ECLI:CZ:US:2001:2.US.563.2000
sp. zn. II. ÚS 563/2000
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti I. H., zastoupeného JUDr. J. Ž., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2000, č. j. 4 To 215/2000-716, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 31. 3. 2000, č. j. 2 T 18/99-645, za účasti 1) Krajského soudu v Brně a 2) Městského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a 1) Krajského státního zastupitelství v Brně a 2) Městského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, takto:
Ústavní stížnost se o d m í t á.
Odůvodnění:
I.
Stěžovatel podal návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem dne 22. 9. 2000. Napadá usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 20. 6. 2000, č. j. 4 To 215/2000-716, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2000, č. j. 2 T 18/99-645. Obě rozhodnutí obecných soudů napadl stěžovatel ústavní stížností. Tvrdí, že se trestného jednání nedopustil. Trestní řízení ve všech jeho fázích neprobíhalo podle Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), když bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a zásady zákonnosti trestního stíhání, presumpce neviny, zjišťování skutkového stavu bez důvodných pochybností a zásada volného hodnocení důkazů.
Skutková a právní stránka případu spočívá v následujících okolnostech. Ze spisového materiálu vyplývá, že navrhovatel byl rubrikovaným rozsudkem soudu I. stupně odsouzen pro trestné činy podávání alkoholických nápojů mládeži podle §218 tr.z., výtržnictví podle §202 odst. 1 tr.z., pokus tr. činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §221 odst. 1 tr.z., trestný čin násilí proti skupině obyvatel a proti jednotlivci podle §197a tr.z., trestný čin pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr.z., trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 a podle §235 odst. 2 písm. c) tr.z., trestný čin výtržnictví podle §202 odst. 1 tr.z. a trestný čin omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr.z. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 9 měsíců a dále k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 4 let. Pro výkon trestu byl zařazen do věznice s dozorem. Proti rozsudku se odvolal jak stěžovatel, který namítal, že se soud I. stupně nevypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí a věc nesprávně posoudil, tak i městský státní zástupce v Brně, který napadl výrok o uložených trestech jako nepřiměřeně mírný s tím, že trest měl být uložen v polovině trestní sazby a stěžovatel měl být zařazen pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Krajský soud obě odvolání zamítl jako nedůvodná. Ve vztahu k odvolání stěžovatele konstatoval, že soud I. stupně provedl ve věci úplné a řádné dokazování a ztotožnil se s argumentací soudu nalézacího.
Toto usnesení spolu s rozsudkem soudu I. stupně učinil stěžovatel předmětem ústavní stížnosti. Své námitky konkretizoval takto:
1. v přípravném řízení docházelo k nezákonným, neodůvodněným průtahům,
2. od počátku trestního řízení byl krácen v právu na obhajobu, když trval na účasti právní zástupkyně, ta však nebyla včas a řádně vyrozumívána,
3. vyšetřovatel mu nedoručil usnesení o přibrání znalců k jeho osobě a věrohodnosti svědkyně J. Nemohl proto podat proti jejich osobám námitky a dále napadnout toto usnesení jako takové podle §105 tr.ř.,
4. znalkyni byly poskytnuty materiály, které nebyly a nemohly být podle zákona součástí trestního spisu, neboť se jednalo o úřední záznamy Policie ČR (znalecký posudek č.l. 2, bod 1 a 7),
5. v průběhu trestního řízení opakovaně navrhoval výslech svědka D. J., přezdívaného K., což se nestalo. Nebyla vyslechnuta oznamovatelka dvou jemu za vinu kladených jednání M. N., ač dala najevo, že je jí o tom něco známo. Nebyl též vyžádán dopis, který měl od N. svědek S.,
6. ve sdělení obvinění vyšetřovatelem z 6. 5. 1998 je obvinění pro skutek, který měl spáchat dne 10.6.1998, tedy až měsíc poté (č.l. 13 trestního spisu),
7. V jednom ze třinácti bodů obžaloby je popsáno jeho jednání vůči poškozenému M. R. tak, že mu přiložil ke krku ostří nože. Tento popis je mechanicky opisován od sdělení obvinění, ačkoli to poškozený neuvedl v žádné ze svých tří výpovědí a u hlavního líčení (č.l. 475) uvedl, že se vůči němu žádného útoku nedopustil,
8. celé jeho řízení vykazovalo pochybení, neboť došlo v důsledku podjatosti soudce a přísedící k jejich vyloučení, což je mimořádná věc. Krajský soud se pak s námitkami obhajoby nevypořádal, pouze konstatoval, že k pochybení nedošlo,
9. při odvolacím řízení obhájce stěžovatele předložil znalecký posudek z oboru psychologie, který není v usnesení zmíněn, takže se s ním krajský soud nepochybně nevypořádal, ani jej nezaložil do spisu.
