ECLI:CZ:US:2001:2.US.603.01
sp. zn. II. ÚS 603/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Malenovského a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Antonína Procházky ve věci ústavní stížnosti společnosti E., a.s. v likvidaci, zastoupené Ing. P. K., likvidátorem, právně zastoupené JUDr. P. N., proti jinému zásahu orgánu veřejné moci takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 18.10.2001 a po výzvě k odstranění vad návrhu v doplněném podání, doručeném Ústavnímu soudu dne 22.11.2001, stěžovatel uvádí, že návrhem podaným ke Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 6.6.2000 se domáhal prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, spol. N., a.s., a to přesto, že podáním ze dne 24.5.2000 navrhl prohlášení konkurzu sám dlužník. Ten však vzal dne 30.5.2000 své podání zpět. O návrhu stěžovatele však údajně nebylo do dne podání ústavní stížnosti rozhodnuto a tuto "nesprávnost postupu", resp. nečinnost Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního soudu v Praze), navrhovatel dle obsahu návrhu označuje, ve smyslu ust. §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, za jiný zásah orgánu veřejné moci do svých práv a svobod.
Dne 16.6.2000 bylo stěžovateli doručeno usnesení o zastavení konkurzního řízení ohledně návrhu úpadce, spol. N., a.s., ze dne 24.5.2000 s tím, že do řízení nepřistoupil žádný z dalších věřitelů, takže řízení bylo zastaveno s ohledem na znění ust. §4 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání") a ust. §96 odst. 1, odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř"). Stěžovatel zdůrazňuje, že doručením rozhodnutí o zastavení řízení mu však nevznikla aktivní legitimace k podání odvolání, protože se jedná o rozhodnutí, ve kterém nebyl stěžovatel účastníkem řízení, neboť ve smyslu ust. §4 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání není možné návrh stěžovatele, jako dalšího navrhovatele na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, považovat za přistoupení k řízení. Svůj závěr, že k zákonnému přistoupení nedošlo, opírá stěžovatel i o postup soudu, neboť ten se nedotázal stěžovatele, zda souhlasí se zpětvzetím návrhu dlužníka, když toto řízení rovněž nebylo řádně zahájeno, a dále prý návrh úpadce nebyl podán oprávněným zmocněncem, takže nemohl založit účinky zahájení řízení.
Navrhovatel uvádí, že je mu známo, že úpadce podal ve věci nový návrh na prohlášení konkurzu, o němž bylo rozhodnuto usnesením téhož soudu ze dne 3.4.2001, pod čj. 80 K 66/2000-29 tak, že na majetek úpadce byl prohlášen konkurz. K rozhodnutí o prohlášení konkurzu došlo přesto, že tento soud prý dosud nerozhodl v podstatě o skutkově totožném návrhu stěžovatele. Tímto postupem městského soudu, podle názoru stěžovatele, došlo k znemožnění jeho práva podat ve věci jakýkoli opravný prostředek proti usnesení o prohlášení konkurzu na majetek úpadce tím, že nebyl účastníkem příslušného řízení, a nebyl proto ani aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti usnesení o prohlášení konkurzu.
Navrhovatel přes shora uvedenou skutečnost podal proti usnesení soudu o zastavení řízení, zahájeného podáním ze dne 24.5.2000 odvolání, které však bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30.7.2001, čj. 1 Ko 72/2001-30 odmítnuto.
Podstatným důvodem návrhu stěžovatele je jeho přesvědčení, že postupem městského soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, neboť stěžovateli prý byla odňata možnost využít ust. §15 zákona o konkurzu a vyrovnání a následně tak byla údajně rovněž snížena možnost uspokojení pohledávek konkurzních věřitelů. Navrhovatel je přesvědčen, že příslušný soud svým postupem ponechal navrhovateli pouze možnost využít instrumentu odporovatelnosti právních úkonů dlužníka, dle ust. §16 zákona o konkurzu a vyrovnání, což je dle mínění navrhovatele způsob ve svých výsledcích zdlouhavý a značně nejistý.
