ECLI:CZ:US:2001:2.US.694.2000
sp. zn. II. ÚS 694/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústí jednání bez přítomnosti účastníků soudcem zpravodajem JUDr. Antonínem Procházkou ve věci ústavní stížnosti Vodárenské akciové společnosti a.s., zastoupené RNDr.M. V., místopředsedou představenstva, právně zastoupené JUDr. Z. D., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2000, čj. 21 Cdo 133/2000-108, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29.9.1999, čj. 15 Co 454/98-69, a rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 23.6.1998, čj. 12 C 744/97-51, takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 28.11.2000, napadá stěžovatelka v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a uvádí, že jimi bylo zasaženo do jejích ústavně garantovaných práv, zakotvených v čl. 36 odst. 1 čl. 2 odst. 2, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 a 83 Ústavy.
V odůvodnění podání stěžovatelka uvádí, že usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 27.9.2000, čj. 21 Cdo 133/2000-108, jako soudu dovolacího, bylo odmítnuto dovolání stěžovatelky z důvodu jeho nepřípustnosti. Dovolací soud konstatoval, že v souzeném případě nelze předestřený problém považovat za otázku po právní stránce zásadního významu, neboť byla již vyřešena konformně s dosavadní soudní praxí. Z důvodu, že přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením stěžovatele, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, ale tehdy, jestliže toto rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má, bylo dovolání jako nepřípustné odmítnuto.
Stěžovatelka ohledně přípustnosti ústavní stížnosti dále uvádí, že rozsudek odvolacího soudu byl zástupci stěžovatele doručen dne 9.11.1999, když usnesení Nejvyššího soudu ČR bylo doručeno dne 12.10.2000, což údajně znamená, že zákonná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti byla zachována.
Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR se podává, že dovolání stěžovatelky bylo jako nepřípustné odmítnuto. Dovolací soud konstatoval, že stěžovatelka založila přípustnost dovolání na ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s.ř. (ve znění platném do 31.12.2000), uplatnila též dovolací důvod ve smyslu ust. §241 odst. 3 písm. c) o.s.ř. (ve znění platném do 31.12.2000). Z obsahu dovolání však vyplývá, že podrobuje kritice pouze právní posouzení věci odvolacím soudem. Protože soud každý procesní úkon účastníka řízení posuzuje podle jeho obsahu, i když byl nesprávně označen, nepředstavuje dovolání stěžovatelky uplatnění dovolacích důvodů podle ust. §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. (ve znění platném do 31.12.2000), ale jen uplatnění dovolacího důvodu podle ust. §241 odst. 3 písm. d) o.s. ř. (ve znění platném do 31.12.2000). Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud ČR neshledal přípustnost dovolání jak podle cit. ust., tak i podle ust. §239 odst. 2 o.s.ř. (ve znění platném do 31.12.2000), dovolání podle ust. §243b odst. 4, věty první a §218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. (ve znění platném do 31.12.2000) odmítl, aniž se zabýval podstatou dovolání.
Ústavní soud se byl nucen nejprve zabývat otázkou, zda ústavní stížnost byla podána ve lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem (ust. §72 odst. 2 a §72 odst. 4 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Podle ust. §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadat pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu pouze tehdy, pokud to zákon připouští. Z této skutečnosti lze proto dovodit závěr, že v případech, ve kterých zákon (o.s.ř.) dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za poslední prostředek, který zákon o Ústavním soudu k ochraně práva stěžovatelky poskytuje. V takových případech lhůta k podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu.
Usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání z důvodu jeho nepřípustnosti je nutno považovat za rozhodnutí deklaratorní povahy, které autoritativně konstatuje neexistenci práva podat dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu.
Předmětem ústavní stížnosti bylo také přezkoumání usnesení dovolacího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto jako nepřípustné, proto se Ústavní soud zabýval i námitkami stěžovatelky o údajném porušení shora označených práv a svobod a čl. Ústavy a dospěl k závěru, že napadeným usnesením Nejvyššího soudu ČR nebyla porušena práva a svobody stěžovatelky, neboť jí nebyla dodržena předepsaná lhůta k podání ústavní stížnosti proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Brně.
Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že skutečným důvodem ústavní stížnosti je snaha navrhovatelky o zrušení rozsudků Krajského soudu v Brně a Okresního soudu ve Znojmě, které rozhodovaly ve věci samé. V případě, že by ústavní stížnost směřovala pouze proti procesnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, byla by argumentace stěžovatelky, která zpochybňuje skutkové a právní závěry soudu I. stupně i soudu odvolacího v tomto smyslu irelevantní, neboť předmětem takovéto ústavní stížnosti je odmítnutí spravedlnosti a nikoli samotné subjektivní právo.
Stěžovatelka se domnívá, že formálním napadením usnesení Nejvyššího soudu ČR a současným návrhem na zrušení obou předcházejících rozsudků si zajistí zachování lhůty k podání ústavní stížnosti ve smyslu již cit. ust. §72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, aniž by vzala v úvahu v tomto směru velmi konstantní judikaturu Ústavního soudu (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27.7.1999, sp. zn. I. ÚS 325/99).
Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu převzala stěžovatelka dne 9.11.1999, tímto dnem, s ohledem na odmítnutí dovolání Nejvyššího soudu ČR, započala běžet navrhovatelce zákonná 60 denní lhůta k podání ústavní stížnosti. Jestliže byla ústavní stížnost podána dne 28.11.2000, byla podána po lhůtě stanovené pro její podání tímto zákonem a musela být ve smyslu ust. §43 odst. 1 písm. b) zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
soudce Ústavního soudu
V Brně dne 13. února 2001