace, a proto nelze o jejich aplikaci hovořit. Bylo povinností orgánů činných v trestním řízení spolehlivě zjistit veškeré podstatné skutečnosti a eventuální opomenutí, ke kterému v dané věci došlo při zkoumání vzorku jeho moči, přičemž toto opomenutí nemůže být přičítáno jemu v neprospěch. Za situace, kdy ustanovení znalci nedali na uvedené otázky jednoznačnou odpověď, bylo na místě ustanovit znalce další, popř. vyžádat revizní znalecký posudek, a také měl být vyslechnut jeho ošetřující lékař. Z výše uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby druhostupňový soud vynesl zprošťující rozsudek, příp. rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvého stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Vrchní soud v Praze odvolání stěžovatele usnesením zamítl. V odůvodnění daného usnesení ve vztahu k výše uvedeným námitkám uvedl, že orgány činné v trestním řízení se řádně věnovaly duševnímu stavu stěžovatele v době spáchání trestného činu, když byly opatřeny posudky z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie, jakož i (s ohledem na screeningové vyšetření) z odvětví toxikologie, a příslušní znalci podali v hlavním líčení doplňující vysvětlení. Znalkyně z oboru toxikologie uvedla, že amfetamin se vyznačuje pro organismus stimulujícím účinkem. U obžalovaného byla zjištěna hladina alkoholu 2,54 promile, což odpovídá těžké opilosti, při níž může dojít k páchání trestné činnosti, přičemž tento stav může být ještě zesílen amfetaminy. Amfetamin zjištěný jen formou screeningu může odůvodňovat požití léku obsahujícího efedrin nebo pseudoefedrin či jiných látek a výsledek sreeningového šetření neprokazuje požití pervitinu. Přitom existuje široká skupina látek, které ve sreeningu mohou reagovat, takže nelze říci, jakou látku a hlavně v jakém množství obžalovaný požil s tím, že k tomu, aby přítomnost amfetaminu u stěžovatele byla průkazná, by bylo třeba vyšetření opakovat. Znalci z oboru psychiatrie uvedli, že amfetamin je látkou, o níž není známo, že by potencovala agresivitu či agresogenní efekt alkoholu. V době spáchání trestného činu se stěžovatel nacházel ve stavu alkoholové intoxikace vyššího stupně, přičemž pouze vzhledem ke screeningovému nálezu amfetaminu v moči obžalovaného se lze domnívat, že šlo o intoxikaci kombinovanou, která vedla k výraznému snížení rozpoznávacích a zejména ovládacích schopností, nikoliv však k jejich úplnému vymizení, neboť stěžovatel si byl plně vědom účinků alkoholu na svou psychiku a byl plně schopen ovládnout počátek požívání alkoholických nápojů. U obžalovaného se v žádném případě nejednalo o intoxikaci psychostimulační látkou psychotické hloubky, kterou vylučuje právě popis projevů a jednání obžalovaného svědky v restauraci či lékařem. Svůj závěr s ohledem na vyjádření znalkyně toxikoložky doplnili tak, že se výraznou měrou na jednání obžalovaného podílel alkohol, když šlo o vysoký stupeň opilosti, přičemž opět zdůraznili, že i kdyby byl u stěžovatele amfetamin aplikován, nedošlo by k vymizení jeho rozpoznávacích či ovládacích schopností. Na základě těchto skutečností vrchní soud dospěl k závěru, že právě závěr znalců psychiatrů vylučuje, že by eventuelní požití látky obsahující amfetamin mohlo ovlivnit rozpoznávací a zejména ovládací schopnosti stěžovatele, což je z hlediska posouzení trestní odpovědnosti rozhodující. K tomu uvedený soud doplnil, že i kdyby teoreticky došlo k tomu, že by stěžovatel požil bez svého vědomí látku obsahující amfetamin, neovlivnilo by to jeho jednání, a tak stanovení nepříčetnosti dle §12 trestního zákona nepřipadá v úvahu. Prvostupňový soud tedy nepochybil, pokud nepřipustil doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem, stejně tak jako výslechem svědka - ošetřujícího lékaře, neboť tyto důkazy nemohou vnést do věci žádné nové skutečnosti, které by mohly na závěru o trestní odpovědnosti něco změnit.
