ECLI:CZ:US:2001:2.US.664.2000
sp. zn. II. ÚS 664/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského a ve věci ústavní stížnosti stěžovatele společnosti A. s. r. o. právně zastoupeného JUDr. J. T., advokátem, proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 10 Ca 282/2000, 10 Ca 281/2000, 10 Ca 280/2000 a 10 Ca 279/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavními stížnostmi (celkem 4) ze dne 10. 11. 2000, která byly podány k poštovní přepravě 13. 11. 2000 a doručeny Ústavnímu soudu dne následujícího, se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 10 Ca 282/2000, 10 Ca 281/2000, 10 Ca 280/2000 a 10 Ca 279/2000, kterými bylo zastaveno řízení o žalobě stěžovatele proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích čj. 5876/120/1999 ze dne 16. 5. 2000, čj. 5878/130/1999 a čj. 3550/130/2000 ze dne 18. 5. 2000, čj. 3425/120/2000 ze dne 17. 5. 2000, a to z důvodu porušení práva na právní pomoc ve smyslu čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i §2 zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky.
Stěžovatel ve svém podání uvádí, že řízení v uvedené věci bylo zastaveno, protože stěžovatel jakožto žalobce nesplnil podmínky §250a občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") v tom, že nebyl pro řízení zastoupen advokátem. Soud tak rozhodl i přesto, že byl v daném řízení zastoupen daňovým poradcem. Dle názoru stěžovatele má daňový poradce postavení zástupce dle zvláštních předpisů a může jej tedy ve věcech správy daní a poplatků zastupovat i před soudem. Součastně pokládá za potřebné přezkoumat platné znění §250a o. s. ř., zda není v rozporu s předpisem vyšší právní síly, tj. s ústavním zákonem, aniž by však navrhl jeho zrušení podle §74 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Ze spisu Ústavního soudu vyplynulo, že stěžovatel se celkem čtyřmi žalobami, doručenými Krajskému soudu v Českých Budějovicích dne 14. 8. 2000, domáhal přezkoumání shora uvedených rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích. Tyto žaloby byly sepsány daňovým poradcem jako obecným zmocněncem, přičemž plná moc byla udělena tomuto obecnému zmocněnci pro celé řízení. Krajský soud usneseními ze dne 14. 8. 2000 (doručeno 17. 8. 2000) a ze dne 23. 8. 2000 (doručena 25. 8. 2000) uložil stěžovateli dát se zastoupit advokátem a předložit plnou moc advokáta ve lhůtě 10 dnů. Stěžovatel na tyto výzvy reagoval dopisy doručenými soudu dne 28. 8. 2000 a 4. 9. 2000 tak, že dle jeho názoru je dostatečné zastoupení daňovým poradcem. S ohledem na to, že stěžovatel ve stanovené lhůtě nedodržel příkaz soudu a předmětná vada nebyla odstraněna ani do doby rozhodování, krajský soud řízení zastavil. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že je zákonem předepsáno povinné zastoupení a soud musí tento předpis aplikovat s ohledem na čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Krajský soud v Českých Budějovicích jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že dle jeho názoru nedošlo k porušení čl. 37 odst. 2 Listiny. Jestliže stěžovatel nesplňoval podmínky dle §250a o. s. ř. povinné, nezbylo soudu než pokusit se tuto odstranitelnou podmínku řízení odstranit. Když ani po poučení v příslušném usnesení stěžovatel povinné právní zastoupení nedoložil, musel soud řízení podle §250d odst. 3 o. s. ř. zastavit. Okolnost, že byl stěžovatel v daňovém řízení zastoupen daňovým poradcem, nezpůsobuje, že může také zastupovat žalobce v řízení před soudem, neboť tato skutečnost nevyplývá z o. s. ř. Z výše uvedených důvodů navrhl ústavní stížnost odmítnout.
Vedlejší účastník řízení, kterým je Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, k výzvě Ústavního soudu uvedl, že z §250a o. s. ř. (jakožto speciálního procesního právního předpisu) vyplývá ve věcech daňových obligatorní zastoupení advokátem, nikoliv daňovým poradcem s jiným než právnickým vzděláním, přičemž ze zákona č. 523/1992 Sb., o daňovém poradenství a Komoře daňových poradců České republiky (dále jen "zákon o daňových poradcích"), resp. z ustanovení §2 tohoto zákona nevyplývá legitimace daňových poradců k zastupování v občanském soudním řízení dle části V. hlavy druhá o. s. ř. Z těchto důvodů navrhuje ústavní stížnost odmítnout.