Ze všech těchto důvodů stěžovatel žádá zrušení obou rozhodnutí, neboť v řízení docházelo ke zbytečným průtahům, bylo mu odňato právo na obhajobu, byla porušena zásada rovnosti stran, byl zbaven svobody na dobu delší než nezbytně nutnou, již v průběhu řízení byla vůči němu porušena zásada presumpce neviny a byly porušeny zásady trestního řízení (což není stěžovatelem dále specifikováno). Tím byla porušena Listina v čl. 8, čl. 36, čl. 38 a čl. 40.
Ústavní soud si vyžádal stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení. Za Krajský soud v Brně se k návrhu vyjádřil předseda senátu JUDr. J. Š., který pouze poukázal na odůvodnění rozhodnutí. Za Městský soud v Brně se vyjádřila JUDr. D. K., která uvedla, že soud při rozhodování věci, přidělené v rámci rozvrhu práce, důsledně dodržoval čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Listinu, trestní zákon a trestní řád. Vedlejší účastník, Krajské státní zastupitelství v Brně, namítl, že stěžovatel měl nejdříve podat stížnost pro porušení zákona a proto se nebude k návrhu vyjadřovat. Městské státní zastupitelství se obsáhle vypořádalo s jednotlivými námitkami ústavní stížnosti s výjimkou bodu 6. Žádný z účastníků neučinil návrh na rozhodnutí.
II.
Ústavní stížnost byla podána včas a stěžovatel byl řádně zastoupen ve smyslu ustanovení §30 odst. 1 a §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Návrh byl přípustný, když Ústavní soud shledal námitku 1) vedlejšího účastníka nepřípadnou. Na tomto základě Ústavní soud přezkoumal opodstatněnost ústavní stížnosti.
Především je nutné předeslat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a při rozhodování o ústavních stížnostech nemůže pokračovat v pravomocně ukončené trestní věci. Z ústavně vymezené kompetence obecných soudů (čl. 90 Ústavy ČR) vyplývá, že jen ony mohou rozhodovat o vině a trestu. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda ke svému rozhodnutí o vině a trestu dospěly obecné soudy při respektování základních práv nebo svobod stěžovatele, jak jsou zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Proto se Ústavní soud zabýval těmi námitkami stěžovatele, které se týkají porušení čl. 8, čl. 36, čl. 38 a čl. 40 Listiny, když je třeba poukázat na skutečnost, že ústavněprávní argumentaci ústavní stížnost neobsahuje a omezuje se pouze na výčet konkrétních tvrzených nedostatků v trestní věci samotné. Ústavní soud proto mohl zaujmout stanovisko k těmto námitkám a na jejich základě k možnému porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele.
Po přezkoumání napadeného rozhodnutí z hlediska namítaného porušení ústavně chráněných práv dospěl Ústavní soud k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný. Z předloženého spisového materiálu vyplývá, že trestní řízení bylo značně složité a komplikované. Ve stadiu vyšetřování docházel vyšetřovateli od operativních složek další materiál nasvědčující o protispolečenském jednání stěžovatele. Z něj byly vybírány závažnější útoky dosahující stupně společenské nebezpečnosti trestného činu. Tak nastala situace, kdy byl stěžovatel při vyšetřování pro část takto již zjištěné trestné činnosti vzat do vazby, ke stížnosti z vazby krajským soudem propuštěn (usnesení ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 9 To 402/98), pro další trestnou činnost vzat do vazby znovu, celé soudní řízení muselo být opakováno. Tyto okolnosti samy o sobě nevedou k neústavnosti celého trestního řízení proti jeho osobě. Na tomto základě Ústavní soud považoval za potřebné vyjádřit se k jednotlivým výše uvedeným námitkám. Stěžovatel z hlediska ústavního konkrétně namítá, že:
ad 1)
V přípravném řízení (v roce 1998) docházelo k nezákonným, neodůvodněným průtahům.
Tato námitka je zjevně neopodstatněná jak z hlediska skutkového děje, tak ústavního základu. Průtahy v řízení je třeba z hlediska řízení před Ústavním soudem napadat v době, kdy k zásahu do základního práva podle čl. 38 odst. 2 Listiny právě dochází (zásada přítomnosti zásahu), a to po vyčerpání procesních prostředků, které poskytuje zákon k ochraně práva na soudní ochranu bez zbytečných průtahů. Ve vytýkaném období však takový extrémní zásah z hlediska Ústavního soudu vůbec zjištěn nebyl, když podle vyšetřovacího spisu v daném období proběhly výslechy většího množství (celkem 17) svědků, část z nich přitom nebyla v letním období dosažitelná, bylo opětovně rozhodováno o vazbě stěžovatele, byla objasňována trestná činnost vůči poškozené Jakeschové nehledě na to, že byl několikrát vyslýchán i stěžovatel. Prodleva vznikla pouze v období tří týdnů, kdy byl vyšetřovatel v pracovní neschopnosti.
ad 2)
Stěžovatel měl být od počátku trestního řízení krácen v právu na obhajobu, když trval na účasti právní zástupkyně, ta však nebyla včas a řádně vyrozumívána.
