ECLI:CZ:US:2001:2.US.531.01
sp. zn. II. ÚS 531/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti M. D., zastoupeného Mgr. V. E., advokátem, proti rozhodnutí Celního úřadu Ostrava zn. 10757/99 a zn. 10758/99 ze dne 28. 2. 2000, rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava č.j. 3670a/2000-01-1401 a č.j. 3670b/2000-01-1401 ze dne 17. 4. 2000 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č.j. 22 Ca 294/2000-26 ze dne 29. 6. 2001, za účasti účastníků řízení 1) Celního úřadu Ostrava, 2) Celního ředitelství Ostrava a 3) Krajského soudu v Ostravě, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 31. 8. 2001, která byla podána k poštovní přepravě téhož dne, pan M. D. (dále jen "stěžovatel") navrhuje zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě, jakož i zrušení jemu předcházejících rozhodnutí Celního úřadu Ostrava a Celního ředitelství Ostrava, rovněž v záhlaví uvedených. V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, neboť "korunou" spravedlivého procesu je spravedlivé rozhodnutí.
Z rozhodnutí Celního úřadu Ostrava ze dne 28. 2. 2000, č.j. 10757/99 a 10758/99, Ústavní soud zjistil, že stěžovatel měl jakožto deklarant způsobit, že mu bylo dne 18. 11. 1994 rozhodnutím Celního úřadu Frýdek - Místek v celním řízení č. 10461214-02138 a č. 10461254-01511 propuštěno do režimu volného oběhu zboží (osobní automobil F. a P.) na základě nepravých dokladů, když k celnímu řízení spolu se zbožím předložil doklady, které byly vystaveny neexistující zahraniční společností. Tím měl porušit §105 odst. 4 celního zákona a ohrozit zájem společnosti způsobem uvedeným v §293 písm. d) celního zákona, za což mu byly uloženy dvě pokuty po Kč 15.000,--. Proti těmto rozhodnutím stěžovatel podal odvolání, která byla Celním ředitelstvím Ostrava zamítnuta.
Rozhodnutí o odvolání napadl stěžovatel správní žalobou, ve které se domáhal zrušení napadených rozhodnutí s odůvodněním, že doklady (faktury) nevystavil on, ale zahraniční prodejce. Pokud se tento prodejce označil pod obchodním jménem společnosti, která - jak bylo zjištěno německými policejními orgány - neexistovala, pak o této skutečnosti stěžovateli (žalobci) nebylo nic známo. Stěžovatel jednal v dobré víře, že se prodejce uvedeného zboží označil skutečným obchodním jménem, přičemž neměl možnost si správnost tohoto označení ověřit. Pokud jde o druh zboží a prodejní cenu, vystavené doklady odpovídaly této skutečnosti, a tak stěžovatel nezpůsobil, že mu bylo zboží propuštěno na základě nepravých dokladů. Obě faktury, prokazující, že zboží za dohodnutou kupní cenu zakoupil, jsou pravými doklady, které skutečně obdržel od prodejce v zahraničí. Na jejich pravosti nemůže nic změnit ani tvrzená skutečnost, že se na nich prodejce označil neexistujícím obchodním jménem.
Správní soud ve svém rozsudku žalobu stěžovatele zamítl. V odůvodnění pak konstatoval, že z §298 a §293 písm. d) celního zákona vyplývá, že celního deliktu se dopustí fyzická osoba - podnikatel, která způsobí, že jí bylo zboží propuštěno na základě nepravých, pozměněných nebo padělaných dokladů nebo nesprávných nebo nepravdivých údajů. Jedná se o objektivní odpovědnost za celní delikt, u které zákon nevyžaduje zavinění delikventa. Ze správních spisů soud zjistil, že stěžovatel jakožto podnikatel podal celní prohlášení na propuštění shora uvedeného zboží, v nichž označil jako odesílatele (vývozce) firmu "P.". K celním prohlášením přiložil objednávky zboží s razítkem uvedené firmy. Následným šetřením Policie ČR, Národní ústředny Interpolu Praha, bylo za pomoci německé policie v Norimberku zjištěno, že firma "P." nikdy v uvedené oblasti neexistovala. S ohledem na to, že byl jako osoba prodávající označen v objednávkách někdo, kdo vůbec neexistoval, a kdo tedy nemohl předmětné doklady vůbec vystavit, celní orgány správně tyto závazné objednávky označily za nepravé doklady. Přiložením těchto dokladů k celním prohlášením způsobilo, že mu bylo zboží propuštěno na základě nepravých dokladů a také na základě nepravdivého údaje o odesílateli uvedeného na celních prohlášeních, neboť celní úřad, který vycházel z toho, že podáním celních prohlášení žalobce jako deklarant potvrdil správnost údajů v nich obsažených a pravost dokladů, kterými je doložil (§105 odst. 4 celního zákona), přijal celní prohlášení za podmínek uvedených v §106 odst. 1 celního zákona a rozhodl o propuštění zboží do navrženého režimu (§104 celního zákona). Daným jednáním tak stěžovatel naplnil skutkovou podstatu celního deliktu podle §298 odst. 1 a §293 písm. d) celního zákona.