Podaná ústavní stížnost ve své podstatě obsahuje dvě námitky. První se týká údajné nezákonnosti napadeného rozhodnutí, neboť obecný soud nevzal v úvahu §2 zákona o daňových poradcích. Současně stěžovatel napadá protiústavnost §250a o. s. ř. Pokud jde o první bod, ze znění ustanovení §250a o. s. ř. vyplývá, že v řízení, ve kterém se rozhoduje o žalobách proti rozhodnutím správních orgánů (s výjimkou věcí, v nichž je dána příslušnost okresního soudu nebo jde-li o přezkoumání rozhodnutí ve věcech nemocenského pojištění či důchodového zabezpečení), musí být žalobce zastoupen advokátem, pokud nemá právnické vzdělání sám nebo jeho zaměstnanec. Zákon tedy předpokládá v uvedených věcech povinné zastoupení, přičemž taxativně vymezuje, kdo tímto zástupcem může být. Rozšíření daného výčtu by připadalo v úvahu pouze na základě zvláštního právního předpisu. Takový předpis neexistuje a není jím, jak se nesprávně domnívá stěžovatel, ani zákon o daňových poradcích, konkr. ustanovení §2 tohoto zákona. S ohledem na to, že stěžovatel blíže nerozvádí, na základě jakého výkladu citovaného ustanovení ke svému závěru dospěl, nepokládá Ústavní soud za možné se touto otázkou dále zabývat, zvláště když znění daného ustanovení nevyvolává žádné pochybnosti.
Pokud jde o druhou námitku, Ústavní soud na úvod poukazuje na svůj nález ze dne 20. 2. 1995, sp. zn. I ÚS 145/94 (publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 3, č. 11), v němž k nedostatku právního zastoupení uvedl, že dovolává-li se stěžovatel toho, že postupem soudu bylo porušeno jeho právo ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny, pak toto právo je třeba vykládat spolu s ostatními ustanoveními hlavy páté Listiny. Především je nezbytné, aby se stěžovatel domáhal svých práv u nezávislého orgánu stanoveným postupem (čl. 36 odst. 1 Listiny). Procesní předpisy neumožňují soudu zabývat se věcmi, kde podání nesplňuje náležitosti stanovené právními předpisy. V tomto smyslu je třeba chápat i výzvu soudu k podání řádné žaloby. Účelem povinného právního zastoupení ve správním soudnictví, ale také v řízení o dovolání a v řízení o ústavních stížnostech, je právě zajištění všech náležitostí podání, včetně precizní formulace toho, čeho se navrhovatel domáhá.
I když se níže uvedené dotýká posuzovaného případu jen zprostředkovaně, je možno také poukázat na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 21. 5. 1996, čj. Pl. ÚS - st. 1/96 (publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 9, str. 471 a násl.) ve věci institutu povinného kvalifikovaného zastoupení podle §30 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, v platném znění. Ústavní soud v citovaném stanovisku uvedl, že "smysl a účel obecné povinnosti právního zastoupení lze spatřovat zejména ve zcela mimořádné závažnosti řízení před Ústavním soudem a s tím spjaté snaze povinným právním zastoupením nejenom zajistit právně kvalifikované uplatňování práv před Ústavním soudem, nýbrž i garantovat vyšší stupeň objektivity účastníků řízení při posuzování vlastního postavení." Ve vztahu k povinnému zastoupení stěžovatele advokátem v řízení o ústavní stížnosti již od podání návrhu Ústavní soud ve svém usnesení ze dne 17. 2. 1998, sp. zn. II. ÚS 141/97 (publ. Sbírka nálezů a usnesení ÚS, sv. 10, usn. č. 12) pak uvedl, že podání ústavní stížnosti je "prakticky nejdůležitější část řízení, neboť účast advokáta při podávání ústavních stížností má jednak vyloučit a omezit zbytečná podání a tím chránit naše občany před zbytečnými finančními náklady, jednak má již v podání vyhodnotit skutečnosti vedoucí k porušení ústavnosti, včetně označení, která základní práva a svobody občanů byly porušeny, to vše za dodržení zákonem předepsaných náležitostí." Obdobně argumentoval Ústavní soud ve svém usnesení soudu ze dne 14. 9. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 43/2000, ve věci návrhu na zrušení §241 odst. 2 věty druhé o. s. ř.