Toto tvrzení neodpovídá stavu ve spisovém materiálu, když obhájkyně byla vyrozumívána o místě a konání úkonů (č.l. 15až 17, 45), což je doloženo doručenkami, popř. úředním záznamem o telefonickém hovoru s obhájkyní. Nebylo též zjištěno, že by obhájkyně v průběhu přípravného řízení tyto skutečnosti namítala, ani nenavrhovala opakování výslechů.
ad 3)
K námitce, že vyšetřovatel stěžovateli nedoručil usnesení o přibrání znalců k jeho osobě a věrohodnosti svědkyně J. a nemohl proto podat proti jejich osobám námitky a dále napadnout toto usnesení jako takové podle §105 tr.ř., je třeba uvést, že tento posudek byl vyžádán na žádost samotné obhajoby (č.l. 28 - v žádosti obhájkyně je uvedeno jméno Jakesková) a osoby stěžovatele se přímo netýká. Kromě toho třeba uvést, že ve vyšetřovacím spisu je obsaženo vyrozumění o tom, že žádosti o zpracování posudku bylo vyhověno.
ad 4)
K námitce, že znalkyni byly poskytnuty materiály, které nebyly a nemohly být podle zákona součástí trestního spisu, neboť se jednalo o úřední záznamy Policie ČR (znalecký posudek č.l. 2, bod 1 a 7), je třeba uvést, že pro účely soudního řízení je použitelný pouze závěr znaleckého posudku a odpovědi na položené otázky. V daném případě se jednalo o součást vyšetřovacího spisu (tzv. K 1), který se v praxi předává znalcům ke zpracování posudku a svým obsahem odpovídá originálu vyšetřovacího spisu.
ad 5)
Námitka, že v průběhu trestního řízení stěžovatel marně opakovaně navrhoval výslech svědka D. J., přezdívaného K. a že nebyla vyslechnuta oznamovatelka dvou jemu za vinu kladených jednání M. N., ač tím dala najevo, že je jí o tom něco známo. Nebyl též vyžádán dopis, který měl od N. svědek S.
Z hlediska pravidel vedení trestního řízení není soud povinen provádět v každém případě navrhovaný výslech svědků. V daném případě byl výslech považován za nadbytečný, když svědecké výpovědi jako pachatele trestné činnosti označily stěžovatele. Takový závěr není v extrémním rozporu s ústavními zásadami trestního řízení.
ad 6)
Námitka, že ve sdělení obvinění vyšetřovatelem z 6. 5. 1998 je obvinění pro skutek, který měl spáchat dne 10.6.1998, tedy až měsíc poté.
Této námitce je třeba přisvědčit pouze v tom směru, že ve sdělení obvinění, které je skutečně datováno 6. 5. 1998, je popsán skutek, který se měl stát 10. 6. 1998. Ze spisu je však patrno, že stěžovatel a jeho právní zástupkyně převzali osobně zmíněné usnesení dne 11. 6. 1998. Stejný popis je v dalším sdělení obvinění ze dne 20. 9. 1998. Ústavní soud došel k závěru, že jde o pouhou mechanickou chybu, kdy vyšetřovatel kopíroval záhlaví sdělení obvinění ze 6. 5. 1998 a neopravil v něm datum 6. 5. 1998 na 11. 6. 1998. Tohoto přehlédnutí si toho dne nikdo ze zúčastněných nevšiml, ani proti němu nic nenamítal. Pro Ústavní soud jde o pochybení z hlediska vedení spisu, nikoli z hlediska skutku, který se stěžovateli klade za vinu pod bodem 12 popisu jeho trestného jednání vůči I. P. Ta byla opakovaně slyšena u hlavního líčení (č.l. 656) a popis události byl v přípravném řízení potvrzen svědkem L. S. a střet svědka L. S. se stěžovatelem potvrdil další svědek. Nic z uvedeného nemohlo ani nasvědčovat tomu, že by se jednalo o vykonstruované obvinění. Tento nedostatek za daných okolností nemůže dosáhnout úrovně zásahu do ústavně zaručeného práva podle čl. 40 odst. 2 Listiny (presumpce neviny).
ad 7)
Dále stěžovatel namítá, že v jednom ze třinácti bodů obžaloby je popsáno jeho jednání vůči poškozenému M. R. tak, že mu přiložil ke krku ostří nože. Tento popis je mechanicky opisován od sdělení obvinění, ačkoli to poškozený neuvedl v žádné ze svých tří výpovědí a u hlavního líčení (č.l. 475) uvedl, že se vůči němu žádného útoku nedopustil.