Proti rozhodnutím obou soudů podal stěžovatel ústavní stížnost. V ní se ztotožnil s obecnými soudy v tom ohledu, že se daný skutek stal, že je trestným činem a že jej spáchal způsobem popsaným v rozsudku, avšak dle jeho názoru se tyto soudy dostatečně nezabývaly otázkou jeho trestní odpovědnosti. Stěžovatel poukázal na to, že ve zmíněné restauraci, kde byl pravidelným návštěvníkem, nikdy neměl konflikty, nikdy se neuvedl do stavu podnapilosti, s poškozeným se neznal a neměl s ním konflikt. Chybí proto jakýkoliv motiv pro spáchání daného skutku. Na své jednání si stěžovatel nepamatuje, přičemž vypil takové množství alkoholu, které by za normálních okolností nemohlo způsobit stav silné podnapilosti.
Dle názoru stěžovatele s ohledem na výše uvedené skutečnosti obecné soudy pochybily, když nenechaly vypracovat znalecký posudek, na základě kterého by byla zjištěna konkrétní chemická látka a její množství v těle stěžovatele, ačkoliv znalkyně konstatovala nutnost provedení podrobného laboratorního rozboru. Na základě toho nebylo možné jednoznačně určit, zda v době spáchání trestného činu nebyl stěžovatel v důsledku nevědomého požití amfetaminu (podstrčeného třetí osobou) nepříčetným ve smyslu trestního zákona, když i ze znaleckých posudků vyplynulo, že kombinovaná intoxikace způsobená přítomností amfetaminu měla nepochybný vliv na snížení rozpoznávacích a ovládacích schopností stěžovatele. Dle stěžovatele jsou totiž drogy na bázi amfetaminu považovány za nebezpečné pro svůj destruktivní charakter na osobu příjemce; drogy působí při prvním požití velmi individuálně a nelze vyloučit, že člověk se stane v jejich důsledku nepříčetným ve smyslu trestního zákona. Stěžovatel se v souvislosti s tím domnívá, že odpověď na otázku, jaký vliv mohly mít chemické látky na bázi amfetaminu na ovládací a rozpoznávací schopnosti stěžovatele, mohou dát znalci vybavení potřebnými znalostmi, a pokud ustanovení znalci nezodpověděli danou otázku jednoznačně v důsledku nedostatku údajů, měl být ustanoven další znalec, případně vyžádán revizní znalecký posudek. Dále obecné soudy pochybily, když nepřipustily výslech ošetřujícího lékaře, na základě kterého měly být zjištěny okolnosti týkající se požívání léků na bázi amfetaminu, případně drogové závislosti stěžovatele, jeho postoje k lékům či jejich nadužívání a okolnosti požívání předepsaného léku L. pro snížení tlaku, přičemž stěžovatel vylučuje, aby se stopa tohoto léku objevila v jeho krvi po 15 hodinách. Uvedené nedostatky nemohou svědčit proti stěžovateli na základě zásady in dubio pro reo; naopak svědčí o tom, že tento byl pod vlivem chemických látek, které nepožil ani z nedbalosti a které na jeho chování působily tak, že nebyl za své jednání odpovědný, v důsledku čehož jsou dány důvody pro zproštění stěžovatele obžaloby podle §12 trestního zákona. S ohledem na to, že nebyly odstraněny výše uvedené pochybnosti, dané trestní řízení současně trpí zásadními vadami, přičemž se jedná o porušení povinnosti orgánů činných v trestním řízení spolehlivě zjistit veškeré podstatné skutečnosti dle §2 odst. 5 trestního řádu; s ohledem na citované ustanovení je nepřípustné, aby se obecné soudy omezily na konstatování, že pokud není prokázán možný způsob aplikace zmíněné látky, nelze o její aplikaci hovořit, a tak v podstatě nechaly danou otázku bez povšimnutí.
