ECLI:CZ:US:2001:2.US.568.2000
sp. zn. II. ÚS 568/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatele H. W. B., právně zastoupeného JUDr. M. Z., proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2000, č. j. 10 Ca 99/2000-15, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 26. 9. 2000, se stěžovatel domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 7. 2000, č. j. 10 Ca 99/2000-15, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
Rozsudkem ze dne 12. 7. 2000, č. j. 10 Ca 99/2000-15, Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil rozhodnutí Katastrálního úřadu v Pelhřimově ze dne 24. 2. 2000, č. j. V2 - 117/2000, kterým byl zamítnut návrh na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí podle zástavní smlouvy ze dne 7. 1. 2000, uzavřené mezi stěžovatelem a vedlejším účastníkem - společností I., spol. s r. o., s odůvodněním, že nebyla splněna podmínka ustanovení §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť navrhovaný vklad není odůvodněn obsahem předložených listin.
Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že v projednávané věci návrh na vklad předmětné zástavní smlouvy obdržel Katastrální úřad v Pelhřimově dne 18. 1. 2000. Návrh byl podán oběma účastníky řízení - H. W. B. jako věřitelem a I., spol. s r. o., jako zástavcem. Podepsán byl za věřitele i zástavce stěžovatelem H. W. B., neboť stěžovatel je dle výpisu z obchodního rejstříku i jedním z jednatelů výše uvedené společnosti. Současně byla předložena smlouva o zřízení zástavního práva, kterou uzavřeli dne 7. 1. 2000 stěžovatel jako věřitel a I., spol. s r. o. jako zástavce. Po uvědomění dalšího účastníka řízení o zahájení řízení o povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí - dalšího jednatele společnosti I., spol. s r. o., B. W., bylo dne 24. 1. 2000 katastrálnímu úřadu doručeno zpětvzetí návrhu, podepsané tímto dalším jednatelem společnosti I., spol. s r. o., s návrhem, aby řízení bylo zastaveno, neboť zástavní smlouva ze dne 7. 1. 2000 byla uzavřena v rozporu se zákonem i smluvními závazky společnosti. Stěžovatel totiž podle B. W. hrubě porušil ustanovení §136 odst. 1 písm. a) obch. zák., neboť předmětnou smlouvou právně zatížil nemovitost společnosti ve svůj prospěch, nehledě k tomu, že u týchž nemovitostí existuje závazek ze zástavní smlouvy uzavřené dne 23. 11. 1999 mezi Komerční bankou a společností I. spol. s r. o., že nebude sjednáno jiné další zástavní právo. V dalším přípise dále upozornil W. katastrální úřad na skutečnost, že ve společnosti I., spol s r. o., ani v jejich účetních knihách se nenachází žádný doklad o tom, že by společnosti byla stěžovatelem poskytnuta půjčka ve výši 442 000,- CHF. Vzhledem k tomu, že druhý účastník řízení - stěžovatel s tímto návrhem nesouhlasil, nemohlo být řízení zastaveno. Přesto však nemohlo dojít ani ke vložení požadované zástavní smlouvy, neboť katastrálnímu úřadu byly předloženy listiny obsahující různé projevy vůle zástavce (když jeden z jednatelů o návrh na vklad zástavní smlouvy požádal a druhý z jednatelů tento návrh vzal zpět návrhem na zastavení řízení), z čehož katastrální úřad dovodil nesplnění podmínky stanovené v ust. §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Proto katastrální úřad rozhodl o zamítnutí předloženého návrhu na vklad z toho důvodu, že vklad nebyl odůvodněn obsahem předložených listin. Tento závěr katastrálního úřadu přezkumný soud potvrdil.