Ze spisu (č.l. 3, 268, 324 a č.l. 475) však vyplývá, že se jednalo o manipulaci nožem v prostoru nohou M. R. Tak je také formulován popis následného jednání stěžovatele v odůvodnění rozhodnutí obou soudů. Soudy proto nevyšly pouze z toho, že nůž byl přiložen ke krku, a nikoli též k botě poškozeného, jak tvrdí stěžovatel. Nicméně toto přehlédnutí zeslabuje možné hodnocení společenské nebezpečnosti trestné činnosti stěžovatele v tomto bodě obžaloby. Jak již bylo výše uvedeno, Ústavní soud nepokračuje jako další instance v dokazování v rámci trestního řízení. Pouze extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními v rámci komplexu řady jednání proto mohl mít vliv na posouzení případné neústavnosti soudního rozhodnutí. V daném případě bylo věcí obecných soudů, aby posoudily, zda manipulace nožem nejen v oblasti krku, nýbrž i v oblasti nohou stačí k naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. Ani v tomto bodě proto Ústavní soud neshledal takový nesoulad mezi provedeným dokazováním, obsahem spisu a vlastními závěry obecných soudů (s ohledem na to, co jednání stěžovatele vůči poškozenému M. R. předcházelo při konfliktu s dalšími osobami), který by byl tak závažný, že by měl zásadní vliv na rozhodnutí o vině a trestu stěžovatele podle čl. 39 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR.
ad 8)
Námitka, že celé trestní řízení vykazovalo pochybení, neboť došlo v důsledku podjatosti soudce a přísedící k jejich vyloučení, což je mimořádná věc.
Tato námitka nemohla být Ústavním soudem uznána jako porušení ústavně zaručených práv podle čl. 81 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Jde o okolnost, která naopak svědčí ve prospěch zachování těchto práv stěžovatele, který měl možnost využít zákonných procesních prostředků k ochraně svých práv a s úspěchem je použil, jak o tom svědčí obsah usnesení Městského soudu ze dne 7. 12. 1999, č.j. 2 T 18/99-500, tak zejména obsah usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3. 1. 2000, č. j. 4 To 624/99.
K námitce, že krajský soud se pak s argumentací obhajoby nevypořádal a že jen konstatoval, že k pochybení nedošlo, je třeba uvést, že je pouze paušální. Krajský soud plnil roli odvolací instance a z tohoto hlediska nebylo shledáno, že by došlo k závažnému porušení ústavních pravidel platných pro jeho rozhodování. Stěžovatel ani žádná konkrétní fakta neuvádí mimo výše uvedených námitek.
ad 9)
K námitce, že při odvolacím řízení obhájce stěžovatele předložil znalecký posudek z oboru psychologie, který není v usnesení zmíněn, takže se s ním krajský soud nepochybně nevypořádal, ani jej nezaložil do spisu, Ústavní soud obecně uvádí, že tato okolnost nemohla mít vliv na hodnocení ústavnosti postupu trestního řízení. Kromě toho ze spisového materiálu vyplývá, že soud provedl z vlastní potřeby znalecký posudek o duševním zdraví a trestní odpovědnosti stěžovatele.
III.
Závěrem proto Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost spočívá převážně v tvrzeních toliko zpochybňujících provedené dokazování a závěry, které z něho obecné soudy vyvodily. Proto považuje za nutné zdůraznit, že jeho úkolem je pouze ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), a nikoliv "běžné" zákonnosti. Není součástí soustavy obecných soudů. Nepřísluší mu proto zpravidla ani přehodnocovat dokazování, před nimi prováděné, pokud jím nejsou porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly. Proto se dále Ústavní soud soustředil na otázku, zda v souzené věci extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými existuje či nikoli.
Z výše uvedených důvodů se stěžovatelovy námitky, že byla porušena Listina v čl. 8, čl. 36, čl. 38 a čl. 40 vůči jeho osobě, jeví z hlediska funkce Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti zjevně neopodstatněnými, neboť z nich nevyplývá, že by v řízení docházelo ke zbytečným průtahům, že by mu bylo odňato právo na obhajobu, byla porušena zásada rovnosti stran, byl zbaven svobody na dobu delší než nezbytně nutnou, že již v průběhu řízení byla vůči němu porušena zásada presumpce neviny a byly porušeny zásady trestního řízení (což není stěžovatelem dále specifikováno).
S poukazem na uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podaný návrh odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb. jako zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. května 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu