ECLI:CZ:US:2001:2.US.687.2000
sp. zn. II. ÚS 687/2000
Usnesení
II. US 687/2000
ČESKA REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti pana M.T., zastoupeného advokátem JUDr. J.P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 6 To 615/2000, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ve včas podané ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozhodnutí obecného soudu stěžovatel M.T. namítá, že napadeným usnesením je porušováno právo stěžovatele na osobní svobodu, zaručené čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedené porušení tohoto svého ústavně garantovaného práva shledává stěžovatel především vtom, že na něj byla uvalena vazba, přestože dle jeho názoru nebyly splněny zákonné podmínky podle ustanovení §67 trestního rádu a rozhodnutí soudu o vzetí do vazby považuje pro jeho nedostatečné odůvodnění za nepřezkoumatelné.
Z vyžádaného spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovateli bylo sděleno již dne 14. 6. 2000 obvinění pro pokračující trestný čin podvodu dle ust. §250 odst. 1 a odst. 2 trestního zákona, přičemž byl ponechán na svobodě. Dne 21. 6. 2000 však bylo stěžovateli sděleno další obvinění pro pokračující trestný čin výtržnictví dle
II. US 687/2000
ust. §202 odst. 1 trestního zákona a pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona, kterých se mě! dopustit tím, že dne 18. 6. 2000 v restauraci T. v obci B., udeřil pěstí do obličeje P.N., hodil po něm skleněný půllitr, kterým mu způsobil tržnou ránu na hlavě, a následně před restaurací udeřil P.N. baseballovou pálkou do hlavy tak, že poškozený upadl do bezvědomí a s otřesem mozku musel být hospitalizován na chirurgickém oddělení N.
V souvislosti s druhým obviněním byl již stěžovatel na základě návrhu OSZ vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Rokycanech ze dne 23. 6. 2000, sp. zn. Nt 44/2000, a to z důvodů podle ust. §67 odst. 1 písm. b) trestního řádu. Slib obviněného nebyl přijat.
Proti uvedenému usnesení podal M.T. stížnost, ta však byla usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 8. 2000, sp. zn. 6 To 415/2000, zamítnuta. Současně s obviněným podal stížnost proti prvoinstančnímu rozhodnutí o vzetí do vazby i státní zástupce, jehož stížnosti bylo vyhověno, a vazební důvody byly v této fázi řízení rozšířeny o důvod dle §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, tj. o důvod rozhodný pro vazbu předstižnou.
Dne 15. 9. 2000 podal obhájce stěžovatele u OSZ žádost o propuštění z vazby na svobodu podloženou opětovným slibem obviněného. Jelikož jí státní zástupce nevyhověl, byla předložena k rozhodnutí Okresnímu soudu v Rokycanech.
Tento soud žádost zamítl jako nedůvodnou usnesením ze dne 27. 9. 2000, sp. zn. Nt 66/2000. Na rozdíl od státního zástupce shledal u stěžovatele již jen vazební důvod dle ust. §67 odst. 1 písm. c) trestního řádu, zatímco koluzní vazební důvod ve smyslu ust. §67 odst.1 písm. b) trestního řádu pominul. Do tohoto usnesení podal v zákonné lhůtě obviněný M.T. stížnost, kterou odůvodnil především svým špatným zdravotním stavem, dosavadní bezúhonností a lítosti nad svým jednáním. Dále uvedl, že ke konfliktu se svědkem, z něhož byl mimo jiné dovozován původně i koluzní vazební důvod, nedošlo z jeho iniciativy.
II. US 687/2000
Dne 30. 10. 2000 rozhodl Krajský soud v Plzni usnesením sp. zn. 6 To 615/2000 tak, že stížnost obviněného zamítl.
Ústavní soud přezkoumal stěžovatelem napadené rozhodnutí krajského soudu z pohledu práv a svobod stěžovateli zaručených Ústavou, Listinou i mezinárodními smlouvami o lidských právech ve smyslu čl. 10 Ústavy.
Ústavní stížnost není důvodná.
Hlavní námitkou stěžovatele je údajná absence zákonných podmínek pro jeho vzetí do vazby, resp. pro další trvání jeho vazby, a to v trestním řízení, jehož byl účastníkem coby obviněný. Dle názoru stěžovatele nebyly při vydání napadeného rozhodnutí dány zákonem požadované konkrétní skutečnosti, jež by odůvodnily obavu, že obviněný bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán, dokoná trestný čin, o nějž se pokusil, nebo vykoná trestný čin, který připravoval nebo kterým hrozil. Odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Plzni považuje stěžovatel za nepřesvědčivé, nekonkrétní, a celé toto rozhodnutí tudíž za nepřezkoumatelné. Možnost, že by pokračoval v násilné trestné činnosti považuje za hypotetickou zejména s přihlédnutím k tomu, že dosud nebyl soudně trestán a svého jednání lituje. Výše uvedená argumentace dle názoru stěžovatele dostačujícím způsobem prokazuje porušení jeho práva na osobní svobodu dle čl. 8 odst.1 a 2 Listiny .
