ECLI:CZ:US:2001:2.US.602.2000
sp. zn. II. ÚS 602/2000
Usnesení
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, ve věci ústavní stížnosti Ing. P. E., zastoupeného JUDr. J. R., advokátkou, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 23 C 148/95, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, č. j. 22 Co 237 + 238/2000-125, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se ústavní stížností ze dne 9. 10. 2000 domáhal zrušení rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 2. 2000, sp. zn. 23 C 148/95, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2000, č. j. 22 Co 237 + 238/2000-125, s tím, že podle jeho přesvědčení se obecné soudy neřídily ustanovením §132 občanského soudního řádu a nehodnotily provedené důkazy jednotlivě a v jejich vzájemné souvislosti, nesouhlasí s právními závěry obecných soudů uvedených v napadených rozhodnutích a vytýká soudu prvního stupně zdlouhavé řízení. Obecné soudy tak porušily jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením, nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů].
Z obsahu napadených rozsudků o zamítnutí návrhu na zaplacení Kč 306.577,60 Kč s přísl. z titulu náhrady škody zásah do práv, kterých se stěžovatel dovolává, shledán nebyl. Označené soudy se vypořádaly se všemi námitkami, které byly v opravném prostředku uplatněny, a vyčerpávajícím způsobem odůvodnily své rozhodnutí.
Ústavní soud konstatuje, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry a hodnocením důkazů v rozsudcích obecných soudů. Ústavní soud již vícekrát judikoval, že z ústavního principu nezávislosti soudu podle článku 82 Ústavy vyplývá, mimo jiné, zásada volného hodnocení důkazů. Je-li tato zásada, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu, respektována, a tak tomu podle názoru Ústavního soudu v předmětné věci bylo, není Ústavní soud oprávněn hodnocení důkazů znovu "hodnotit", a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením případně neztotožňoval. Skutečnost, že obecné soudy opřely svá rozhodnutí o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá samo o sobě důvod k ústavní stížnosti (srov. např. nález, sp. zn. IV. ÚS 188/94, publikovaný pod č. 39, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, C. H. Beck, svazek 3).
Pokud stěžovatel dospěl k přesvědčení, že v řízení před soudem prvního stupně dochází k průtahům v řízení, měl vyčerpat všechny opravné prostředky, t. j. měl podat stížnost podle ustanovení §26 zákona č. 436/1991 Sb., o některých opatřeních v soudnictví, o volbách přísedících, jejich zproštění a odvolání z funkce a o státní správě soudů České republiky.
Ústavní soud po posouzení všech uvedených skutečností tedy neshledal nic, co by prokazovalo, že postupem obecných soudů byly překročeny meze ústavnosti.
Za tohoto stavu věci senátu Ústavního soudu nezbylo, než návrh ústavní stížnosti podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítnout pro jeho zjevnou neopodstatněnost.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 10. 1. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu