ECLI:CZ:US:2001:2.US.570.01
sp. zn. II. ÚS 570/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti 1) JUDr. E. Š., a 2) JUDr. I. Š., zastoupených JUDr. M. C., advokátkou, proti usnesení Okresního státního zastupitelství Litoměřice ze dne 2. 8. 2001, č.j.: zn. 284/99-11, a proti usnesení Obvodního oddělení Policie České republiky v Roudnici nad Labem, č.j.: ORLT-459/RCE-TČ-2000, ze dne 9. 4. 2001, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou stížností ze dne 21. 9. 2001 se JUDr. E. Š. a JUDr. I. Š. (dále jen "stěžovatelé") domáhají zrušení usnesení Okresního státního zastupitelství Litoměřice ze dne 2. 8. 2001, č.j.: zn. 284/99-11, a usnesení Policie České republiky, obvodního oddělení, Roudnice nad Labem, č.j.: ORLT-459/RCE-TČ-2000, ze dne 9. 4. 2001, neboť uvedenými rozhodnutími mělo být porušeno jejich ústavně zaručené právo dle čl. 36 odst. 1 a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelé jsou ideálními spoluvlastníky nemovitostí - domu se stavební parcelou a zahrady; jde o majetek po rodičích stěžovatelů, přičemž dědické řízení po otci stěžovatelů, E. Š., nebylo dosud pravomocně skončeno. Mezi stěžovateli a dalšími spoluvlastníky a dědici začalo docházet k neshodám ohledně správy nemovitostí a volného přístupu k nim, které vyústily v podání trestního oznámení na spoluvlastníky, případně jejich potomky, kteří nemovitosti v současné době užívají a spravují a kteří podle stěžovatelů těmto brání ve volném přístupu nevydáním klíčů od domu. Trestní oznámení podané oběma stěžovateli policejní orgán v záhlaví uvedeným usnesením podle §159 odst. 1 trestního řádu odložil, když dospěl k závěru, že po provedeném šetření nebylo v dané věci prokázáno naplnění skutkové podstaty trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo nebytovému prostoru podle §249a odst. 2 trestního zákona, příp. jiného trestného činu nebo přestupku. Proti tomuto usnesení podali stěžovatelé stížnost ke státnímu zastupitelství, které ji jako nedůvodnou shora citovaným usnesením zamítlo, neboť dospělo k závěru, že policejní orgán ve svém rozhodnutí nepochybil.
Stěžovatelé v ústavní stížnosti polemizují s názorem státního zastupitelství, když mají za to, že orgány činné v trestním řízení porušují kogentní ustanovení trestního zákona, neboť poskytují ochranu narušitelům práva na úkor stěžovatelů. Ve svém důsledku tím porušují jednak právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny, jakož i čl. 11 odst. 3 Listiny, podle kterého nesmí být vlastnické právo zneužito na újmu práv druhých, a to ve spojení s §249 písm. a) trestního zákona, který ochranu vlastnického práva zajišťuje.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti, aby zjistil, zda jsou dány předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Opodstatněností ústavní stížnosti se přitom v řízení před Ústavním soudem rozumí, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, je způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatele. Po přezkoumání skutkové stránky věci a po posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť se stěžovateli nepodařilo prokázat ani možnost porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod.
Z ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, jenž obsahově spadá pod právní institut práva na spravedlivý proces, vyplývá zejména právo na soudní ochranu či na ochranu jiným orgánem než soudem v případě porušení subjektivního práva fyzické nebo právnické osoby, o což v daném případu nejde, neboť dle názoru Ústavního soudu ústavně zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (viz také např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99, publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 14, usn. č. 29). Jak již ve vztahu k obdobnému případu Ústavní soud uvedl v usnesení sp. zn. II ÚS 361/96 (publ. in Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 7, usn. č. 5), je tomu tak proto, že "z čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze dovodit charakteristický znak moderního právního státu, podle kterého vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání je věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci tyto zásady neporušuje a žádné základní právo stěžovatele na takový druh "satisfakce" v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR nezakládá".
S ohledem na to, že výše uvedené závěry se zjevně vztahují i na namítané porušení čl. 11 odst. 4 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že pokud došlo ze strany policejního orgánu k odložení věci pro podezření ze spáchání trestného činu a stížnost proti tomuto rozhodnutí byla státním zastupitelstvím zamítnuta, nelze v této skutečnosti spatřovat porušení citovaných ústavně zaručených subjektivních veřejných práv. Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu Ústavního soudu
V Brně dne 30. října 2001