Z výše uvedených důvodů obecné soudy porušily zásadu rovnosti účastníků řízení stanovenou v čl. 37 odst. 3 Listiny, čl. 14 odst. 3 písm. e) a čl. 26 Paktu a čl. 6 odst. 3 písm d) Úmluvy a odepřely tím stěžovateli právo na spravedlivý proces, neboť jestliže existují důvodné pochybnosti o duševním stavu stěžovatele v době spáchání trestného činu, které je možné odstranit dalšími důkazy, v daném případě výslechem ošetřujícího lékaře a vyžádáním revizního znaleckého posudku, je soud povinen tyto důkazy připustit, jinak dochází k diskriminaci stíhané osoby; tato má ve smyslu citovaných ustanovení zaručené právo provést nebo nechat provést výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek jako svědků proti sobě.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení, a to Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze. Prvně jmenovaný soud plně odkázal na odůvodnění rozsudku soudů obou stupňů a doplnil, že se s námitkami obsaženými v ústavní stížnosti vypořádalo již prvostupňové rozhodnutí, přičemž ústavní stížnost považuje za zcela nedůvodnou. Vrchní soud v Praze se ve stanovené lhůtě nevyjádřil. Ústavní soud si dále vyžádal vyjádření vedlejších účastníků řízení. Vrchní státní zastupitelství se vzdalo postavení vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem. Městské státní zastupitelství k výzvě Ústavního soudu uvedlo, že námitky obsažené v ústavní stížnosti stěžovatel opakovaně uváděl v řízení před obecnými soudy, které se jimi dostatečně zabývaly a vypořádaly se s nimi, a že se plně ztotožňuje s napadenými rozhodnutími. Z tohoto důvodu navrhuje, aby ústavní stížnost byla ve smyslu §82 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb. zamítnuta.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat ani možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Stěžovatelovy námitky obsažené v ústavní stížnosti jsou v podstatě totožné s námitkami uplatněnými v řízení před odvolacím soudem a soustřeďují se na to, že nebyl dostatečně objasněn skutkový stav věci, když z provedených důkazů, zejména znaleckých posudků z oboru toxikologie a psychiatrie, příp. výslechu příslušných znalců a výslechu stěžovatele, vznikly pochybnosti, zda stěžovatel byl ve smyslu §12 trestního zákona za svůj čin trestně odpovědný, přičemž obecné soudy neprovedly potřebné doplnění dokazování za účelem odstranění těchto pochybností, jak stěžovatel navrhoval.
Dle názoru Ústavního soudu z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy České republiky vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis verbis vyjádřena v §2 odst. 6 trestního řádu a odůvodňuje postup soudu předvídaný v §2 odst. 5 věta první trestního řádu. Proto je obecný soud povinen (současně také oprávněn) v každé fázi řízení zvažovat, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, přičemž posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Soud je povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny dbát na rovné postavení účastníků, z čehož vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv; to však neznamená povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 127/96, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, č. 3). Obdobný názor zastávala i Evropská komise pro lidská práva, když dospěla k závěru, že čl. 6 odst. 3 písm. d) neposkytuje absolutní právo na výslech každého svědka, jehož jmenovitě uvádí obhajoba (rozhodnutí č. 62 - Medienkampagne, publikované v časopise Österreichische Juristen - Zeitung č. 24/1994, str. 853; viz nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 32/95, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 5, č. 40).
