ECLI:CZ:US:2001:2.US.675.01
sp. zn. II. ÚS 675/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti J. R., zastoupeného Mgr. R. J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2001, sp. zn. 22 Cdo 145/2000 a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.8.1999, sp. zn. 7 Co 2099/99 ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Prachaticích ze dne 21.5.1999, sp. zn. 6 C 8/96 takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
V návrhu, doručeném Ústavnímu soudu dne 22.11.2001 napadá stěžovatel v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a v odůvodnění podání uvádí, že shora označenými rozhodnutími byl zkrácen na svém právu na soudní ochranu, ve smyslu čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 4 Ústavy s tím, že Krajský soud v Českých Budějovicích odmítl provést v řízení před tímto soudem jím navrhované důkazy. Jejich neprovedením údajně došlo k vydání "věcně i právně nesprávného rozsudku". Rozsudek odvolacího soudu dále dle mínění navrhovatele poškodil jeho právo vlastnit majetek (čl. 11 Listiny).
Ke skutkové stránce věci stěžovatel uvádí, že rozsudkem soudu I. stupně, potvrzeným soudem odvolacím, byla zamítnuta jeho žaloba, kterou se domáhal rozhodnutí, že kupní smlouva uzavřená mezi stěžovatelovými rodiči a právním předchůdcem odpůrce je neplatná. Soudu prvého stupně a soudu odvolacímu stěžovatel vytýká zejména údajně nesprávné právní posouzení věci a nedostatečně zjištěný skutkový stav věci.
Dovolací soud prý odepřel svým postupem stěžovateli možnost jednat před soudem, takže navrhuje rovněž jeho zrušení.
Rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 18.8.1999, čj. 7 Co 2099/99-74 byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele (dříve navrhovatele) proti odpůrci K., a.s., aby bylo určeno, že kupní smlouva uzavřená dne 14.srpna 1964 mezi prodávajícími J. a M. R. a kupujícím Z., n. p., o prodeji pozemku A a pozemku B, je neplatná. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 10.9.1999.
Proti předmětnému rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 8.10.2001, čj. 22 Cdo 145/2000-111 odmítnuto jako nepřípustné, dle ust. §243b odst. 4 a §218 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."), ve znění platném do 31.12.2000.
Jak konstatoval dovolací soud, stěžovatel opřel přípustnost svého dovolání o ust. §237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., ve znění před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb. a namítá, že odvolacím soudem mu byla odepřena možnost jednat před soudem, neboť jeho návrhy na doplnění dokazování byly bez dalšího odmítnuty. Stěžovatel uplatnil dovolací důvod ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. a), písm. c) a d) o.s.ř., neboť tvrdí, že oba soudy rozhodly na základě nesprávného právního posouzení věci a po jejím nedostatečném skutkovém objasnění.
Dovolací soud v odůvodnění napadeného usnesení zdůraznil, že stěžovatelem označený důvod přípustnosti dovolání není dán, neboť odnětí možnosti jednat před soudem se rozumí takový postup soudu, jímž tento soud znemožnil účastníku řízení realizaci jeho zákonných procesních práv. Neprovedení důkazu nelze v žádném případě, i s ohledem na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu ČR v této otázce, považovat za odnětí možnosti účastníka řízení jednat před soudem.
Soudce zpravodaj se nejprve musel vypořádat s otázkou, zda podaná ústavní stížnost je přípustná, zejména s ohledem na ust. §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. zda návrh byl podán ve lhůtě, stanovené pro jeho podání tímto zákonem.
Dle již shora citovaného ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná běžet dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje ( §75 odst. 1).
Podle ust. §236 odst. 1 o.s.ř., dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z uvedeného lze a contrario dovodit závěr, podle kterého v případech, kdy zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody, zaručených ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR poskytuje. V takových případech lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu. Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativním způsobem konstatuje neexistenci práva, v daném případě práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Stěžovatel sice v návrhu napadá rovněž usnesení dovolacího soudu, když jako důvod svého nesouhlasu však označil pouhé obecné tvrzení, že se neztotožňuje s právním názorem Nejvyššího soudu ČR, pokud tento rozhodl, že dovolání není přípustné, neboť se nejedná o případ, kdy by v důsledku nesprávného postupu soudu byla stěžovateli odňata možnost jednat před soudem.
S ohledem na skutečnost, že důvod nepřípustnosti dovolání byl v napadeném usnesení dovolacího soudu zcela vyčerpávajícím způsobem a v souladu rovněž s judikaturou Ústavního soudu vysvětlen, soudce zpravodaj na odůvodnění předmětného usnesení v krátkosti odkazuje a konstatuje, že nezbylo než ústavní stížnost odmítnout jako opožděnou ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. b) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť stěžovatel podal ústavní stížnost po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 11. prosince 2001