ECLI:CZ:US:2001:2.US.646.2000
sp. zn. II. ÚS 646/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky A. K., zastoupené JUDr. J. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 10 Ca 225/2000, a dále proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 7. 4. 2000, čj. 4845/110/1999, čj. 4846/110/1999, a Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 13. 5. 1999, čj. 105404/99/077910/6395, čj. 105411/99/077910/6395, a o návrhu na zrušení prvních tří vět §50 odst. 5 a první věty §23 odst. 2 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Finančního ředitelství v Českých Budějovicích jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností ze dne 2. 11. 2000, která byla podána téhož dne, stěžovatelka napadá v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích i jemu předcházející, rovněž v záhlaví uvedená, rozhodnutí Finančního ředitelství a Finančního úřadu, obou se sídlem v Českých Budějovicích, ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob za rok 1997 za použití pomůcek podle §31 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"). Stěžovatelka uvádí, že správce daně pomůcky použil neoprávněně, nesprávně a že nerespektoval základní zásady daňového řízení ve smyslu §2 zákona o správě daní a poplatků. Povinností obecného soudu pak bylo přezkoumat v daném případě rozhodnutí správce daně prvního stupně a nikoliv jen stupně druhého. Dále stěžovatelka uvádí, že stávající právní úprava dle §23 odst. 2 zákona o správě daní a poplatků neumožňuje daňovým subjektům nahlížet do pomůcek. To vede k tomu, že se tento subjekt k nim nemůže vyjádřit, v důsledku čehož není zachováno jeho rovné právo před soudem. V souvislosti s výše uvedeným namítá, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a podle čl. 90, čl. 95 a čl. 96 Ústavy ČR. Na základě toho požaduje zrušení všech rozhodnutí uvedených v záhlaví tohoto usnesení a současně navrhuje zrušení ustanovení prvních tří vět §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků a ustanovení první věty §23 odst. 2 téhož zákona.
Ústavní soud si vyžádal od Krajského soudu v Českých Budějovicích vyjádření k ústavní stížnosti a příslušný soudní spis. Tento soud navrhl ústavní stížnost odmítnout, neboť nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces a soud uplatnil svou moc v mezích daných zákonem. V podrobnostech odkázal na rozsudek ve věci. Stejně tak Ústavní soud požádal o vyjádření Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, které uvedlo, že v dané věci bylo postupováno podle příslušných ustanovení o. s. ř., jakož i zákona o správě daní a poplatků. Pokud jde o návrh na zrušení §50 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, poukázalo finanční ředitelství na judikaturu Ústavního soudu v této otázce (usnesení sp. zn. III. ÚS 215/94 a I. ÚS 285/96). S ohledem na to, že nedošlo k porušení ústavně zaručených práv a svobod stěžovatelky, navrhuje tento správní orgán ústavní stížnost zamítnout.
Ústavní soud se nejdříve zabýval opodstatněností ústavní stížnosti samotné, neboť bez toho, že jsou zjištěny předpoklady jejího meritorního projednání ve smyslu §42 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, nepřichází do úvahy přerušení řízení podle §78 odst. 1 a projednání návrhu učiněného podle §74 téhož zákona.
Věc byla Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je přitom v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo základní práva a svobody stěžovatelky. Po posouzení obsahu ústavní stížnosti, příslušného spisového materiálu a s přihlédnutím k podrobnému odůvodnění rozsudku krajského soudu Ústavní soud (shodně jako v obdobné právní věci stěžovatelky vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. I ÚS 647/2000) dospěl k závěru, že návrh je nutno považovat za zjevně neopodstatněný.
Na úvod je třeba nejdříve konstatovat, že Ústavní soud není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným soudům obecným a nezkoumá celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí. Neposuzuje ani stanoviska a výklady obecných soudů ke konkrétním zákonným ustanovením, ani jejich právní úvahy, názory a závěry, pokud nejde o otázky základních práv a svobod. Jeho úkolem taktéž není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob chráněných obyčejným zákonodárstvím, pokud takové porušení současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem či mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR, neboť Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR).