Z výše uvedeného je patrné, že v řízení před Ústavním soudem samotná námitka, že obecné soudy odmítly provést určité důkazy, nemůže obstát. Své opodstatnění by však - z ústavněprávního hlediska - nalezla tehdy, jestliže by se obecné soudy návrhem účastníka řízení na doplnění dokazování vůbec nezabývaly nebo by jej odmítly, aniž by své rozhodnutí řádně zdůvodnily (tzv. opomenuté důkazy), případně, pokud by si obecné soudy v důsledku odmítnutí provedení důkazu nevytvořily spolehlivý a zejména zákonný podklad pro odsuzující výrok, který - z ústavního hlediska - musí být vždy výrazem lidsky dosažitelné jistoty, plynoucí především ze zákonem stanoveného procesu zjišťování a následného vyhodnocení rozhodných skutečností tak, aby se skutkové závěry soudního rozhodnutí neocitly v (extrémním) rozporu s vlastním obsahem provedených důkazů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 398/97, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 11, č. 64).
Z rozhodnutí soudů obou stupňů vyplynulo, že se obecné soudy podrobně zabývaly jak vznesenými námitkami stěžovatele, které se týkaly nepříčetnosti stěžovatele v době spáchání trestného činu, tak i jeho návrhy na doplnění dokazování v daném ohledu, přičemž své závěry týkající se trestní odpovědnosti stěžovatele, s nimiž souvisí odmítnutí návrhů stěžovatele, řádně zdůvodnily (zejména pak Vrchní soud v Praze; viz str. 7 - 8 napadeného usnesení). Vycházely přitom ze znaleckých posudků, jež byly stvrzeny výpověďmi znalců u hlavního líčení, ze kterých vyplynulo, že screeningový nález je psychiatricky nevýznamný, protože amfetamin na rozdíl od alkoholu nepotencuje agresivitu (č.l. 178 soudního spisu, č.l. 134 vyšetřovacího spisu); stěžovatel se v době činu nacházel ve stavu středně těžké až těžké opilosti, která vedla k výraznému snížení rozpoznávacích i ovládacích schopností stěžovatele vzhledem k trestnému jednání, rozhodně však podle znalců nedošlo k jejich úplnému vymizení (č.l. 177 a č.l. 178 soudního spisu a č.l. 135 vyšetřovacího spisu).
Pokud jde o druhou eventualitu, tj. že byl v důsledku neprovedení navržených důkazů nedostatečně zjištěn skutkový stav, je třeba poukázat na to, že rozhodnutí o příčetnosti stěžovatele v době činu se opírá, jako bylo uvedeno výše, o znalecké posouzení, které obecné soudy spolu s dalšími důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů zhodnotily a dospěly k určitému skutkovému (a posléze právnímu závěru), přičemž ze strany Ústavního soudu nebyl zjištěn ve výše uvedeném smyslu extrémní nesoulad mezi vlastním obsahem provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění; naopak otázce příčetnosti byla věnována dostatečná pozornost a skutkový (i právní) závěr obecných soudů se pohybuje plně v mezích dokazování provedeného orgány činnými v trestním řízení. Za tohoto stavu nemá Ústavní soud, který (jak opakovaně konstatuje ve svých rozhodnutích) není další instancí v soustavě obecných soudů, důvod zasahovat do ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 81 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1 Listiny) a vytýkat jim, že provádění dalších důkazů, jak navrhoval stěžovatel, odmítly.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení zásady rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 14 odst. 3 písm. e) a čl. 26 Paktu a čl. 6 odst. 3 písm d) Úmluvy ani k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces, a tak Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Pokud se stěžovatel domáhá v ústavní stížnosti toho, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je k tomu třeba uvést, že takový postup by byl možný pouze tehdy, jestliže by Ústavní soud ústavní stížnost přijal; předmětný návrh má ve vztahu k ústavní stížnosti akcesorickou povahu a nelze jej od ústavní stížnosti oddělit (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 209/94, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, usn. č. 2); pokud je ústavní stížnost odmítnuta, sdílí takový návrh osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 30. října 2001