ECLI:CZ:US:2001:2.US.502.2000
sp. zn. II. ÚS 502/2000
Nález
Ústavní soud rozhodl v senátu ve věci ústavní stížnosti J. H., za účasti účastníků řízení 1) Vrchního soudu v Praze, 2) Krajského soudu v Praze a vedl. účastníků 1) Vrchního státního zastupitelství v Praze, 2) D. K., t. č. věznice Plzeň-Bory, 3) M. K., t. č. věznice Plzeň-Bory, proti usnesení Vrchního soudu v Praze, sp. zn. 2 To 35/2000, ze dne 22. 6. 2000, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, sp. zn.
2 To 35/2000, se v části týkající se J. H. zrušuje.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností stěžovatel napadá usnesení
Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 2 To 35/2000,
jímž bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Krajského soudu
v Praze ze dne 7. 2. 2000, sp. zn. 8 T 24/99. Vydáním tohoto
usnesení měla být zasažena jeho ústavní práva, obsažená v čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")
a současně čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99,
Ústavní soud zjistil, že stěžovatel, spolu s dalšími dvěma
spoluobžalovanými, byl rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne
7.2. 2000, sp. zn. 8 T 24/99, uznán vinným trestným činem loupeže
dle §234 odst. 1 a 3 trestního zákona, a to dílem dokonaným
a dílem ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) trestního
zákona k pokusu trestného činu podle §8 odst. 1 trestního zákona.
Za spáchání uvedeného trestného činu mu byl uložen trest odnětí
svobody v trvání dvanácti let se zařazením do věznice s ostrahou.
Trestného činu se podle zjištění soudu dopustil spolu s dvěma
spoluobžalovanými dne 18. 6. 1997, kdy (společně ještě s dalšími
dosud neznámými osobami) na silnici č. I/38 mezi Kutnou Horou
a Kolínem přinutili zastavit nákladní vozidlo s návěsem, jeho
řidiče pod záminkou poruchy na jejich vozidle vylákali z kabiny.
Pod hrozbou použití střelné zbraně ho donutili nastoupit do jejich
vozidla a vypít tekutinu obsahující psychotropní látky. Následně
ho spoutali a odvezli na lesní cestu. Mezitím na neznámém místě
vyložili náklad třiceti palet cigaret zn. Petra v hodnotě
8,205.750 Kč. Porouchaný tahač, jakož i prázdný návěs odstavili.
Způsobili tak Tabáku, a. s., Kutná Hora, škodu ve výši 8.223.990
Kč a poškozením motoru vozidla LIAZ škodu ve výši 56.000 Kč
Egrettě, Kolínské dopravní, a. s. Dále přesně nezjištěného dne
před 8. říjnem 1997 stěžovatel spolu s dalším spoluobviněným
požádal pana V. H. o zapůjčení vozidla Dacia a toto vozidlo předal
dalším dvěma osobám k trestné činnosti. Tyto osoby v úmyslu
zmocnit se nákladu cigaretových výrobků společnosti Tabák, a. s.,
Kutná Hora, nutily řidiče nákladního vozidla pod hrozbou použití
střelné zbraně a po úderech do hlavy k přestoupení do tohoto
vozidla Dacia. To se jim pro aktivní odpor řidiče nepodařilo,
takže útočníci z místa činu uprchli. Stěžovatel i další
spoluobžalovaný přitom věděli, k čemu bude vozidlo Dacia použito.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel odvolání k Vrchního
soudu v Praze. Tento soud shledal pochybení pouze v právní
kvalifikaci druhého jednání stěžovatele, které mělo být
kvalifikováno jako pomoc k samostatnému trestnému činu loupeže,
spáchaného ve formě pokusu podle §10 odst. 1 písm. c) k §234
odst. 1 a 2 písm. b) trestního zákona. Pochybení krajského soudu
ve prospěch stěžovatele nebylo možno v důsledku odvolání podaného
pouze ze strany stěžovatele napravit.