Podstatou ústavní stížnosti je, zda při vyměření daně fyzických osob bylo správně použito pomůcek podle §31 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků, zda správně postupovaly oba finanční orgány a zda správně rozhodl i příslušný krajský soud. Již z toho vyplývá, že pokud jde o zjišťování a hodnocení skutkového stavu a o výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikaci při řešení konkrétních případů - včetně vyslovování odpovídajících právních názorů - jedná se o samostatnou, nezávislou činnost obecných soudů, do které Ústavní soud nezasahuje (srov. obdobně např. usnesení publikované pod č. 22, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6). K případným odkazům na jiné podobné případy, kdy bylo rozhodnuto jinak, Ústavní soud toliko konstatuje, že rovněž neposuzuje z obecného pohledu, resp. neporovnává judikaturu státních orgánů k určité problematice, neboť ústavní stížnost nemá charakter actio popularis. Zkoumá toliko otázky event. porušení ústavně zaručených práv v konkrétní věci, kterou ústavní stížnost napadá.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že právo přezkumu činnosti a rozhodování obecných soudů, jak již bylo výše uvedeno, Ústavnímu soudu nepřísluší obecně, ale náleží mu zejména tehdy, jsou-li v té které věci v činnosti obecných soudů porušeny zásady ústavnosti, především pak ty, které jsou dány Listinou základních práv a svobod. Obecně je třeba konstatovat, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 odst. 1 a z dalších ustanovení Listiny základních práv a svobod, není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Postupovaly-li obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení a do nichž se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod a svůj postup řádně odůvodnily, nemohl Ústavní soud učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Samotná skutečnost, že obecné soudy či správní orgány svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti.
Námitku stěžovatelky, že krajský soud porušil její ústavně zaručená práva, když nepřezkoumal, zda postup finančního orgánu prvního stupně při vyměřování daně podle pomůcek odpovídá §2 zákona o správě daní a poplatků, je Ústavní soud nucen odmítnout. V tomto bodě odkazuje na své usnesení, sp. zn. III. ÚS 326/97, ze dne 4. 11. 1997 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 9, usnesení č. 18) a zejména na nález, sp. zn. I. ÚS 40/98, ze dne 2. 3. 1999 - Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 13, nález č. 32), podle kterého návrhové řízení vytyčuje nejen rámec řízení před soudem, ale současně též podmiňuje i způsob, jak má být rozhodnuto, neboť stávající civilní řízení ovládá zásada "nechť si každý střeží svá práva", namísto dřívějšího "ochranářského" postoje soudnictví v totalitním systému. To platí tím spíše tehdy, jestliže je účastník zastoupen profesionálním zástupcem. Ze správní žaloby, podané stěžovatelkou dne 27. 6. 2000, jednoznačně vyplývá, že se stěžovatelka domáhala přezkoumání uvedených správních rozhodnutí v tom smyslu, zda byly podmínky pro použití pomůcek po právu dány nebo ne, nikoli zda bylo počítáno správně. Obecné konstatování povinností správce daně ze strany stěžovatelky (tj. že správce daně musí dbát zachování práv a právem chráněných zájmů daňového poplatníka a pomůcky použít přiměřeně a nikoliv libovolně) nemohlo ve smyslu §249 o. s. ř. být způsobilé k tomu, aby vedlo soud k přezkoumání výše daňové povinnosti stanovené podle pomůcek finančním orgánem prvního stupně.
Pokud jde o námitkou stěžovatelky ohledně nemožnosti nahlížet do správního spisu, touto otázkou se Ústavní soud nezabýval, neboť ji stěžovatelka v předchozím řízení neuplatnila; dle ustálené judikatury Ústavního soudu (např. sp. zn. III. ÚS 359/96, I. ÚS 650/99) platí, že námitky, které mohly a měly být uplatněny v předchozích právních řízeních, nemohou být uplatněny až v řízení o ústavní stížnosti, aniž by se jimi stěžovatel bránil již v řádném řízení. Ústavní soud dodává, že nikde v ústavní stížnosti není uvedeno, že by stěžovatelka marně usilovala o nahlédnutí do správního spisu ve smyslu §23 odst. 1 a 2 zákona o správě daní a poplatků, případně že využila své oprávnění ve smyslu ustanovení §23 odst. 4 téhož zákona a napadla rozsah, v jakém jí bylo umožněno do spisu nahlédnout.
Ohledně namítaného porušení čl. 90 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že je soudům svěřeno, aby zákonem stanoveným způsobem poskytovaly ochranu právům, Ústavní soud již nejednou konstatoval, že citované ustanovení, stejně jako čl. 95 či čl. 96 Ústavy ČR, sice přímo negarantuje základní práva a svobody, neboť v podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, přičemž jsou soudci při výkonu své funkce nezávislí, avšak významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž bylo pojednáno výše.
Jelikož Ústavní soud v daném případě nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Byla-li ústavní stížnost podle shora uvedeného ustanovení odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Je-li totiž samotná ústavní stížnost zjevně neopodstatněná a tedy věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu anebo jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu (§64 odst. 1 a 2 zákona č. 182/1993 Sb.) zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění - nejsouce ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni - nemají (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 10. 1995, sp. zn. III. ÚS 101/95, publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 4, usn. č. 22). Na závěr je možno poznamenat, že ústavností ustanovení §50 odst. 5 zákona o správě daní a poplatků se Ústavní soud dotkl již ve svých usneseních sp. zn. III. ÚS 215/94 ze dne 21. 3. 1995 a I. ÚS 285/96 ze dne 28. 5. 1997.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
V Brně dne 16. května 2001