ECLI:CZ:US:2001:2.US.510.2000
sp. zn. II. ÚS 510/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky v právní věci navrhovatele Z. R., zastoupeného advokátem Mgr. J. F., o ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 3. 7. 2000, čj. 4 To 420/2000-142, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, odeslanou Ústavnímu soudu dne 22. 8. 2000, která i v ostatním splňuje podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem. Tvrdí, že obecný soud tím, že napadeným rozhodnutím zamítl jeho stížnost proti usnesení Okresního soudu v Teplicích, porušil jeho právo na osobní svobodu podle čl. 8 odst. 1, 2 al. 1, odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatel spolu s dalším obžalovaným jsou stíháni pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) trestního zákona ve znění zák. č. 152/1995 Sb. Usnesením, vydaným při hlavním líčení dne 4. 5. 2000, pod čj. 2T 88/2000-111, vzal Okresní soud v Teplicích oba obžalované dle §68 tr.řádu z důvodů uvedených v §67 odst. 1 písm. a) tr.řádu do vazby. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že oba obžalovaní byli v hlavním líčení nepravomocně odsouzeni k trestu odnětí svobody na 9 roků. Pro výkon tohoto trestu byli zařazeni do věznice se zvýšenou ostrahou, a to za velmi závažnou trestnou činnost, kterou je organizování pašování drogy do Švýcarska. Byly zjištěny zcela konkrétní okolnosti, poukazující na vazby obžalovaných v jiných státech (způsob dopravení drogy do ČR i její další distribuce do Západní Evropy), a ty v kontextu s vysokým trestem odnětí svobody odůvodňují závěr, že jsou dány důvody vazby útěkové, které nastaly vynesením rozsudku.Proti tomuto usnesení podal stěžovatel po jeho vyhlášení stížnost, ve které namítl, že rozhodnutí soudu I. stupně nemá oporu v důkazech a je založeno pouze na nepodložených domněnkách. On sám má řádné bydliště, je ženatý, stará se o nezletilé dítě, v místě bydliště nemá špatnou pověst. Drogy nikdy neužíval ani neprodával. Je v pracovním poměru a ke všem úkonům se vždy dostavoval. Dle jeho názoru byl bezdůvodně zbaven osobní svobody, přičemž toto rozhodnutí má neblahý dopad na jeho osobní a rodinný život. V závěru navrhl, aby napadené usnesení bylo zrušeno a obžalovaný byl neprodleně propuštěn na svobodu.
Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 3. 7. 2000, čj. 4 To 420/2000-142, stížnost obžalovaného jako nedůvodnou zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že v řízení, které předcházelo vydání napadeného usnesení, nedošlo k porušení procesních ustanovení trestního řádu. Obžalovaní jsou důvodně podezřelí ze spáchání závažného úmyslného trestného činu. Pokud shodně namítají, že se trestné činnosti nedopustili, jejich námitka bude otázkou dalšího dokazování. Nejde však o okolnosti, které lze řešit v rámci rozhodování o vazbě. Vzetí do vazby je přípustné, jen pokud jsou zjištěny konkrétní skutečnosti odůvodňující obavu z některého následku, uvedeného v §67 odst. 1 trestního řádu. Požadavek jistoty bez důvodných pochybností není ve většině případů rozhodování o vazbě reálný, neboť nelze vyčkávat až do okamžiku, kdy již je jisté, že obžalovaný např. uprchne, protože by se v praxi již zpravidla nepodařilo takovému jednání zabránit. Zásadně je však třeba hodnotit všechny skutečnosti, které mohou mít pro rozhodnutí o vazbě význam.
Podle závěrů Krajského soudu byly výše uvedené principy v rozhodování o vazbě v souzené věci dodrženy. Soud I.stupně v odůvodnění přezkoumávaného rozhodnutí vyložil konkrétní skutečnosti, které odůvodňují obavu z možných následků uvedených v §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, a to na jedné straně bezúhonnost obžalovaných, na straně druhé stíhání pro závažný úmyslný trestný čin a podstatnou změnu v řízení - uložení byť nepravomocně vysokého trestu odnětí svobody.
Rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem napadl stěžovatel projednávanou ústavní stížností. Namítá v ní, že důvod vazby soud spatřoval v pouhé skutečnosti, že mu hrozí vysoký trest, a v domněnkách, nepodložených úvahách a důkazech, že stěžovatel musí mít vazbu na cizinu. Z toho pak dovodil obavu, že by se mohl skrývat, mařit řízení či dokonce uprchnout ze země. Z obsahu soudního spisu vyplývá, že se stěžovatel po celou dobu trestního řízení zdržoval v místě bydliště, vždy se dostavil k orgánům činným v trestním řízení, do ciziny nikdy nevycestoval, je v dlouholetém pracovním poměru a řádně se stará o rodinu a nezletilou dceru. Vazby na cizinu nemá. Napadeným usnesením tak došlo k porušení jeho shora uvedených ústavně zaručených práv.
Ústavní soud požádal podle ust. §32 zákona o Ústavním soudu Krajský soud v Ústí nad Labem, aby se k projednávané ústavní stížnosti vyjádřil. Tento účastník řízení, ač doloženě vyzván, se k návrhu ve stanovené lhůtě nevyjádřil.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska namítaného porušení ústavně chráněných práv dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávané věci neshledal.
Především je nutno předeslat, že podstata stěžovatelovy ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozhodnutí obecných soudů. Takto pojatá ústavní stížnost ovšem staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Skutečnost, že obecné soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Úkolem Ústavního soudu je zkoumat, zda napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvené v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Ústavní soud takový zásah neshledal.
K argumentům, obsaženým v ústavní stížnosti, Ústavní soud uvádí, že vazba je zajišťovacím institutem. Nemá povahu trestu jako takového a nesmí být chápána jako prejudikování odsuzujícího rozsudku. Vzetí do vazby je vázáno na konkrétní skutečnosti vyjadřující důvodnou obavu z případných následků uvedených v §67 odst. 1 písm. a), b), c) trestního řádu. Lze souhlasit s tím, že stěžovatel je stíhán pro závažný úmyslný trestný čin, kterým bezpochyby trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákona je. Další konkrétní skutečností je podstatná změna v řízení, jíž je fakt uložení, byť nepravomocně, vysokého trestu odnětí svobody. Obě tyto skutečnosti v návaznosti na dosud provedené dokazování ve věci vyjadřují důvodnou obavu z případných následků uvedených v §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu. Jak soud I. stupně, tak i soud odvolací, poukázaly nikoli obecně, nýbrž konkrétně, na okolnosti, které odůvodňují obavu, že stěžovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání a trestu vyhnul. Na všechny námitky uplatněné stěžovatelem ve stížnosti proti usnesení soudu I. stupně odvolací soud reagoval a závěry, k nimž dospěl, ve svém rozhodnutí řádně odůvodnil. Uvedl také, proč považuje za splněné podmínky tzv. útěkové vazby. Vzhledem k tomu, že byly dodrženy příslušné procesní postupy, nelze mít za to, že názor soudu (odlišný od názoru stěžovatele) na důvod vazby, založený na konkrétních skutečnostech, jež odůvodňují obavy z reálně představitelného jednání navrhovatele ve smyslu §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu, je způsobilý založit porušení ústavně zaručených práv a svobod. Úvaha o zmíněných konkrétních skutečnostech zůstává vždy pouze úvahou. Soud musí ovšem tyto konkrétní skutečnosti odůvodňující vazbu dostatečně a přesvědčivě vysvětlit. To se v daném případě stalo, byť způsobem, s nímž stěžovatel nesouhlasí.
Ústavní soud se v souladu se svými kompetencemi omezil na posouzení, zda konkrétní okolnosti byly odvolacím soudem hodnoceny a zda vyvozené závěry s nimi nebyly v extrémním rozporu. Ústavní soud není orgánem činným v trestním řízení a nemůže ani tyto orgány nahrazovat. Pouze orgány činné v trestním řízení nesou odpovědnost za případné ohrožení či zmaření účelu trestního řízení, a za to, že svým postupem poruší základní práva a svobody stěžovatele, když důvody vazby posoudí skutkově nebo ústavně závadným způsobem. K tomu v posuzovaném případě nedošlo. S poukazem na výše uvedené skutečnosti nedospěl Ústavní soud k závěru, že by stěžovatel byl jakkoli dotčen ve svých ústavně zaručených právech.
Ústavnímu soudu proto nezbylo, než ústavní stížnost podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.
V Brně dne 30. října 2001 JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu