Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 20.06.2001, sp. zn. II. ÚS 667/2000 [ nález / JANŮ / výz-3 ], paralelní citace: N 92/22 SbNU 299 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:2.US.667.2000

sp. zn. II. ÚS 667/2000 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti I. S., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca 308/99-19, takto: Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca 308/99-19, se zrušuje. Odůvodnění: Stěžovatelka se ústavní stížností domáhala zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca 308/99-19, jímž bylo zastaveno řízení, v němž požadovala přezkoumání rozhodnutí správce daně ve věci stížnosti na postup plátce daně. Napadeným rozhodnutím došlo, podle jejího názoru, k porušení ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Svoje tvrzení zdůvodnila argumentací založenou na konstrukci, že rozhodnutí správce daně podle §51 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, má charakter rozhodnutí, které je přezkoumatelné soudem v rámci správního soudnictví ve smyslu §244 a násl. obč. soudního řádu. Stěžovatelka se domnívá, že takové rozhodnutí má hmotně právní účinek, že nejde o rozhodnutí s pouhým deklaratorním charakterem, ale jde o meritorní rozhodnutí o právech a povinnostech fyzických a právnických osob, jímž se v daňovém řízení konečným způsobem rozhoduje o právech a povinnostech. V této souvislosti využila systematickou metodu výkladu právní normy, když svoje tvrzení doložila odkazem na zařazení právní úpravy stížnosti poplatníka mezi řádné opravné prostředky v zák. č. 337/1992 Sb. Podstatu ústavní stížnosti tvoří stěžovatelčino přesvědčení, že Městský soud v Praze jí svým rozhodnutím odepřel právo obrátit se na soud v případě, kdy se domnívá, že byla zkrácena orgánem veřejné správy ve svých právech dle čl. 36 odst. 2 Listiny. V další části ústavní stížnosti stěžovatelka polemizovala s aplikací zákona o dani z příjmů, ve spojení s občanským zákoníkem a obchodním zákoníkem. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti zdůraznil svůj závěr, že rozhodnutí správního orgánu, jehož přezkoumání se stěžovatelka domáhala, nebylo rozhodnutím o jejích subjektivních právech a povinnostech, ale rozhodnutím, které se subjektivních práv a povinností netýká proto, že jen deklaruje oprávněnost či neoprávněnost stížnosti na plátce daně. Jde-li o rozhodnutí, které soudnímu přezkumu nepodléhá, nemohlo dojít ke zkrácení základních práv stěžovatelky zakotvených v čl. 36 Listiny, a proto Městský soud v Praze nepovažuje ústavní stížnost za důvodnou. Podle jeho názoru by bylo možno vztah mezi stěžovatelkou a plátcem daně řešit občanskoprávní cestou. Finanční ředitelství v Praze se vzdalo postavení vedlejšího účastníka. Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti stěžovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a podání dalších opravných prostředků jí zákon neumožňoval. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou. Věc byla v další fázi řízení hodnocena z hlediska její opodstatněnosti. Přitom opodstatněností ústavní stížnosti je v řízení před Ústavním soudem třeba rozumět podmínku, že napadeným rozhodnutím bylo porušeno základní právo nebo svoboda stěžovatele. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů, spisu Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 308/99 a posouzením právního stavu došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je důvodná. Z předložených podkladů Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka podala dne 20.7.1999 u Krajského soudu v Praze žalobu, jíž napadala rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 21.5.1999, č.j. 1259/110/1999. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Vlašimi ze dne 15.1.1999, č.j. 1463/99/022970/2384, o stížnosti na postup plátce daně, a to společnosti SHB, s.r.o., B. Předmětem stížnosti byl způsob zdanění vypořádacího podílu, neboť stěžovatelka měla pochybnosti o správnosti sražené daně.Využila proto možnost zakotvenou ustanovením §51 odst. 1 zák. č. 337/1992 Sb. a požádala plátce daně o vysvětlení. Protože s vysvětlením nesouhlasila, podala u Finančního úřadu stížnost na postup plátce daně, tato stížnost byla zamítnuta, zamítnuto bylo též její odvolání. Protože přetrvávaly její pochybnosti o správnosti způsobu zdanění, podala výše uvedenou žalobu. Poté, kdy byla žaloba postoupena místně příslušnému soudu, tj. Městskému soudu v Praze, bylo napadeným usnesením řízení zastaveno. Soud se zabýval otázkou, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro věcné přezkoumání rozhodnutí a dospěl k závěru, že tomu tak není, protože nejde o rozhodnutí, kterým by bylo rozhodováno o právech a povinnostech stěžovatelky. Na základě těchto skutečností Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím došlo k zásahu do základního práva stěžovatelky zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. Především je třeba zdůraznit, že čl. 36 odst. 1 Listiny zaručuje možnost domáhat se stanoveným způsobem svého práva u soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Z toho plyne, že obecně je k poskytnutí ochrany příslušný soud, výjimkou z pravidla je jiný orgán, tj. orgán, kterému je zákonem svěřeno ve stanoveném rozsahu chránit práva jednotlivce. V souladu s tímto principem nebylo stěžovatelce upřeno, aby se obrátila na věcně a místně příslušný orgán státní správy a využila i případný řádný opravný prostředek. Právo na soudní ochranu je rozšířeno úpravou správního soudnictví v čl. 36 odst. 2 Listiny, podle kterého se každý, kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z této dikce plyne, že platí tzv. pozitivní generální klauzule, z níž může zákon stanovit pouze výjimky. V posuzované věci využila stěžovatelka speciální opravný prostředek zakotvený v §51 zák. č. 337/1992 Sb. - stížnost. Tento zvláštní daňový institut zajišťuje ochranu poplatníka vůči plátci daně při uplatňování srážkové daně, kde daňovou povinnost a její výši stanovuje plátce daně bez přímé účasti poplatníka nebo správce daně. Zákon umožňuje, aby poplatník - v případě pochybností o správnosti sražené daně, ve lhůtě 60 dnů požádal o vysvětlení. Plátce daně má povinnost do 30 dnů ode dne obdržení žádosti sdělit poplatníkovi požadované údaje, event. případnou chybu opravit. V této fázi ještě nedochází k autoritativnímu rozhodování. Avšak pokud poplatník s postupem plátce daně nadále nesouhlasí, může podat stížnost přímo správci daně místně příslušeného plátci daně, a ten je povinen o stížnosti rozhodnout, rozhodnutí se doručí poplatníkovi i plátci daně a lze proti němu podat v zákonné lhůtě odvolání. Řízení o stížnosti je klasickým správním řízením, jehož výsledkem je rozhodnutí o tom, zda stížnost byla či nebyla oprávněná, přičemž dochází k odbornému posouzení, zda byly či nebyly dodrženy hmotně právní i procesně právní předpisy. Takové rozhodnutí správce daně je rozhodnutím, kterým se autoritativně stvrzuje postup plátce daně, tedy, v konečné podobě, potvrzuje výše daňové povinnosti poplatníka. V tomto duchu představuje rozhodnutí o stížnosti takové rozhodnutí, které podléhá režimu správního soudnictví ve smyslu §244 obč. soudního řádu, a proto je nutno odmítnout závěr Městského soudu v Praze o tom, že rozhodnutí o stížnosti je nutno považovat za rozhodnutí, které soudnímu přezkumu podle §244 odst. 3 (sc. v podobě účinné do 31.12.2000) obč. soudního řádu nepodléhá, protože jde o rozhodnutí, které jen deklaruje oprávněnost či neoprávněnost stížnosti na plátce daně. Na základě těchto úvah dospěl Ústavní soud k závěru (aniž by posuzoval věcné námitky zařazené od části C návrhu), že Městský soud v Praze vydáním usnesení ze dne 31.8.2000, č.j. 38 Ca 308/99-19, o zastavení řízení o žalobě proti správnímu rozhodnutí porušil stěžovatelčino právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 2 Listiny, a proto ústavní stížnosti vyhověl a napadené rozhodnutí zrušil podle §82 odst. 3 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat. V Brně dne 20. června 2001