ECLI:CZ:US:2001:2.US.513.01
sp. zn. II. ÚS 513/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Miloše Holečka ve věci ústavní stížnosti A. U. a J. U., zastoupených JUDr. J. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.5.2001, č.j. 22 Cdo 769/2001-147, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.10.2000, č.j. 19 Co 2539/2000-126, a proti rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 2.6.2000, č.j. 5 C 558/96-109, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhali zrušení usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 24.5.2001, č.j. 22 Cdo 769/2001-147, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23.10.2000, č.j. 19 Co 2539/2000-126, a rozsudku Okresního soudu v Prachaticích ze dne 2.6.2000, č.j. 5 C 558/96-109, neboť jsou přesvědčeni, že jimi bylo porušeno jejich základní právo na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a to právo, aby soud při nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného, postupu. Namítané porušení základního práva konkretizovali do výtky vůči soudům I.a II. stupně založené na tvrzení, že oba soudy nesplnily povinnost uloženou jim ustanovením §120 obč. soudního řádu, když se nezabývaly namítaným rozporem ve znaleckých posudcích, a do výtky vůči Nejvyššímu soudu ČR odmítnuvšímu jejich dovolání, aniž pro takový postup měl - dle jejich názoru - oporu v zákoně. Současně stěžovatelé navrhli odklad vykonatelnosti rozsudku soudu I. stupně potvrzeného rozsudkem soudu II. stupně.
Z přiložených listin Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé se u Okresního soudu v Prachaticích domáhali určení svého vlastnického práva k části pozemku specifikované v geometrickém plánu. V žalobě tvrdili, že vlastnické právo nabyli vydržením. Soud I. stupně jejich žalobu zamítl s odůvodněním, že nesplnili podmínku desetileté vydržecí doby. Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé odvolání, odvolací soud napadený prvostupňový rozsudek potvrdil a o návrhu stěžovatelů na připouštění dovolání rozhodl tak, že se dovolání nepřipouští. Proti rozsudku odvolacího soudu podali stěžovatelé dovolání, jehož přípustnost založili na ustanovení §239 odst. 2 obč. soudního řádu, a výslovně uplatnili dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) obč. soudního řádu. Nejvyšší soud napadeným usnesením odvolání odmítl jako nepřípustné.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti podání stěžovatelů. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fází řízení přezkoumána z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Po přezkoumání předložených podkladů Ústavní soud neshledal, že by bylo napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základního práva stěžovatelů domáhat se stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V návaznosti na dosavadní judikaturu Ústavního soudu lze konstatovat, že k porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny dojde teprve tehdy, jestliže by stěžovatelům bylo upřeno právo domáhat se svého nároku u nezávislého a nestranného soudu (popř. by tento soud bezdůvodně odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, event. by zůstal v řízení delší dobu nečinný). K takové situaci nedošlo, když obecné soudy postupovaly v intencích předpisů upravujících jejich postup, žalobu i opravné prostředky stěžovatelů v přiměřené lhůtě, veřejně, v přítomnosti stran a věcně projednaly, umožnily stranám vznášet návrhy, o návrzích rozhodly, svá rozhodnutí adekvátně odůvodnily a nikterak nepreferovaly postavení některého z účastníků. Pouhý neúspěch ve sporu nelze hodnotit jako porušení práva na spravedlivý proces. K té části ústavní stížnosti, v níž stěžovatelé napadají usnesení Nejvyššího soudu o jejich dovolání, poukazuje Ústavní soud na okolnost, že stěžovatelé nerozlišují podmínky přípustnosti dovolání (§237 - 239 obč. soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000) na straně jedné a dovolací důvody (§241 odst. 3 obč. soudního řádu ve znění účinném do 31.12.2000) na straně druhé. Proto se Ústavní soud ztotožňuje s přístupem Nejvyššího soudu ČR a konstatuje, že ani jeho postupem nebylo dotčeno základní právo stěžovatelů na spravedlivý proces.
Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozhodnutími došlo k zásahu do základních práv stěžovatelů, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh v celém rozsahu jako zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. října 2001
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu Ústavního soudu