ECLI:CZ:US:2001:2.US.512.99
sp. zn. II. ÚS 512/99
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti, kterou podal stěžovatel Dr.-Ing.h.c. E. F. A. L., zastoupený JUDr. K. S., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 22. 6. 1999, č. j. 28 Nt 65/98-101, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 10 To 65/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 5. 11. 1999 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která byla k poštovní přepravě podána dne 4. 11. 1999. Ústavní stížnost směřovala proti vydávacímu a trestnímu řízení.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost neměla všechny náležitosti, tak jak ukládá ustanovení §27 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyzval Ústavní soud stěžovatele k doplnění ústavní stížnosti. Po opakovaném prodloužení lhůty k doplnění ústavní stížnosti a několikerém doplnění ústavní stížnosti stěžovatelem, byla ústavní stížnost doplněna podáním sepsaným advokátem JUDr. K. S., doručeným Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2000 tak, že směřuje proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci ze dne 22. 6. 1999, č. j. 28 Nt 65/98-101, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 10 To 65/99, kterými bylo rozhodnuto o přípustnosti vydání stěžovatele do Spolkové republiky Německo.
Ústavní soud především zkoumal, zda jde o návrh podaný ve lhůtě stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Podle ustanovení §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje (§75 odst. 1), a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Tímto rozhodnutím je usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 10 To 65/99. Jak vyplývá z kopie doručenky, kterou si Ústavní soud vyžádal od Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci, bylo usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 10 To 65/99, stěžovateli doručeno dne 17. 8. 1999, jeho obhájci, kterého si stěžovatel zvolil, rovněž dne 17. 8. 1999 a ustanovenému obhájci pak 19. 8. 1999. Lhůta k podání ústavní stížnosti tak uplynula dnem 15. 10. 1999.
Je tedy zřejmé, že ústavní stížnost stěžovatele nelze věcně projednat, neboť byla evidentně podána po uplynutí lhůty určené k jejímu podání.
Ústavnímu soudu bylo dne 19. 12. 2000 doručeno doplněné a přepracované znění ústavní stížnosti, které podepsal advokát JUDr. P. P., a které směřovalo vůči stejným rozhodnutím jako podání doručené Ústavnímu soudu dne 1. 9. 2000. K podání byla přiložena plná moc ze dne 24. 10. 2000, která nesplňovala náležitosti ustanovení §31 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, tzn. obsahovala nepřípustnou substituční doložku a nebyla výslovně udělena pro zastupování před Ústavním soudem. Vzhledem k odmítnutí ústavní stížnosti pro její opožděné podání, nepožadoval již Ústavní soud, aby JUDr. P. P. doložil zánik plné moci JUDr. K. S., ani nepožadoval odstranění vad plné moci ze dne 24. 10. 2000.
Za daného stavu věci soudce zpravodaj ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání zákonem, podle ustanovení §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 9. 1. 2001
Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu
______________________________________________________________________________________________________________________________________________________