Proti postupu a zejména nečinnosti městského soudu podává stěžovatel ústavní stížnost, když jako "nečinnost" označuje skutečnost, že prý Městský soud v Praze bez zákonného důvodu nerozhodl o výše uvedeném návrhu stěžovatele ze dne 6.6.2000 na prohlášení konkurzu a stěžovateli tak údajně znemožnil použití jakéhokoli opravného prostředku proti rozhodnutí, v němž by stěžovatel byl účastníkem řízení.
Tento "jiný postup orgánu veřejné moci", jak stěžovatel označuje nečinnost městského soudu, údajně znamená porušení jeho práva na soudní a jinou právní ochranu, ve smyslu čl. 36 odst.1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní stížnost není opodstatněná.
K prokázání svých tvrzení, uvedených v ústavní stížnosti, stěžovatel jako důkazy označil spisy Městského soudu v Praze (dříve Krajského obchodního soudu v Praze ), sp. zn. 80 K 66/2000, sp. zn. 93 K 40/2000, a zejména pak usnesení téhož soudu o zastavení řízení ze dne 5.6.2000, čj. 93 K 40/2000-10.
Oba spisy shora označené si k předmětnému návrhu Ústavní soud vyžádal a zjistil z nich následující skutečnosti:
Návrhem došlým Krajskému obchodnímu soudu v Praze dne 24.5.2000 se domáhala spol. N., a.s., vydání rozhodnutí o prohlášení konkurzu na svůj majetek, z důvodu předlužení. K návrhu byla připojena řádná plná moc právního zástupce. Dne 30.5.2000 obdržel tentýž soud zpětvzetí návrhu spol. N., a.s., s tím, že předmětný návrh byl podán právním zástupcem bez vědomí předsedy představenstva a.s, akcionářů, představenstva a bez souhlasu valné hromady a.s.
Usnesením Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5.6.2000, čj. 93 K 40/2000-10, které nabylo právní moci dne 8.7.2000, bylo pod bodem I. výroku rozhodnuto o zastavení řízení ve věci návrhu ze dne 24.5.2000. V odůvodnění shora citovaného usnesení se dále uvádí, že žádný z věřitelů A) P. R., B) E., C) K. J. - s poznámkou vyřazen, samostatný návrh, do řízení nepřistoupil, proto soud postupoval dle ust. §4 odst. 5 zákona o konkurzu a vyrovnání a §96 odst. 1, odst. 3 o.s.ř.
Jak dále vyplývá ze spisu sp. zn. 93 K 40/2000, dne 5.6.2000 byl na podatelnu příslušného soudu osobně doručen návrh P. R. na prohlášení konkurzu dlužníka - spol. N., a.s. Dne 6.6.2000 byl rovněž osobně doručen do podatelny krajského obchodního soudu návrh stěžovatele na prohlášení konkurzu na majetek spol. N., a.s. Podle sdělení soudní kanceláři, byl zřejmě samosoudcem JUDr. L. B. vydán pokyn, aby usnesení o zastavení řízení bylo doručeno přistoupivším navrhovatelům na č.l. 13 a 15 (tj. P. R. a stěžovateli), a dále pokyn, aby návrhy těchto věřitelů byly doručeny právnímu zástupci odpůrce. Ve spise se nacházejí řádně založené doručenky, ze kterých se podává, že usnesení sp. zn. 93 K 40/2000 bylo doručeno stěžovateli dne 16.6.2000. Dne 8.9.2000 byl stěžovatel, stejně jako ostatní účastníci řízení vyrozuměn o tom, že usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. Dne 5.2.2001 podal stěžovatel proti předmětnému usnesení odvolání, které bylo usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 30.7.2001, čj. 1 Ko 72/2001-30, odmítnuto jako opožděné.
Ze spisu téhož soudu sp. zn. 80 K 66/2000 Ústavní soud zjistil, že dne 28.12.2000 obdržel Krajský obchodní soud návrh stěžovatele na prohlášení konkurzu na majetek spol. N., a.s. Usnesením označeného soudu ze dne 3.4.2001, čj. 80 K 66/2000-26, které nabylo právní moci dne 20.6.2001, byl prohlášen konkurz na majetek N., a.s.
