ECLI:CZ:US:2001:2.US.508.2000
sp. zn. II. ÚS 508/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele P. Č., právně zastoupeného JUDr. J. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 1 Co 61/2000, a proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 35 C 28/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 23. 8. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 1 Co 61/2000, a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 35 C 28/99, a to pro porušení čl. 10 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 90 Ústavy.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 13. 6. 2000, sp. zn. 1 Co 61/2000, byl potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1. 12. 1999, sp. zn. 35 C 28/99, kterým byla zamítnuta žaloba žalobce - stěžovatele o uložení povinnosti žalovanému - vedlejšímu účastníkovi Mgr. F. T. do 14 dnů od právní moci rozsudku rozeslat letákovou zásilkou do jednotlivých rodin ve Z. okres Beroun, prostřednictvím pošty 1000 kusů omluv tohoto znění: "Omlouvám se P. Č., starostovi města Z., za to, že jsem o něm v letáku zpočátku března 1999 šířil po Z. nepravdivé a hrubě zkreslující skutečnosti", a dále zamítnuta žaloba o uložení povinnosti žalovanému zaplatit 100 000, - Kč na náhradu nemajetkové újmy.
V projednávané věci se stěžovatel žalobou na ochranu osobnosti domáhal toho, aby vedlejšímu účastníkovi byla uložena povinnost rozeslat letákovou poštou do jednotlivých rodin ve Z. výše uvedenou omluvu a dále navrhoval, aby byla vedlejšímu účastníku uložena povinnost zaplatit stěžovateli částku 100 000,- Kč jako náhradu za nemajetkovou újmu, která stěžovateli zásahem vedlejšího účastníka vznikla. Zásah do svých práv spatřuje stěžovatel v tom, že vedlejší účastník uskutečňoval prostřednictvím svých zaměstnanců ve Z. prodej kuřat na veřejném prostranství, a to bez předchozího souhlasu Městského úřadu ve Z. a většinou i bez úhrady za užívání tohoto prostranství. Stěžovatel jako starosta obce jednal s Mgr. F. T. a sdělil mu, že zábor veřejného prostranství je třeba předem nahlásit obci a dále je třeba uhradit poplatek stanovený místní vyhláškou ve výši 50,- Kč za 1m2 a den zabrané plochy. Na tomto trval i přes pokus Mgr. F. To. o vyjednávání o výši úhrady za užívání veřejného prostranství. Tento pak rozeslal do jednotlivých domácností leták, ve kterém mj. uvedl, že "přes veškerou jejich snahu nebylo možné se starostou rozumně dohodnout, že pan starosta požaduje po přepočtu na velikost jejich pojízdné prodejny poplatek rovnající se částce 500,- Kč za 45 minut prodeje, že se jedná o zjevnou diskriminaci jejich firmy, jakož i dalších firem, které nemají sídlo ve Z. a naopak o zvýhodňování místních obchodníků, že představitel obce ochránil místního obchodníka, který tak bude moci prodávat své zboží podstatně dráže a že tak starosta jako volený zástupce konal v rozporu se zájmy občanů".
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že s ohledem na text letáku nemohou obstát právní závěry obecných soudů, že jde o kritiku přiměřenou, vycházející z pravdivých tvrzení a co do formy nevybočujících z mezí nutných k dosažení sledovaného a společensky uznávaného cíle. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že soudy obou stupňů se po konstatování provedených důkazů omezily na obecnou právní formulaci, která je zcela odtažitá od předmětu žaloby, tj. útoku na dobrou pověst a osobní čest stěžovatele, ke kterému došlo předmětným letákem. Stěžovatel je přesvědčen o tom, že předmětný leták je zcela cíleně zaměřen na hrubé poškození jeho cti a vážnosti u všech občanů města Z., a to pouze proto, že důsledně dbal o dodržení městské vyhlášky všemi osobami, na něž se tato vyhláška vztahuje. Právní závěry obou soudů jsou tak v zásadním nesouladu s výsledky dokazování, a proto je stěžovatel přesvědčen, že obecné soudy nehodnotily provedené důkazy v jejich vzájemné souvislosti. Stěžovatel považuje závěry soudů obou stupňů za projev zřejmé libovůle v soudním rozhodování, neboť právní věta, ke které v odůvodnění rozhodnutí obecné soudy dospěly, neodpovídá textu, který byl v letáku uveden.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Pokud stěžovatel napadá hodnocení důkazů obecnými soudy, k tomu je třeba uvést, že Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, podle kterého z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.). Jestliže obecné soudy respektují kautely dané ustanoveními občanského soudního řádu, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů provedené obecnými soudy, a to ani tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval. Uvedené konstatování se plně vztahuje na posuzovanou věc. Při hodnocení důkazů se obecný soud nedostal do rozporu s ústavními principy řádného a spravedlivého procesu.
Ústavní soud také ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a že proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním. V projednávané věci však nejde o tento případ. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících soudů došlo k porušení právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pouze z té skutečnosti, že obecné soudy zaujímají ke zjištěnému skutkovému stavu jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byly porušeny čl. 10 odst. 1, čl. 36 odst. 1 Listiny nebo čl. 90 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. ledna 2001