V ústavní stížnosti navrhovatel napadá oba zmíněné rozsudky
v tom smyslu, že obecné soudy, jako orgány veřejné moci, porušily
jeho ústavně zaručená práva tak, jak jsou označena shora. Své
tvrzení zdůvodňuje tím, že obecné soudy při hodnocení důkazů
nepostupovaly podle §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, neboť
v rozporu s ostatními důkazy založily své rozhodnutí na výpovědi
svědka V. H., který je v dané věci skutečným pachatelem, jenž
celou akci zorganizoval a provedl. Současně ve stížnosti namítá,
že důkaz výpisy z účtů telefonů byl pořízen v rozporu s trestním
řádem - tyto výpisy byly získány ještě před sdělením obvinění a ze
spisu se ztratil dopis, ve kterém společnost Eurotel sděluje, že
nelze požadované výpisy zaslat, přičemž tento dopis byl nahrazen
uvedenými výpisy. Kromě toho nebylo prokázáno, že by
v inkriminované době byly tyto telefony provozovány právě
stěžovatelem, příp. ostatními odsouzenými. Konečně stěžovatel
uvádí, že bylo porušeno jeho právo na obhajobu, neboť výslech
rozhodujícího svědka započal ještě před sdělením obvinění všem
obviněným a výslechy obviněných probíhaly současně s výslechem
svědka V. H., takže tehdejší obhájkyně stěžovatele neměla možnost
být přítomna celému výslechu tohoto svědka.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení Vrchního
soudu v Praze, který uvedl, že dle jeho názoru nedošlo postupem
orgánů činných v trestním řízení k porušení základních práv
a svobod stěžovatele a že trestní řízení proběhlo v souladu se
zákonem. Současně uvedl, že stížnost obsahuje v podstatě námitky
uplatněné v odvolacím řízení, se kterými se soud vypořádal
v usnesení ze dne 22. 6. 2000, sp. zn. 2 To 35/2000.
Dále bylo vyžádáno vyjádření Vrchního státního zastupitelství
v Praze jako vedlejšího účastníka řízení, které sdělilo, že
námitky v ústavní stížnosti jsou v podstatě opakováním obhajoby
před obecnými soudy, kterými se zabýval Vrchní soud v Praze
a které v souladu s jejich názorem tento soud neakceptoval. Vrchní
soud vycházel z nepochybně zjištěného skutkového stavu, opřeného
o procesně bezchybně provedené důkazy. Pokud jde o námitky
stěžovatele, týkající se osoby svědka V. H., Vrchní státní
zastupitelství v Praze uvedlo, že i vůči tomuto je vedeno Policií
ČR, Krajským úřadem vyšetřování v Praze, samostatné řízení, neboť
se prokazatelně podílel na spáchání trestného činu stěžovatele.
S ohledem na to, že nebyla postupem obecných soudů porušena práva
stěžovatele zaručená Ústavou ČR a Listinou, navrhuje ústavní
stížnost zamítnout.
Krajský soud v Praze na žádost Ústavního soudu o vyjádření
k ústavní stížnosti navrhl odmítnout tuto stížnost pro její
neopodstatněnost, neboť nedošlo k žádnému zásahu do ústavně
zaručených práv stěžovatele. Námitky uvedené v ústavní stížnosti
jsou shodné s těmi, se kterými se vypořádal v průběhu řízení.
Pouze námitka o ztrátě dopisu společnosti Eurotel, ve kterém tato
společnost měla sdělit, že výpisy z telefonního účtu již není
možné zaslat, a o jeho nahrazení těmito výpisy, je nová, avšak
nepodložená a tedy účelová.
Vedlejší účastník, M. K., se vyjádřil v tom smyslu, že se
ztotožňuje s podanou ústavní stížností. Další vedlejší účastník,
D. K., se vyjádřil prostřednictvím svého právního zástupce, který
uvedl, že se v zásadní právní argumentaci shoduje s tou, která je
uvedena v ústavní stížnosti. Současně zaslal kopii vlastní ústavní
stížnosti. Poukazuje se v ní na to, že soud při prokazování viny
vycházel z jednoho přímého a jednoho nepřímého důkazu, a to
z nedůvěryhodné a nezákonné výpovědi svědka V. H. a ze záznamů
volání několika mobilních telefonů, které poskytla společnost
Eurotel. Tyto záznamy nelze považovat za listinný důkaz, jak
uvádějí obecné soudy, ale za důkaz pořizovaný ve zvláštním režimu
podobně jako v případě odposlechu a záznamu telekomunikačního
provozu. Je tomu tak s ohledem na důvěrnou povahu získávaných
údajů, na něž se vztahuje ochrana podle čl. 13 Listiny. Policie ČR
proto měla v daném případě postupovat podle §33 až 37 zákona
o Policii ČR, příp. podle §88 trestního řádu, což neučinila.