Stěžovatel ve shora uvedené ústavní stížnosti napadá závěry správního soudu, když uvádí, že šetření Národní ústředny Interpolu Praha nemá žádnou důkazní sílu, když osvědčuje skutečnosti o názvu a sídle prodejce zboží nikoliv v době zakoupení vozidla, ale ke dni dotazu Národní ústředny Interpolu Praha. Především pak dle názoru stěžovatele je nesprávný závěr soudu o tom, že přiložil nepravé doklady (závazné objednávky), neboť tyto skutečně obdržel od prodejce a tyto objednávky osvědčují pravdivě, jaký druh a množství zboží od tohoto prodejce zakoupil a jaká byla dojednána a zaplacena cena tohoto zboží. Za nepravé doklady je třeba pokládat údaje týkající se zboží jako takového, např. jeho kvality, materiálu, druhu, množství, ceny, apod.; přitom stěžovatel odkazuje na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca 406/98.
Ústavní soud si vyžádal spolu s příslušným spisovým materiálem vyjádření účastníků řízení k ústavní stížnosti. Krajský soud v Ostravě uvedl, že stěžovatel v ústavní stížnosti v podstatě jen opakuje argumenty vznesené již v žalobě na přezkoumání rozhodnutí Celního ředitelství Ostrava, se kterými se již soud vypořádal v odůvodnění rozsudku. V soudním řízení bylo dbáno všech zásad spravedlivého procesu vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Okolnost, že žalobě nebylo vyhověno, nezakládá porušení práva na spravedlivý proces. S ohledem na to navrhl tento účastník, aby Ústavní soud ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. odmítl. Celní ředitelství Ostrava, patrně společně s Celním úřadem Ostrava, se vyjádřilo k ústavní stížnosti v tom smyslu, že se plně ztotožňuje s názorem správního soudu.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Jádrem ústavní stížnosti stěžovatele je především nesouhlas s právním názorem obecného soudu, podle kterého naplnění skutkové podstaty celního deliktu dle §293 písm. d) ve spojení s §298 zákona č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění pozdějších přepisů, nastává také v případě, kdy doklady předložené deklarantem v souvislosti s celním prohlášením byly vystaveny neexistujícím subjektem, přičemž stěžovatel zastává názor, že pravost dokladů ve smyslu citovaných ustanovení se týká pouze údajů o zbožím samotném, jako je např. množství, kvalita a cena, když v daném případě jde o údaj ohledně prodejce daného zboží. Dále stěžovatel zřejmě nesouhlasí s hodnocením důkazu, kterým měla být celními úřady vyloučena existence subjektu, který předmětný doklad vystavil.
Úvodem je třeba uvést, že napadá-li stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces, současná terminologie ústavního pořádku České republiky tento pojem nezná. Dle ustáleného názoru Ústavního soudu se tento výraz odvíjí z obsahu práva na soudní a jinou ochranu, jímž se vymezují zásady nestranného procesu tak, že k jeho znakům náleží právo každého, aby nestranný a nezávislý soud při nalézání práva dbal zákonného postupu, jímž je nutno rozumět "bezvýhradné a bezvýjimečné respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících" (např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93; i Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 2. č. 49). Spravedlivým procesem je tedy třeba podle Ústavního soudu rozumět nikoliv věcnou správnost rozhodnutí, jímž řízení před orgánem veřejné moci končí, ale výlučně procesně bezchybný postup, z něhož dané rozhodnutí vzešlo.