Jak již Ústavní soud v některých svých dřívějších rozhodnutích judikoval, není běžnou třetí instancí v systému všeobecného soudnictví. Není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy a nemůže proto na sebe přejímat právo přezkumného dohledu nad nimi za předpokladu, že tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny.
Ústavní soud si je vědom, že je nutno vyloučit libovůli při rozhodování soudů. Proto musí jejich rozhodnutí být přezkoumatelným způsobem zdůvodněna, aby z nich byl patrný vztah mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry soudu na straně druhé (lIl. ÚS 271/96, IV. ÚS 264/98). Náležitosti odůvodnění usnesení
II. US 687/2000
v trestním řízení upravuje ust. §134 odst. 2 trestního řádu. Podle tohoto ustanovení je třeba v usnesení uvést (přichází-li to podle povahy věci v úvahu) skutečností, které má soud za prokázané, důkazy, o než se skutková zjištění opírají, ale i právní úvahy, na jejichž základě byly prokázané skutečnosti posuzovány. Ústavní soud přitom zkoumá, zda v předmětném trestním řízení nedošlo k vydání rozhodnutí, jehož právní závěry by byly v extrémním nesouladu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají (III.ÚS 84/94).
Krajský soud v Plzni uvedl v odůvodnění rozhodnutí několik přesvědčivých argumentů, které určitě nejsou obecnými formulacemi (jak tvrdí stěžovatel), nýbrž dostatečně prokazují trvání předstižného vazebního důvodu. V odůvodnění napadeného usnesení se mimo jiné uvádí, že " Obviněný je stíhán pro více trestných činů, z nichž nejzávažnějším je pokus trestného činu ublížení na zdraví podle ust. §8 odst. 1 k §222 odst. 1 trestního zákona. Obvinění bylo vyšetřovatelkou rozšířeno o trestný čin násilí proti skupině obyvatelů a proti jednotlivci podle §196 odst. 1 trestního zákona. Obviněný se ho měl dopustit tím, že v souvislosti s napadením P.N. měl následující den slovně a telefonicky vyhrožovat provozovateli restaurace T. K.P., který mu vytýkal jeho předchozí incident." Poukazuje také na charakter trestné činnosti, která se vyznačuje poměrně vysokým stupněm agresivity a brutality, na nekritické postoje obviněného, které prokázal následným jednáním vůči K.P. Soud tedy nejen konstatoval existenci obavy, že v případě svého propuštění z vazby by se stěžovatel mohl dopustit násilné trestné činnosti nebo případně realizovat výhružky adresované jmenovanému svědkovi, ale tuto obavu i odůvodnil, a to nekritickým chováním stěžovatele i jeho sklony k agresivitě, jež je vlastní povaze trestné činnosti, z níž byl obviněn.
Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že konkrétní skutečnosti ve smyslu ust. §67 trestního řádu mohou být dány nejen tehdy, když obviněný zavdá svým jednáním příčinu k obavě, že uprchne, bude koluzně jednat, nebo bude pokračovat v trestné činnosti, ale i za určité dané objektivní konstelace případu, jejíž posouzení zahrnuje jak osobu pachatele, tak i všechny znaky skutkové podstaty trestného činu včetně stadia vyšetřování (I. ÚS 62/96).
II. US 687/2000
Na základě výše uvedeného lze konstatovat, že obecný soud při svém rozhodování o vazbě stěžovatele postupoval v souladu se zákonem. Jeho rozhodnutí o vazbě stěžovatele není v extrémním nesouladu se zjištěnými skutky. Odůvodnění napadeného rozhodnutí odpovídá zákonným požadavkům i po formální stránce, a není tudíž možno souhlasit s názorem stěžovatele, že usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 10. 2000, sp. zn. 6 To 615/2000, je nepřezkoumatelné.
Vzhledem k tomu, že z výše uvedených důvodů Ústavní soud neshledal porušení čl. 8 odst. 1 a 2, ani žádného jiného stěžovatelova základního práva či svobody, Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usneseni Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2001
JUDr. Antonín Procházka předseda senátu