Institut povinného kvalifikovaného zastoupení zakotvil zákonodárce také v trestním (§36 a násl. tr. ř.) a občanském soudním řízení (§241 odst. 1 a §250a o. s. ř.). Důvody, pokud je na věc pohlíženo z obecného hlediska, jsou ve své podstatě tytéž - zajištění kvalifikovaného hájení práv účastníků řízení, ochrana proti průtahům v řízení, zamezení podávání zcela nedůvodných podání a tím i zbytečnému zatěžování soudní soustavy, jakož i zabránění zbytečným finančním výdajům účastníků. Dle názoru Ústavního soudu vzhledem k výše uvedeným důvodům nelze v daném institutu, resp. v jeho uplatnění v pozitivním právu, spatřovat prvek protiústavosti. Je věcí zákonodárce, aby stanovil množinu případů, ve kterých je kvalifikované zastoupení povinné, jak nepochybně důvodně učinil i v určitých případech řízení o správních žalobách. Stejně tak je zákonodárce oprávněn stanovit i okruh osob, které splňují podmínku být kvalifikovaným zástupcem v těchto řízeních, přičemž daňové poradce do této skupiny osob nezahrnul, resp. návrh na jejich zařazení mezi osoby uvedené v §250a o. s. ř. v případě, že mají právnické vzdělání, nebyl akceptován.
Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že stěžovatel se svého práva nedomáhal předepsaným postupem ve smyslu čl. 36 Listiny, neboť nebyl v řízení před obecným soudem zastoupen tak, jak stanovuje §250a o. s. ř., a danou vadu ani na výzvu soudu neodstranil. Obecný soud pak postupoval správně, když řízení podle §250d odst. 3 o. s. ř. zastavil. V návaznosti na to je třeba pohlížet i na údajné porušení čl. 37 odst. 2 Listiny. Právo na právní pomoc se realizuje v zákonném rámci, přičemž postup stěžovatele tomuto rámci neodpovídal; nelze ani konstatovat, že by tento právní rámce v souvislosti s daným případem jevil známky protiústavnosti.
Jelikož Ústavní soud nezjistil nic, co by nasvědčovalo tomu, že byla porušena ústavně zaručená práva nebo svobody, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu jej proto mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků usnesením podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu ÚS
V Brně dne 9. května 2001
Ústavní soud rozhodl ve věci návrhů stěžovatele A. s. r. o., zastoupené JUDr. J. T., advokátem, na zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 10 Ca 282/2000, 10 Ca 281/2000, 10 Ca 280/2000 a 10 Ca 279/2000, takto:
Návrhy zapsané u Ústavního soudu pod sp. zn. IV. ÚS 667/2000, III. ÚS 664/2000, II. ÚS 664/2000 a I. ÚS 665/2000 se spojují ke společnému řízení a budou vedeny pod společnou sp. zn. II. ÚS 664/2000.
0důvodnění:
Navrhovatel A., s. r. o., podal čtyři samostatné ústavní stížnosti, které byly Ústavnímu soudu doručeny dne 14. 11. 2000 a v nichž navrhl zrušení usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 3. 10. 2000, sp. zn. 10 Ca 282/2000, 10 Ca 281/2000, 10 Ca 280/2000 a 10 Ca 279/2000, jimiž bylo podle §250d odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.") zastaveno řízení o žalobě proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Českých Budějovicích čj. 5876/120/1999 ze dne 16. 5. 2000, čj. 5878/130/1999 a čj. 3550/130/2000 ze dne 18. 5. 2000, čj. 3425/120/2000 ze dne 17. 5. 2000, neboť navrhovatel nesplňoval podmínky stanovené §250a o. s. ř.
Věci, v niž byly podány návrhy na zahájení řízení před Ústavním soudem spolu skutkově souvisí, jde v nich o totožnou právní problematiku a týkají se týchž účastníků. Proto Ústavní soud z důvodu hospodárnosti a efektivity řízení podle §112 odst. 1 o. s. ř., použitého přiměřeně v souladu s §63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, spojil tyto věci ke společnému řízení.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
V Brně dne 9. května 2001