ECLI:CZ:US:2001:2.US.673.2000
sp. zn. II. ÚS 673/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti Z., zastoupeného předsedou družstva ing. P. Š. a místopředsedou představenstva K. Š., právně zastoupeného JUDr. I. K. , proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18.10.2000, čj. 22 Ca 175/2000-23, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, kterým byly žaloby stěžovatelky ve věci přezkoumání zákonnosti penále, uloženého platebními výměry Finančního úřadu v Jeseníku z důvodu nezaplacení daně z nemovitostí za zdaňovací období 1996 a 1997, zamítnuty.
V odůvodnění svého návrhu stěžovatelka uvádí, že platebním výměrem č.990000786 Finančního úřadu v Jeseníku ze dne 21.6.1999, vydaného pod, č.j. 28531/99/399960/2534, jí byla stanovena povinnost zaplatit za období od 1.1.1996 do 31.12.1996 penále ve výši 2.400,-Kč. Platebním výměrem téhož finančního úřadu č. 990000784 ze dne 21.6.1999, čj. 28528/99/399960/2534, jí bylo uloženo penále za období od 1.1.1997 do 31.12.1997 ve výši 8.333.- Kč.
K důvodům vzniku penále stěžovatelka uvedla, že kupní smlouvou ze dne 8.9.1997 uzavřenou se spol. H., spol. s r.o., získala do svého vlastnictví nemovitost. Podle ust. §13b odst. 2 zák.č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (ve znění platném do 31.12.2000), přešla na navrhovatelku povinnost zaplatit celý daňový nedoplatek daně z nemovitosti za předchozího vlastníka. Navrhovatelka se proti shora označeným platebním výměrům odvolala k Finančnímu ředitelství v Ostravě, to však rozhodnutím ze dne 17.3.2000, čj. 82/140/2000, odvolání zamítlo.
Důvodem, proč navrhovatelka nesouhlasila jak s oběma platebními výměry, tak i s rozhodnutím příslušného finančního ředitelství bylo její přesvědčení, že předmětnou nemovitost vlastnila v období od 1.1.1996 do 1.1.1997 jiná právnická osoba, když nevypořádaná daňová povinnost podle jejího názoru přechází na nového vlastníka až počínaje 1.lednem nového zdaňovacího období. Za této situace tedy údajně nebyla stěžovatelka povinna plnit za daňového dlužníka nejméně do konce roku 1997. Navíc správce daně ve smyslu ust. §63 odst. 4 věta první zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (ve znění platném do 31.12.2000), neprokázal řádné doručení písemného vyrozumění daňového dlužníka o vzniku a výše penále. Současně však, uvádí navrhovatelka, ani ona nebyla o vzniku narůstajícího penále z nezaplacené daně písemně informována, a to až do okamžiku, kdy se stala na základě vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí vlastníkem předmětné nemovitosti.
V rozsudku Krajského soudu v Ostravě stěžovatelka spatřuje porušení svých práv zakotvených v čl. 36 odst. 1 a dále v čl. 2 odst. 2, čl. 4 odst. 1, čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy zejména z toho důvodu, že podle názoru navrhovatelky Krajský soud ve svém rozhodnutí zaujal nesprávný právní názor, že za situace, kdy zákon č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (ve znění platném do 31.12.2000), neobsahuje výslovné vymezení pojmu "daňový nedoplatek", je třeba vycházet ze znění ust. §58 cit. zákona. Příslušenství daně, tedy i penále, sleduje osud daně, když pojem "daňový nedoplatek" je třeba vykládat jako dlužnou daň včetně penále.
Právní názor, zaujatý Krajským soudem je podle tvrzení stěžovatelky ve vztahu k výkladu daňového nedoplatku značně extenzivní, bez opory v zákonném předpise ve vztahu ke správci daně. Naopak v přístupu ke stěžovatelce je pak tento právní výklad proveden restriktivním způsobem, aniž by vzal v úvahu skutečnost, že daňová povinnost navrhovatelce vznikla až od 1.1.1998.
Z napadeného rozsudku Krajského soudu v Ostravě se zjišťuje, že žaloby stěžovatelky o přezkoumání zákonnosti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ostravě ze dne 17.3.2000, čj. 82/140/2000 a čj. FŘ/7741/140/99, byly bez nařízení jednání (§250f odst. 1 písm. b) o.s.ř.) zamítnuty podle ust. §250j odst. 1 o.s.ř. Přezkumný soud zdůraznil, že v řízení vycházel ze skutkového stavu, který zde byl v době rozhodování a byl vázán rozsahem nezákonností tvrzených v žalobách. Nezákonnost žalobou napadených rozhodnutí spatřoval stěžovatel (dříve žalobce) v nesprávné interpretaci ust. §13b odst. 2 zák.č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů( ve znění platném do 31.12.2000), které uvádí, že v důsledku změny vlastnických práv (v daném případě) k nemovitosti v průběhu zdaňovacího období, dochází k přechodu povinnosti uhradit případný daňový nedoplatek počínaje 1. lednem následujícího zdaňovacího období na nového poplatníka.
