ECLI:CZ:US:2001:2.US.551.2000
sp. zn. II. ÚS 551/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl ve věci ústavní stížnosti M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 10 Co 1067/99, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1999, č. j. 19 C 11/99-46, spojeným s návrhem na zrušení §241 odst. 1 věta druhá o.s.ř., mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel bez právního zastoupení napadl ústavní stížností rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 4. 2000, sp. zn. 10 Co 1067/99, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 3. 1999, č. j. 19 C 11/99-46, a kterým nebylo vyhověno návrhu stěžovatele na připuštění dovolání. Stěžovatel v řízení před odvolacím soudem požádal o připuštění dovolání, čemuž ale odvolací soud ve výroku rozsudku nevyhověl. Stěžovatel tvrdí, že tímto výrokem krajského soudu bylo zasaženo do jeho základních práv zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 90 Ústavy ČR.
Tento návrh posoudil Ústavní soud následujícím způsobem. V případě, že účastník řízení požádal o připuštění dovolání, postupoval v souladu s ustanovením §239 o.s.ř., ve znění zákona č. 238/1995 Sb. V případě, že odvolací soud jeho návrhu nevyhověl, měl odvolatel možnost obrátit se na dovolací soud podle ustanovení §239 odst. 2 o.s.ř. Pokud této zákonné možnosti nevyužil, nedošlo ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, k vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Ústavní stížnost je prostředkem ultima ratio, kterým je možno zcela výjimečně zasáhnout do právního stavu zjednaného pravomocným rozhodnutím.
Povinností stěžovatele bylo proto vyčerpat všechny mu dostupné procesní prostředky včetně dovolání, pokud je na jeho projednání nárok. Tak tomu bylo v předmětném sporu, neboť stěžovatel požádal Krajský soud v Plzni o připuštění dovolání, čímž si takový zákonný nárok zjednal. Ten mu ale ve stížností napadeném rozhodnutí nevyhověl, ačkoli potvrdil rozsudek soudu 1. instance. Jestliže tedy stěžovatel opírá svou stížnost mimo jiné o argument, podle kterého obecné soudy rozhodovaly na základě nesprávného právního posouzení věci (povaha lhůty podle §19 odst. 1 zákona č. 403/1990 Sb. a její důsledky), a přitom se jednalo o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, měl zde zákonem zaručený prostředek, kterým se mohl proti takovému postupu obecných soudů bránit. O ústavní stížnosti, která by byla podána souběžně s dovoláním, by mohlo být rozhodnuto teprve v případě, že by Nejvyšší soud dovolání neshledal přípustným.
Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR) nemůže nahrazovat Nejvyšší soud při hodnocení toho, co je z hlediska jednotné judikatury obecných soudů otázkou po právní stránce zásadního významu. K řešení těchto sporných právních otázek je určeno v případě potvrzujících rozsudků a usnesení odvolacích soudů dovolání podle §239 odst. 1, popř. §239 odst. 2 o.s.ř. Protože stěžovatel zákonem založenou procesní možnost dovolat se nevyužil, nezbylo Ústavnímu soudu než konstatovat, že jeho podání nesplňuje podmínky ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., ústavní stížnost odmítnout jako nepřípustnou.
Protože se stěžovatel s dovoláním na Nejvyšší soud ani neobrátil, nepřicházelo do úvahy, že by se Ústavní soud mohl zabývat jeho návrhem na zrušení §241 odst. 1 věta druhá o.s.ř. o povinném zastoupení dovolatele advokátem. Stejně tak nebylo třeba zabývat se otázkou dodržení lhůty k podání návrhu ve smyslu §72 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., a skutečností, že stěžovatel nebyl zastoupen stanoveným způsobem.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. ledna 2001 Vojtěch Cepl
soudce Ústavního soudu