ECLI:CZ:US:2001:2.US.595.2000
sp. zn. II. ÚS 595/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Jiřího Malenovského a JUDr. Vojtěcha Cepla ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. M. Š., 2. J. Š., právně zastoupených JUDr. P. G., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2284/98, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. 19 Co 699/96, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 6. 1996, sp. zn. 4 C 339/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Senát Ústavního soudu mimo ústní jednání návrh bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Ústavní stížností, která došla Ústavnímu soudu dne 5. 10. 2000, se stěžovatelé domáhali zrušení rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2284/98, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. 19 Co 699/96, a rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 6. 1996, sp. zn. 4 C 339/94, a to pro porušení čl. 2 odst. 2, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 95 Ústavy.
Ústavní soud shledal, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny zákonné formální náležitosti a že proto nic nebrání v projednání a rozhodnutí věci samé.
V projednávané věci výše uvedeným rozsudkem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 6. 1996, sp. zn. 4 C 339/94, bylo rozhodnuto, že věcné břemeno, jemuž odpovídá právo vedlejšího účastníka F. B. na bezplatné doživotní bydlení v domě čp. 226 ve Š., spočívající ve výlučném užívání tří obytných místností, kuchyně, sprchového koutu v přízemí, se spoluužíváním veškerého domovního příslušenství, zejména chodby, WC, půdního prostoru, sklepa a dvora, vedlejších staveb se zajištěním příchodu a odchodu, zřízené smlouvou z 19. 6. 1990, registrovanou Státním notářstvím ve Vyškově pod sp. zn. RV II 90/90, se zrušuje za náhradu ve výši 60 000,- Kč.
Vedlejšímu účastníkovi svědčilo právo odpovídající věcnému břemeni, avšak vzhledem k tomu, že vedlejší účastník se odstěhoval do penzionu pro důchodce a právo bydlet v domě stěžovatelů již nevyužívá a využívat nehodlá, nastal v důsledku změny poměrů hrubý nepoměr mezi výhodou oprávněného a věcným břemenem, které je podle ust. §151p odst. 3 obč. zák. možno za přiměřenou náhradu zrušit. Se zrušením věcného břemene souhlasil i vedlejší účastník, sporná mezi účastníky byla pouze výše přiměřené náhrady. Vedlejší účastník požadoval jako náhradu zaplacení částky 60 000 ,- Kč, stěžovatelé byli ochotni zaplatit jen 30 000,- Kč. Soud prvního stupně přisvědčil při určení výše náhrady vedlejšímu účastníkovi. Vyšel přitom ze skutečnosti, že vedlejší účastník namísto bytu o velikosti 3+1 užívá v penzionu jeden pokoj s příslušenstvím a stěžovatelům uvolnil byt, jehož cena by se v okrese Vyškov pohybovala "ve statisících Kč, což je při současných cenách bytů obecně známá skutečnost". Proti rozsudku soudu prvního stupně podali stěžovatelé odvolání.
Krajský soud v Brně na základě odvolání stěžovatelů rozsudkem ze dne 10. 9. 1997, sp. zn. 19 Co 699/96, rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 5. 6. 1996, sp. zn. 4 C 339/94, v napadené části ve věci samé, ve výroku, v němž byla stěžovatelům uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 30 000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, potvrdil. Současně však odvolací soud vyslovil v souladu s ust. §238 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustnost dovolání, neboť i když s ohledem na okolnosti případu a nízkou částku žádanou vedlejším účastníkem, považuje nárok vedlejšího účastníka na požadovanou náhradu za jednoznačně důvodný, je si vědom potřeby vymezit v zákoně výslovně neuvedená kritéria ohledně výše přiměřené náhrady za zrušení věcného břemene a proto se v dané věci jedná o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2000, sp. zn. 22 Cdo 2284/98, bylo dovolání stěžovatelů proti výše uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně zamítnuto.
V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že tržní hodnota nemovitosti, ze které byla vypočtena výše náhrady věcného břemene podle návrhu vedlejšího účastníka ve výši 60 000,- Kč, nebyla správně určena, neodpovídá skutečné ceně tohoto bytu. Soud podle stěžovatelů nebral zřetel na to, že daný byt se nachází na vesnici, která leží na rozhraní dvou okresů a krajů, nebylo přihlédnuto ani ke stáří této nemovitosti ani k jejímu špatnému stavu. Podle stěžovatelů mělo být při určování přiměřené náhrady přihlédnuto ke zhoršení věci protiprávním jednáním oprávněného, vedlejšího účastníka. Stěžovatelé jsou přesvědčeni, že při určení výše náhrady za zrušení věcného břemene nebyly obecnými soudy provedeny důkazy vedoucí ke zjištění jeho skutečné hodnoty.
Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát zaujal stanovisko, že Ústavní soud není součástí obecné soudní soustavy, a že proto nespadá do jeho pravomoci postup a rozhodnutí obecných soudů přezkoumávat a zasahovat do jejich rozhodovací činnosti. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, nepostupují-li obecné soudy v souladu s Listinou, zejm. s ustanoveními hlavy páté, a svým postupem a rozhodnutím pak porušují právo na spravedlivý proces, či jiná základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Pravomoc Ústavního soudu je dána také tam, kde právní závěry obecných soudů jsou v extrémním rozporu s jejich skutkovým zjištěním.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručených práv a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat toliko ústavnost napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že okolnosti uvedené v ústavní stížnosti, nemohou podstatu a tedy ani ústavnost napadených rozhodnutí zásadním způsobem zpochybnit .
Ústavní soud neshledal, že by v projednávané věci byl ze strany jednajících soudů porušen čl. 2 odst. 2, čl. 36 Listiny nebo čl. 95 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností byl nucen Ústavní soud podanou ústavní stížnost odmítnout pro její zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 23. ledna 2001