V ústavní stížnosti stěžovatel uvádí, že pokud katastrální úřad uvědomil o zahájení řízení dalšího účastníka řízení (I., spol. s r. o.), ačkoli návrh na zahájení řízení o vklad zástavního práva do katastru nemovitostí byl podepsán oběma účastníky tohoto řízení, tj. stěžovatelem a I., spol. s r. o., postupoval katastrální úřad v rozporu s ustanovením §18 odst. 3 zák. č. 71/1967 Sb., ve znění pozdějších předpisů, správního řádu, když smyslem postupu dle tohoto ustanovení není vyrozumět ty účastníky řízení, kteří podali návrh na zahájení řízení. Podle stěžovatele katastrální úřad dále pominul existenci ust. §5 odst. 1 poslední věta, zák. č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, podle kterého katastrální úřad tyto skutečnosti zkoumá ke dni podání návrhu na vklad. Katastrální úřad s ohledem na citované ustanovení podle stěžovatele nemůže při svém rozhodování zohledňovat skutečnosti, které nastaly po podání návrhu na vklad. Skutečnost, že I., spol. s r. o., učinila zpětvzetí návrhu, byla proto právně irelevantní pro rozhodování katastrálního úřadu o povolení vkladu. Stěžovatel dále odkazuje na ust. §5 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, které stanoví, že pokud jsou podmínky vkladu splněny, katastrální úřad rozhodne, že se vklad povoluje; v opačném případě návrh zamítne, katastrální úřad však návrh zamítl, přestože podmínky vkladu byly splněny.
Při shrnutí výše uvedených skutečností dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.
Podle ust. §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin. V poslední větě ust. §5 odst. 1 cit. zákona se uvádí, že katastrální úřad tyto skutečnosti zkoumá ke dni podání návrhu na vklad.
Katastrální úřad je povinen zkoumat účastníkem předloženou listinu z hledisek uvedených v ust. §5 odst. 1 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, zejména ke dni podání návrhu na vklad do katastru nemovitostí, ale musí přihlížet i k dalším okolnostem až do svého rozhodnutí o návrhu.
V řízení o povolení vkladu věcného práva k nemovitosti do katastru nemovitostí se uplatňuje zásada dispoziční, tzn., že řízení o povolení vkladu zahajuje příslušný katastrální úřad vždy a pouze na základě návrhu na vklad, který je mu doručen (§4 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
V projednávaném případě však jeden z jednatelů o návrh na vklad zástavní smlouvy do katastru nemovitostí požádal a druhý z jednatelů tento návrh vzal zpět s návrhem na zastavení řízení, katastrálnímu úřadu tedy byly předloženy listiny obsahující různé projevy vůle zástavce, a nebyla tak splněna podmínka stanovená v ust. §5 odst. 1 písm. b) zák. č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Ústavní soud se proto ztotožňuje se závěrem učiněným Krajským soudem v Českých Budějovicích. V odůvodnění svého výše uvedeného rozhodnutí Krajský soud v Českých Budějovicích správně uzavřel, že postup katastrálního úřadu, kterým zamítl návrh na vklad za daného stavu řízení byl zcela v souladu se zákonem č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť rozpory v listinách, které byly katastrálnímu úřadu předloženy a týkaly se základní otázky - dispozice s požadovaným návrhem na vklad, nebyly odstraněny a tudíž nemohlo být navrhovanému vkladu vyhověno. V podrobnostech proto Ústavní soud odkazuje na odůvodnění uvedeného rozsudku.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a že proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Ústavní soud neshledal, že by v činnosti jednajících orgánů došlo k porušení právních předpisů, které by měly za následek porušení ústavně zaručených práv nebo svobod. Pouze z té skutečnosti, že obecný soud zaujímá ke zjištěnému skutkovému stavu jiný právní názor než stěžovatel, nelze dovodit porušení ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na spravedlivý proces.
Ústavní soud při shrnutí výše uvedených skutečností neshledal, že by ze strany jednajících orgánů byly porušen porušeny čl. 36 odst. 1 a odst. 2 Listiny.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 30. ledna 2001