ECLI:CZ:US:2001:2.US.68.01
sp. zn. II. ÚS 68/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti navrhovatelky společnosti L., s.r.o., zastoupené Mgr. Z. H., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2000, čj. 30 Ca 283/98-25, takto:
Ústavní stížnost se odmítá .
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelka domáhá zrušení rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. 11. 2000, čj. 30 Ca 283/98-25, jímž byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně ze dne 30. 10. 1998, čj. 3565/98/FŘ/130. Napadeným rozhodnutím mělo být dle názoru stěžovatelky porušeno její právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Evropská úmluva"), jakož i právo garantující vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
Ze spisového materiálu Finančního ředitelství v Brně a spisu Krajského soudu v Brně, sp. zn. 30 Ca 283/98, které si Ústavní soud k projednání věci vyžádal, bylo zjištěno, že se stěžovatelka žalobou podanou u Krajského soudu v Brně domáhala zrušení shora uvedeného rozhodnutí Finančního ředitelství v Brně, jímž bylo zamítnuto její odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Slavkově u Brna ze dne 21. 4. 1998, čj. 9769/98/343970/3915, dodatečnému platebnímu výměru č. 214/98, kterým byla stěžovatelce dodatečně vyměřena daň z přidané hodnoty ve výši 50.163,- Kč za zdaňovací období červen 1995. V rámci daňové kontroly vyzval správce daně stěžovatelku, aby prokázala oprávněnost uplatňování snížené sazby daně z přidané hodnoty u prodeje všech druhů vat, se kterými obchodovala. S ohledem na skutečnost, že stěžovatelka nedoložila závaznou informaci o sazebním zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku (dále jen "závazná informace"), vydanou celními orgány na základě §46 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "celní zákon"), požádal správce daně o zatřídění tří vzorků uvedeného zboží Generální ředitelství cel. To podalo k zařazení daného zboží písemné stanovisko, na základě kterého si správce daně utvořil úsudek o předběžné otázce podle §28 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o správě daní a poplatků"), a následně u dvou vzorků doměřil rozdíl vyplývající z nesprávného uplatnění daně na výstupu z 5 % na 23 %. Správce daně neakceptoval stěžovatelkou předloženou Jednotnou celní deklaraci, ze které měla vyplynout správnost zařazení daného zboží, neboť tato není rozhodnutím o zatřídění zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku, ale projevem vůle deklaranta navrhnout zboží k propuštění do příslušného režimu.
Proti rozhodnutí správce daně podala stěžovatelka správní žalobu, ve které zejména uvedla, že správce daně nesprávně interpretoval §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků, dle něhož správce daně není oprávněn učinit si úsudek o předběžné otázce, pokud bylo v dané věci vydáno rozhodnutí jiného správního orgánu. Podle ustanovení §104 odst. 1 celního zákona je náležitostí každého rozhodnutí v celním řízení i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží. Jestliže zboží bylo v rozhodnutí celních orgánů v řízení zařazeno, pak je i touto částí rozhodnutí správce daně vázán a není oprávněn si učinit o předběžné otázce úsudek sám. Dále stěžovatelka poukázala na to, že předmětné zboží má stejné složení jako zboží, které je jiným subjektem vyráběno v ČR a které na základě závazné informace náleží do podpoložky se sníženou sazbou daně. Krajský soud žalobu zamítl, přičemž k námitkám stěžovatelky uvedl, že u správce daně vznikly pochybnosti o oprávněnosti uplatňování snížené daně z přidané hodnoty, a tak byla stěžovatelka vyzvána k jejich odstranění. Ta předložila závaznou informaci č. 402/1993 a odkázala na to, že zboží již bylo posouzeno v rámci celní prohlídky, přičemž uplatnění snížené sazby daně nebylo zpochybněno. Soud poukázal jednak na to, že závazná informace byla vydána jinému subjektu, a dále uvedl, že Jednotná celní deklarace je sice v celním řízení rozhodnutím, po věcné stránce se však rozhoduje o propouštění zboží do příslušného režimu. Pokud je součástí rozhodnutí v celním řízení také podpoložka celního sazebníku, neznamená to, že se ve věci rozhoduje o zařazení zboží. Takové rozhodnutí se vydává podle ustanovení §46 celního zákona. Soud přitom rozlišuje mezi výrokem rozhodnutí, což je propuštění zboží do příslušného režimu, a ostatními skutečnostmi uváděnými v návrhu, které se stávají jen součástí rozhodnutí, resp. nezbytnými, rozhodnutí provázejícími údaji. Pro správce daně je závazné pouze rozhodnutí ve věci, kterým je závazná informace ve smyslu §46 celního zákona. S ohledem na skutečnost, že o této otázce nebylo pravomocně rozhodnuto, učinil si správce daně v souladu s ustanovením §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků úsudek o této otázce, a to na základě stanoviska Generálního ředitelství cel. K závaznosti Jednotné celní deklarace soud poznamenal, že z §127 odst. 3 celního zákona vyplývá, že celní orgány jsou oprávněny provádět následnou kontrolu po propuštění zboží, tedy i poté, co takové rozhodnutí bylo vydáno, nabylo právní moci a je vykonatelné. Údaje, které neodpovídají skutečnosti, proto nejsou neměnné a jejich nápravu lze zajistit jak v řízení celním, tak daňovém. Jak vyplývá z §46 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, může správce daně dodatečně vyměřit daňovou povinnost, pokud zjistí, že stanovená daňová povinnost je nesprávně nižší oproti zákonné daňové povinnosti, přičemž právní moc rozhodnutí původního rozhodnutí není na překážku.