Jedná se tedy o důkaz protizákonně získaný a tedy absolutně
nepoužitelný. Ve vztahu k výpovědi svědka V. H. se ve stížnosti
uvádí, že tento svědek byl v přípravném řízení vyslýchán pouze
jednou, ačkoli se jedná o výpověď zcela zásadní, když následně
před soudem byla jeho výpověď zmatená a v rozporu s jeho dřívější
výpovědí. Soud se důsledně nezabýval možností viny tohoto svědka,
jenž se snaží odvrátit podezření vůči své osobě. Obecné soudy
přitom měly zvážit jinou verzi událostí než jak uvedl tento
svědek, a to zvláště poté, co se obžalovaný M. K. přiznal. Dále se
poukazuje na to, že svědek V. K. byl předem seznámen se zásadními
fakty trestného činu dopisem od D. K. a před jeho výslechem
u soudu byl zastrašován policií. Na základě uvedených skutečností
mělo dojít vůči D. K. (tj. spoluodsouzenému) k neoprávněnému
zásahu do lidských práv a svobod dle čl. 10 odst. 3 a čl. 13
Listiny, čl. 8 Evropské úmluvy a čl. 17 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech. Uvedený postup měl také za
následek porušení čl. 36 odst. 1, čl. 2 odst. 2 Listiny, čl. 2
odst. 3 a čl. 90 Ústavy a čl. 6 Evropské úmluvy.
Podaná ústavní stížnost je důvodná.
Z obsahu spisů Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8 T 24/99,
Ústavní soud zjistil, že:
1) společnost Eurotel PRAHA, spol. s r. o., v dopise ze dne
7. 1. 1998 zaslala Policii ČR, Správě Středočeského kraje Praha,
seznam hovorů, uskutečněných ve dnech 18. 6., 26. 8., 8. 10.
a 25. 10. 1997, mj. z telefonu s t.č. 0602xxxxxx, včetně číselných
kódů základových stanic, přes které byly hovory uskutečněny (č.l.
317a);
2) součástí spisu je seznam uskutečněných hovorů (č.l. 321),
který obsahuje identifikační číslo telefonu, telefonní číslo
volajícího (tj. 0602xxxxx), datum a čas počátku hovoru, délku
hovoru ve vteřinách, číslo základové stanice, kde hovor započal,
a číslo základové stanice, kde byl hovor ukončen;
3) uvedená společnost zaslala dopis ze dne 17. 4. 1998
Policii ČR, Krajskému úřadu vyšetřování Praha, ze kterého vyplývá,
že držitelem telefonu s t.č. 0602xxxxxx je stěžovatel (č.l.
309-309a);
4) jak vyplývá ze svědecké výpovědi Ing. H. K., zaměstnankyně
společnosti Eurotel PRAHA, učiněné u hlavního líčení (č.l. 748
a násl.), na jejího zaměstnavatele se obrátil zvláštní technický
útvar kriminální policie, který souhrnně zadává požadavky, přičemž
uvedená společnost oprávněnost těchto požadavků neověřuje; na
základě toho byly zpracovány seznamy hovorů; odpověď datovaná
lednem 1998 byla zaslána na žádost centrální složky policie na
adresu složky, která byla uvedena v žádosti, přičemž již v roce
1997 byly v dané věci poskytovány informace minimálně dvakrát.
Z takto provedených důkazů a z nich vyplynuvších skutkových
zjištění vyvodil Ústavní soud následující právní závěry:
Právo na ochranu tajemství zpráv podávaných telefonem,
plynoucí z čl. 13 Listiny, jako ústavně zaručené právo svou
povahou a významem spadá mezi základní lidská práva a svobody,
neboť spolu se svobodou osobní a dalšími ústavně zaručenými
základními právy dotváří osobnostní sféru jedince, jehož
individuální integritu jako zcela nezbytnou podmínku důstojné
existence jedince a rozvoje lidského života vůbec je nutno
respektovat a důsledně chránit; zcela právem proto spadá tato
ochrana pod ochranu ústavní, neboť - posuzováno jen z poněkud
jiného hlediska - jde o výraz úcty k právům a svobodám člověka
a občana (čl. 1 Ústavy ČR).
V daném případě společnost Eurotel pořídila výpis
z telefonního účtu stěžovatele, ve kterém bylo uvedeno mj. číslo
volané stanice, datum a čas počátku hovoru, dobu jeho trvání,
označení základové stanice, která zajišťovala hovor v okamžiku
spojení a označení základové stanice, která hovor zajišťovala
v momentu ukončení, přičemž tento výpis poskytla na základě blíže
nespecifikované žádosti orgánům policie bez souhlasu stěžovatele.
Dle názoru Ústavního soudu, který se tímto ztotožňuje s rozsudkem
Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 1984 ve věci Malone
proti Spojenému království, je třeba považovat výše uvedené údaje,
a zvláště pak volaná čísla, za nedílnou součást komunikace
uskutečněné prostřednictvím telefonu. Soukromí každého člověka je
hodno zásadní (ústavní) ochrany nejen ve vztahu k vlastnímu obsahu
podávaných zpráv, ale i ve vztahu k výše uvedeným údajům. Lze tedy
konstatovat, že čl. 13 Listiny zakládá i ochranu tajemství
volaných čísel a dalších souvisejících údajů, jako je datum a čas
hovoru, doba jeho trvání, v případě volání mobilním telefonem
i označení základových stanic zajišťujících hovor.
Jestliže ústavní pořádek České republiky připouští průlom
této ochrany, děje se tak pouze a výlučně v zájmu ochrany
demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených
základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost
daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy
a dále tím, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. Přípustný
je tedy pouze zásah do základního práva nebo svobody člověka ze
strany státní moci, jestliže jde o zásah nezbytný ve výše uvedeném
smyslu. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti, musí
existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se
z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich
dodržování. Tyto právní předpisy musí být přesné ve svých
formulacích, aby daly občanům dostatečnou informaci o okolnostech
a podmínkách, za kterých jsou státní orgány oprávněny k zásahu do
soukromí; přesně musí být definovány i pravomoci udělené
příslušným orgánům a způsob jejich provádění tak, aby jednotlivcům
byla poskytnuta ochrana proti svévolnému zasahování (viz také
shora citovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva).
V případě, že tyto zásady nebudou ze strany státní moci
respektovány, jsou zásahy do uvedeného základního práva vyloučeny
a dojde-li k nim, stávají se protiústavními.
Současná právní úprava nezná institut poskytování či
pořizování evidence telekomunikačního provozu pro účely trestního
stíhání či plnění úkolů policie (či institut jinak nazvaný, ale
obsahově shodný). Neznamená to však, že by příslušné státní orgány
nebyly oprávněny za žádných okolností tuto evidenci pořizovat či
vyžadovat. S ohledem na to, že jsou stanovena pravidla pro
odposlech a záznam telekomunikačního provozu ze strany těchto
orgánů, která umožňují kromě dalších údajů pořídit především obsah
telefonické zprávy, je možné postupovat podle těchto pravidel
i při pořizování či získávání těchto "dalších" údajů, tj. při
evidování telekomunikačního provozu. Orgány činné v trestním
řízení, resp. policejní orgány před zahájením trestního stíhání,
jsou tedy v případě pořizování či získávání evidence
telekomunikačního provozu povinny postupovat přiměřeně podle §88
trestního řádu, resp. podle §36 zákona č. 283/1991 Sb., o Policii
ČR, ve znění pozdějších předpisů, a to tak, že pojem "záznam" se
vztahuje také na údaje získané evidováním telekomunikačního
provozu ve vztahu ke konkrétní osobě nebo osobám. Touto ústavně
konformní interpretací citovaných ustanovení lze dosáhnout účinné
kontroly před neoprávněnými zásahy do daného základního práva ze
strany státních orgánů, když současně nebude vyloučena pro tyto
orgány možnost pořizovat nepochybně často nezbytný typ důkazů pro
plnění svých funkcí, a to případně do doby přijetí specifické
právní úpravy ohledně pořizování těchto údajů. K tomu je třeba
poznamenat, že dle názoru Ústavního soudu by pravidlům Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod mnohem lépe vyhověla
speciální zákonná úprava, která, jak bylo shora uvedeno, zatím
chybí.
Na základě výše uvedených závěrů Ústavního soudu lze
konstatovat, že předmětný důkaz byl pro účely trestního řízení
pořízen protiprávně, v důsledku čehož je zařazení takového důkazu
do spisu a jeho provádění nejen nezákonné, ale i ústavně zcela
nepřípustné. Obecné soudy tedy zásadním způsobem pochybily, když
připustily, že evidence telekomunikačního provozu byla do spisu
nejen zařazena, ale také jimi jako důkaz provedena a následně
v jejich rozhodnutích hodnocena.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu,
základním předpokladem řádného výkonu spravedlnosti dle čl. 36
Listiny v demokratickém právním státě, založeném na úctě k právům
a svobodám člověka a občana (čl. 1 Ústavy), je dodržování nejen
ústavních, ale i zákonných mezí pro pořizování a provádění důkazů.
Proto také postup kteréhokoli orgánu činného v trestním řízení,
vybočujícím z rámce procesních předpisů v tomto ohledu, je
v rozporu s ústavností státu a ve svých důsledcích znehodnocuje
i samotný účel trestního řízení.
Pro takto vyložené důvody Ústavnímu soudu nezbylo než
rozhodnout zrušujícím výrokem podle §82 odst. 1a 3 písm. a)
zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Pokud jde o další námitku stěžovatele, ve které je poukázáno
na to, že obecné soudy při hodnocení důkazů nepostupovaly podle
§2 odst. 5 a 6 trestního řádu, nepřísluší Ústavnímu soudu se jí
v dané chvíli zabývat. Nezákonnost předmětného důkazu provedeného
v trestním řízení má sama o sobě za následek, že i proces
hodnocení důkazů jako celek trpí zásadní vadou; Ústavní soud však
není vrcholem soustavy obecných soudů a tak v zásadě není ani
oprávněn zasahovat do jejich jurisdikční činnosti. K takovému
zásahu by však došlo, pokud by Ústavní soud po vyloučení určitého
důkazu sám provedl "přehodnocení" důkazů zbývajících a tak
v podstatě rozhodl i v otázce viny stěžovatele.
Třetí skupina námitek se týká omezení práv stěžovatele na
obhajobu. Z obsahu spisu Krajského soudu v Praze, sp. zn. 8
T 24/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo sděleno
obvinění dne 21. 4. 1998 v 16,15 hod; ve stejný den bylo obvinění
sděleno ostatním podezřelým, a to nejpozději v 16.25 hod;
obhájkyně JUDr. T. převzala sdělení obvinění také dne 21. 4. 1998
v 18.30 hod (č.l. 4-5). Stěžovatel byl vyslýchán téhož dne
v 18.30 - 18.50 hod, přičemž do protokolu uvedl, že jako obhájce
si zvolil JUDr. T. (která výslechu přítomna nebyla) a že využívá
své právo ve věci nevypovídat (č.l. 217 - 218). Výslech svědka V.
H. započal uvedeného dne v 18.37 hod. a obhájkyně stěžovatele byla
přítomna výslechu tohoto svědka od samého počátku (č.l. 537
a násl.).
Tvrzení stěžovatele, pokud jde o nemožnost účasti obhájkyně
na výslechu svědka V. H. a započetí výslechu tohoto svědka před
sdělením obvinění všem podezřelým, nemají tedy oporu ve spisovém
materiálu. Pokud jde o zčásti souběžný výslech stěžovatele
a uvedeného svědka, tato samotná skutečnost nepředstavuje porušení
práva na obhajobu ve smyslu §33 trestního řádu. Stěžovatel byl
řádně poučen o svých právech, a to vč. práva žádat, aby byl
vyslýchán za účasti svého obhájce, přičemž této možnosti nevyužil.
Nebylo také zjištěno, že by obhájkyně stěžovatele prohlásila, že
se tohoto vyšetřovacího úkonu chce zúčastnit, přičemž jí to bylo
ze strany orgánů činných v trestním řízení znemožněno. Na základě
těchto skutečností Ústavní soud dospěl k závěru, že v daném ohledu
nebyla porušena stěžovatelova základní práva nebo svobody,
zaručená ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl.
10 Ústavy.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 22. ledna 2001