Při výkladu pojmu "daňový nedoplatek" vycházel přezkumný soud ze zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (ve znění platném do 31.12.2000), neboť jak zdůraznil příslušný hmotně právní předpis ( zák.č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů), v tomto směru žádnou úpravu neobsahuje. Ze znění ust. §58 zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, je zřejmé, že penále je příslušenstvím daně a sleduje jeho osud, pokud správce daně nestanoví svým rozhodnutím jinak. Krajský soud proto při zjištění, že zák.č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neobsahuje výslovné vymezení pojmu "daňový nedoplatek" dospěl k názoru, že ve smyslu již cit. ust. §58 zákona o správě daní a poplatků (ve znění platném do 31.12.2000) je nutno tento pojem vykládat tak, že daňovým nedoplatkem je daň včetně penále. Na podporu svého právního závěru odkázal krajský soud i na znění ust. §73 zákona o správě daní a poplatků (ve znění platném do 31.12.2000) s tím, že zákonodárce použil pojem daňový nedoplatek jako důvod pro nařízení daňové nebo soudní exekuce, aniž by výslovně upravil exekuci ve vztahu k příslušenství daně, což by zajisté pod zorným úhlem námitky stěžovatele vedlo k závěru, že daňové penále nelze exekučně vymáhat. Dále krajský soud v této souvislosti poukázal i na znění ust. §§65 a 66 cit. zákona z něhož vyplývá, že v rámci daňového nedoplatku lze prominout a odepsat i daňové penále.
Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení navrhovatelky, že přezkumný soud porušil shora označené čl. Listiny, pokud v rámci řízení podle hlavy druhé části páté o.s.ř., při výkladu ust. §13b odst. 2 zák.č. 338/1992 Sb. dospěl k právnímu závěru, že povinnost uhradit daňový nedoplatek ve smyslu ust. §13b odst. 2 cit. zákona znamená povinnost nejen uhradit nezaplacenou daň z předmětné nemovitosti, ale rovněž penále, z této daně stanovené. Tento právní názor považuje navrhovatelka za ryze účelový, nemající oporu jak v hmotně právním předpise ( zák.č. 338/1992 Sb. ve znění platném do 31.12.2000), tak ani v příslušných ust. normy procesní ( zák.č. 337/1992 Sb., ve znění platném do 31.12.2000).
Z obsahu spisu Krajského soudu v Ostravě, sp. zn.22 Ca 175/2000, vyplývá, že navrhovatelka uplatnila v podstatě shodné námitky již v řízení před krajským soudem a podaná ústavní stížnost je z tohoto pohledu jen jejich opakováním.
Jak již Ústavní soud několikrát zdůraznil ve svých rozhodnutích, není "další odvolací instancí" v rámci systému obecných soudů a nepřísluší mu tedy přezkoumávat zákonnost jejich rozhodování, to však za předpokladu, že těmito rozhodnutími nebyla porušena práva a svobody zaručená Ústavou a mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud při zkoumání námitek obsažených v návrhu dospěl k závěru, že při výkladu obsahu a smyslu předmětného zákonného ust. §13b odst. 2 zák.č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ( ve znění platném do 31.12.2000), nevybočil Krajský soud v Ostravě z mezí stanovených příslušnými daňovými předpisy.
Je nutné zdůraznit, že procesní norma jakou je zák. č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů (ve znění platném do 31.12.2000), obsahuje řadu legislativních zkratek, které je však nutno vykládat vždy v kontextu s ostatními ust. cit. zákona. Jestliže tedy v ust. §1 odst. 1 cit. zákona se vymezuje věcný rozsah zákona tak, že "upravuje správu daní, poplatků, odvodů, záloh na tyto příjmy a částek neoprávněně použitých nebo zadržovaných rozpočtových prostředků (dále jen "daně")", nelze z výše uvedeného dovodit, že se zákon o správě daní a poplatků nevztahuje např. na penále, náklady řízení, pokuty, úroky atd., které jsou buď součástí daně (penále) nebo daňovou povinností.
Ve smyslu zák.č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ( ve znění platném do 31.12.2000), je nutno chápat pojem "daňový nedoplatek" ve vztahu k ust. §13b odst. 2 zák.č. 338/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů ( ve znění platném do 31.12.2000), šířeji tj. jako neuhrazenou daň a daňové penále, neboť penále nevzniká rozhodnutím správce daně, ale jako příslušenství daně sleduje ve smyslu ust. §58 cit. zákona osud daně, nestanoví-li správce daně svým rozhodnutím jinak. Daňové penále vzniká ze zákona a stává se splatným dnem, kdy byly zákonem splněny podmínky pro jeho uplatnění.
Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal v právních vývodech krajského soudu porušení, resp. překročení mezí daných příslušnými právními normami, kterými podle tvrzení stěžovatelky mělo dojít k porušení shora označených čl. Listiny a Ústavy, byl nucen podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle ust. §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 30. ledna 2001