Proti předmětnému rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka projednávanou ústavní stížnost. V ní poukazuje na to, že esenciální součástí pojmu právního státu je bezpochyby předvídatelnost činností státu a státních orgánů. Při dovozu zboží je pro dovozce zásadní výše cla a daní, neboť na nich závisí, zda se dovozce k danému dovozu rozhodne. Z materiálního hlediska pak rozhodnutí o propuštění zboží a rozhodnutí o vyměření daně do značné míry splývají.
V souvislosti s výše uvedeným stěžovatelka opakovaně argumentuje tím, že obecný soud neprávně vymezil pojem "předběžná otázka" ve smyslu §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků. Dle názoru stěžovatelky bylo v dané věci zboží propuštěno do příslušného režimu na základě správního rozhodnutí (Jednotná celní deklarace), přičemž součástí tohoto rozhodnutí je i podpoložka celního sazebníku a celní sazba zboží. Je-li součástí pravomocného rozhodnutí i zařazení zboží do podpoložky celního sazebníku, není dána pro správce daně možnost pro vytvoření vlastního úsudku a správce daně je povinen toto rozhodnutí respektovat. Stěžovatelka dále polemizuje s názorem obecného soudu, podle něhož je třeba rozlišovat pojem "výrok rozhodnutí" (týkající se propuštění zboží do příslušného režimu) a "součást rozhodnutí" (týkající se mj. zatřídění zboží), přičemž tato "součást rozhodnutí" není ve smyslu ustanovení §28 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků závazná. Takový výklad je dle stěžovatelky v rozporu se zákonem, neboť by pak nebyl dán důvod pro to, aby se povinné údaje Jednotné celní deklarace staly součástí rozhodnutí. Podle názoru stěžovatelky rozhodnutí orgánů veřejné moci představuje logickou jednotu a skládá se z části výrokové, z odůvodnění a z poučení o opravných prostředcích. Dále dle stěžovatelky nebyla využita platná zákonná úprava, neboť správce daně nepostupoval v souladu s tehdy platným §16 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb, o dani z přidané hodnoty, ve spojení s §97 zákona o správě daní a poplatků. Konečně stěžovatelka namítá, že obecný soud nepostupoval podle §157 odst. 2 a násl. o.s.ř., neboť z odůvodnění nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, rozhodnutí neobsahuje konkrétní důkazy, nýbrž pouhé odvolání na již učiněná rozhodnutí, jejichž zákonnost měla být v řízení posouzena. Soud se také nevypořádal se všemi skutečnostmi uváděnými v podaném odvolání. Takové rozhodnutí je nepřezkoumatelné a ve svém důsledku v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do jejich rozhodovací činnosti je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany základních práv zakotvených Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení, které mu předcházelo, a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem ústavní stížnosti je polemika stěžovatelky s názorem obecného soudu na závaznost Jednotné celní deklarace jakožto rozhodnutí celních orgánů o propuštění zboží do příslušného režimu ve vztahu ke správci daně, a to v části týkající se zařazení zboží do příslušné podpoložky celního sazebníku. V napadeném rozhodnutí se obecný soud danou otázkou podrobně zabýval a řádně zdůvodnil své závěry. V daném ohledu námitka stěžovatelky ohledně porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy nemůže obstát, neboť stěžovatelka se obrátila na obecný soud, který zákonem předepsaným způsobem přezkoumal zákonnost napadeného rozhodnutí orgánu veřejné správy. Právní závěry krajského soudu učiněné ve věci jsou výrazem jeho nezávislého rozhodování (čl. 82 Ústavy ČR) a nevykazují znaky protiústavnosti. K tomu je třeba připojit, že se Ústavní soud ztotožňuje s názorem obecného soudu na právní povahu Jednotné celní deklarace vysloveným v odůvodnění napadeného rozhodnutí. K námitce stěžovatelky, že obecný soud nepostupoval v souladu s tehdy platnými předpisy, a to s §16 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, nutno poznamenat, že stěžovatelka cituje ustanovení v rozhodné době již neúčinné ("správce daně uzná pro účely správného zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu rozhodnutí o zatřídění zboží orgánů celní správy"). Ustanovení §16 odst. 2 zákona č. 588/1992 Sb., ve znění zákona č. 196/1993 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 8. 1993, uvádí, že "správce daně uzná pro účely správného zatřídění zboží do číselného kódu podle přílohy č. 1 k tomuto zákonu závaznou informaci o sazebním zařazení zboží celních orgánů". Uvedená skutečnost nejenže popírá důvodnost výše uvedených námitek stěžovatelky, ale ve své podstatě potvrzuje správnost právních závěrů obecného soudu ve vztahu k závaznosti Jednotné celní deklarace. Ústavní soud dále poznamenává, že lze souhlasit s názorem stěžovatelky, že znakem právního státu je i předvídatelnost jednání státu a jeho orgánů ve vztahu k právnickým a fyzickým osobám, avšak v daném případě stěžovatelce nic nebránilo, aby postupovala podle §64 celního zákona a vyžádala si závaznou informaci, jež poskytuje daňovým subjektům, pokud jde o zařazení zboží, vysoký stupeň právní jistoty.
K námitkám stěžovatelky týkajícím se údajného porušení §157 odst. 2 a násl. o.s.ř. Ústavní soud uvádí, že ani v daném ohledu nezjistil pochybení, které by vedlo k porušení ústavně zaručených práv. K tomu je třeba poznamenat, že obecná tvrzení stěžovatelky, postrádající řádné zdůvodnění, nemohou založit opodstatněnost ústavní stížnosti. Stejný postoj Ústavní soud zaujal k namítanému porušení čl. 11 Listiny. Ústavní stížnost totiž zcela postrádá zdůvodnění souvislosti mezi napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci a porušením uvedeného ústavně zaručeného práva stěžovatelky.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. června 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu