ECLI:CZ:US:2001:2.US.613.2000
sp. zn. II. ÚS 613/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. J. Š., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.8.2000, sp. zn. 6 To 200/2000 a usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22.5.2000, čj. 13 T 217/99-92, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatel v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů s tím, že těmito rozhodnutími se stěžovatel cítí být dotčen ve svém právu na spravedlivý proces a v právu na ochranu vlastnictví.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatel uvedl, že usnesením soudu I. stupně mu bylo uloženo ochranné opatření zabrání věci, i když podle názoru navrhovatele pro takovéto rozhodnutí nebyly splněny procesní podmínky uvedené v ust. §230 odst. 2, odst. 3 a §239 tr. řádu. Toto rozhodnutí mělo být, podle tvrzení stěžovatele, vyhrazeno k samostatnému projednání ve veřejném zasedání příslušného soudu. Dalším procesním nedostatkem napadeného usnesení soudu I. stupně byla prý skutečnost, že k rozhodnutí soudu došlo na základě návrhu státního zástupce, který však byl učiněn až po právní moci trestního příkazu stejného soudu ze dne 12.10., čj. 13 T 217/99-161. Navrhovatel zdůrazňuje, že v řízení došlo k dodatečné změně již pravomocného rozhodnutí v jeho neprospěch a bylo tedy rozhodováno v rozporu s ust. §11 odst. 1 písm. f) tr. řádu, neboť zde byla překážka věci rozhodnuté. Již citovaným rozhodnutím prvoinstančního soudu došlo dále podle tvrzení stěžovatele k porušení zásady právní jistoty, spočívající v neměnitelnosti pravomocných rozhodnutí a vzhledem k tomu, že v okamžiku zabrání věci již počala běžet zkušební doba podmíněného odsouzení, je prý zřejmé, že prvostupňový soud rozhodl o ochranném opatření až v okamžiku akceptace uloženého trestu.
Navrhovatel současně v návrhu poukazuje i na skutečnost, že v řízení o uložení ochranného opatření došlo jak k porušení shora označených procesních podmínek, tak i k vydání rozhodnutí, které neakceptovalo hmotněprávní podmínky uvedené v ust. §73 odst. 1 písm. c) tr. zákona. Pro rozhodnutí takového charakteru, které znamená závažný zásah do vlastnického práva stěžovatele, prý nestačí pouze obecná obava, že se v daném případě jedná o věc uvedenou v ust. §55 odst. 1 tr. zákona, ale musí zde existovat skutečné nebezpečí či jiné okolnosti, nasvědčující ohrožení zájmu na ochraně mravnosti.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 3.8.2000, sp. zn. 6 To 200/2000, se zjišťuje, že stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 22.5.2000, čj. 13 T 217/99-192, byla podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta.
Krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že usnesením soudu I. stupně bylo podle ust. §239 odst.1 tr. řádu a §73 odst. 1 písm. c) tr. řádu uloženo zabrání neznačkového počítače, blíže označeného v citovaném usnesení.
V odůvodnění stížnosti navrhovatel namítal, že usnesení soudu I. stupně bylo vydáno opětovně na základě nesprávného právního posouzení a nedostatečného zjištění hmotně právních podmínek pro uložení zabrání věci podle ust. §55 odst. 1 a §73 odst. 1 tr. zákona.
Krajský soud stížnost jako nedůvodnou zamítl, když zdůraznil, že vycházel v této věci zejména z předchozího usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23.3.2000, sp. zn. 6 To 29/2000, které se v tomto směru námitkami stěžovatele již vypořádalo. Původní usnesení okresního soudu bylo zrušeno především proto, že bylo nepřezkoumatelné, neboť ve výroku tohoto usnesení nebyla zabíraná věc přesně specifikována, pokud se však týká rozhodnutí o zabrání věci podle ust. §73 odst. 1 písm. c) tr. zákona, postupoval prvoinstanční soud správně. Jestliže tedy okresní soud své pochybení ohledně nedostatečné identifikace zabrané věci v novém usnesení napravil, nebyl již důvod, uvedl Krajský soud v Brně, vytýkat stížností napadenému usnesení další pochybení.
Z vyžádaného trestního spisu Okresního soudu v Jihlavě, sp.zn. 13 T 217/99, se podává, že stěžovatel byl uznán vinným trestním příkazem trestným činem ohrožování mravnosti podle ust. §205 odst. 1 tr. zákona a tr. činem podle ust. §205 odst. 2 písm. a) tr. zákona, za které mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvou let a peněžitý trest ve výši 20.000,- Kč. Trestní příkaz nabyl právní moci dne 23.10.1999. Dne 25.10.1999 podal okresní státní zástupce návrh na zabrání věci - počítačové jednotky ( operačního systému Windows 98) vydané v průběhu řízení stěžovatelem.
K námitce stěžovatele považuje Ústavní soud za nutné připomenout, že zabrání věci podle ust. §73 odst. 1 tr. zákona je jednou z forem ochranného opatření, zvláštní sankcí, kterou lze uložit vedle trestů nebo místo nich. Ochranné opatření soud zpravidla ukládá na návrh státního zástupce, který jej buď pojme do obžaloby ( §178 odst. 1 tr. řádu) nebo jej učiní samostatně, např. u hlavního líčení (§178 odst. 2 tr. řádu). V případě, že bylo rozhodováno trestním příkazem, nelze v takovém řízení současně uložit ochranné opatření a je tedy nutné dodatečné rozhodování o ochranném opatření - zabrání věci.
Jinak řečeno, z hlediska hmotného práva trestního, nebyl-li uložen trest propadnutí věci uvedené v ust. §55 odst. 1 tr. zákona, lze o ochranném opatření - zabrání věci uvažovat na návrh státního zástupce i následně, tj. i po pravomocném rozhodnutí v trestní věci. Z uvedeného tedy vyplývá, že cit. ust. §73 odst. 1 písm. c) tr. zákona umožňuje soudu uložit pachateli trestného činu v případě věci uvedené v ust. §55 odst. 1 tr. zákona na návrh státního zástupce zabrání věci, aniž by mu v tom bránila překážka věci rozsouzené. Základem pro rozhodování soudu je v tomto případě význam a naléhavost obecného zájmu, v daném případě obecný zájem na ochraně mravnosti a morálky. Předmětem zabrání věci podle ust. §73 odst. 1 tr. zákona musela být, ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR Rt 58/90, ve výroku rozhodnutí blíže specifikovaná počítačová jednotka, jako věc ve smyslu ust. §55, §73 tr. zákona, vymezená jako samostatná, individuálně a specificky určená věc, která jako ovladatelný hmotný předmět může sloužit potřebám lidí a může být proto předmětem vlastnictví. Rovněž v tomto směru proto nelze dát za pravdu námitkám stěžovatele o údajném porušení zákona, Listiny a Ústavy.
Z předmětného trestního spisu dále vyplývá, že o návrhu okresního státního zástupce na zabrání věci bylo rozhodováno ve veřejném zasedání soudu, když v odůvodnění rozhodnutí soud konstatoval, že nelze přistoupit k pouhému zabrání softwarového vybavení počítače, kterým byla páchána společensky nebezpečná trestná činnost, neboť není samostatnou věcí hmotného charakteru.
Ze všech shora uvedených důvodů dospěl Ústavní soud k závěru, že podanou ústavní stížnost je nutno ve smyslu ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 16. ledna 2001