Dále Ústavní soud uvádí, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti polemizuje s názory obecného soudu, přičemž se v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud přezkoumal věcnou správnost rozhodnutí tohoto soudu, jako by Ústavní soud byl další instancí v soustavně obecných soudů, nezbývá než jej odkázat na konstantní judikaturu Ústavního soudu, podle které tento soud není součástí soustavy soudů obecných, a proto mu nepřísluší právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. S tím souvisí i skutečnost, že úkolem Ústavního soudu (jak již bylo v jeho rozhodnutích vícekrát konstatováno) není posuzovat nebo sjednocovat judikaturu obecných soudů, nýbrž rozhodovat, zda v konkrétním případě došlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele; z tohoto důvodu nemůže odkaz stěžovatele na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 6. 1999, sp. zn. 22 Ca 406/98, obstát.
Dle judikatury Ústavního soudu však může mít v určitých případech nesprávná aplikace "jednoduchého" práva orgány veřejné moci za následek porušení základních práv a svobod. Jak již Ústavní soud uvedl např. ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 224/98 (in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv.15, č. 98), základní práva a svobody v oblasti jednoduchého práva působí jako regulativní ideje, na něž obsahově navazují komplexy norem "jednoduchého" práva. Porušení některé z těchto norem v důsledku svévole anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, zakládá dotčení na základním právu a svobodě.
V daném případě však Ústavní soud naplnění výše uvedených podmínek nezjistil; naopak se zcela ztotožnil s názorem obecného soudu, neboť jeho závěry vycházejí z textu příslušných ustanovení aplikovaného právního předpisu, a tak Ústavního soudu nezbývá než odkázat na odůvodnění napadeného rozsudku. Na doplnění je třeba uvést, že dle názoru Ústavního soudu základním předpokladem pravosti dokladu obecně je, že byl vydán existujícím právním subjektem, resp. subjekt uvedený na dokladu jako jeho výstavce musí skutečně existovat. Dále platí, že jedině pravý doklad v takto uvedeném smyslu může osvědčovat správnost (pravdivost) údajů v něm uvedených. Jinými slovy řečeno, nepravý doklad nemůže v tomto ohledu vykazovat žádné účinky, tj. údaje v něm obsažené není možno již ze samé podstaty pokládat za relevantní a z hlediska celního řízení za správné a pravdivé. Pro účely tohoto řízení má daná otázka značný význam také v tom ohledu, že pouze existující subjekt může odpovídat za správnost údajů (skutečností) uvedených v jím vystaveném dokladu, případně jen takový subjekt může jejich správnost prokázat. Je tedy patrné, že pravost dokladu není pro účely celního řízení věcí podružnou nýbrž základní. Názor, že (nepravými) doklady ve smyslu §105 odst. 4 a §298 písm. d) celního zákona jsou míněny pouze údaje týkající se zboží, pokud jde např. o kvalitu, materiál, druh, množství a cenu, neodpovídá textu citovaných ustanovení, v němž se nepochybně z výše uvedených důvodů rozlišuje mezi pravostí dokladu (jako celku) a správností a pravdivostí údajů v něm obsažených jakožto údajů, které následně deklarant promítne do celního prohlášení; proto jej Ústavní soud nemůže akceptovat.
Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se nesprávného hodnocení důkazu - přípisu Národní ústředny Interpolu Praha, který podle stěžovatele neprokazuje skutečnosti o názvu a sídle prodejce aut v době zakoupení vozidel, ale pouze ke dni "dotazu" Národní ústředny Interpolu Praha, Ústavní soud odkazuje na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, např. sp. zn. I. ÚS 650/99 a sp. zn. III. ÚS 359/96 (in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 8, usn. č. 95), dle které platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. V daném případě stěžovatel celními orgány zjištěný skutkový stav nezpochybňoval, resp. uvedenou námitku v řízení před správním soudem neuplatnil, a tak se Ústavní soud touto otázkou nezabýval.
S ohledem na tyto skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu Ústavního soudu
V Brně dne 23. října 2001