Z usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 30.7.2001, čj. 1 Ko 72/2001-30, se zjišťuje, že vrchní soud, jako soud odvolací, v řízení o odvolání stěžovatele proti usnesení Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 5.6.2000, č.j. 93 K 40/2000-10, přezkoumal napadené usnesení i řízení jeho vydání předcházející dle §212 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že odvolání bylo podáno opožděně. Odvolací soud souhlasil s postupem soudu I. stupně, pokud tento řízení o prohlášení konkurzu zastavil, protože v té době dlužník, jako jediný navrhovatel, vzal svůj návrh zpět. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel podal návrh na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka v době, než nabylo předmětné usnesení právní moci, bylo nutno jeho návrh posoudit jako přistoupení k řízení s tím, že pro stěžovatele platil stav řízení v době jeho přistoupení.
Jak vyplývá z obsahu odvolání stěžovatele proti předmětnému usnesení o zastavení řízení a konečně i z výše citovaného usnesení vrchního soudu, stěžovatel zde argumentoval shodně, jako v ústavní stížnosti, aniž vzal v úvahu, že s námitkami, předloženými nyní Ústavnímu soudu, se již velmi srozumitelným a právně relevantním způsobem vypořádal odvolací soud. Je tedy nepochybné, že stěžovatel svůj nesouhlas s právním závěrem obou obecných soudů zcela mylně považuje za porušení svých procesních práv, aniž by však k takovému zjištění předložil Ústavnímu soudu odpovídající důkazy.
Ústavní soud nezjistil z připojených spisů Městského soudu v Praze, dříve Krajského obchodního soudu v Praze, opodstatněnost tvrzení navrhovatele, že by jiným zásahem orgánu veřejné moci, pod kterým navrhovatel označuje údajnou nečinnost nynějšího Městského soudu v Praze ve věci jeho návrhu ze dne 6.6.2000, došlo k porušení shora označených práv a svobod.
Jak vyplynulo ze spisu sp. zn. 93 K 40/2000, usnesení o zastavení řízení bylo vydáno dne 5.6.2000, tedy přede dnem doručení návrhu stěžovatele na prohlášení konkurzu na majetek dlužníka, ale současně i v době, kdy předmětné rozhodnutí o zastavení řízení nenabylo dosud právní moci. Podání návrhu stěžovatelem tak bylo správně příslušným soudem posuzováno jako přistoupení k řízení, když pro něj, dle již citovaného ust. §4 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání, platil stav řízení v době tohoto přistoupení a vzhledem k této skutečnosti bylo s ním, jako s účastníkem řízení, jednáno, když mu bylo označené usnesení doručeno. Od okamžiku doručení počala stěžovateli běžet zákonná lhůta k podání odvolání. Tohoto práva však stěžovatel nevyužil a odvolání v řádném termínu nepodal.
Za situace, kdy návrh stěžovatele soud obdržel až poté, co o zastavení řízení rozhodl, byť toto usnesení dosud nebylo pravomocné, byl soud vydaným usnesením vázán a přistoupivší účastníci mohli zvrátit výsledek řízení cestou řádného opravného prostředku. Jinak řečeno, soud by měl povinnost postupovat dle ust. §4 odst. 5, věta druhá zákona o konkurzu a vyrovnání pouze v případě, kdy stěžovatel, z titulu svého návrhu, by se stal přistoupivším účastníkem řízení v době před vydáním citovaného usnesení.
Jak tedy vyplývá z výše uvedených zjištění, nelze přisvědčit tvrzení stěžovatele, že vadným postupem, resp. nečinností Městského soudu v Praze, ve věci jeho návrhu ze dne 6.6.2000, došlo k porušení jeho práv a svobod, ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Senát Ústavního soudu proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení, ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Jiří Malenovský
předseda senátu
V Brně dne 11. prosince 2001