ECLI:CZ:US:2001:2.US.707.2000
sp. zn. II. ÚS 707/2000
Usnesení
POZNÁMKA: ROZHODNUTÍ BYLO ZRUŠENO USNESENÍM ZE DNE 6. KVĚTNA 2008 SP. ZN. Pl. ÚS 13/06.
Ústavní soud České republiky rozhodl v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, o ústavní stížnosti M. Ch., roz. L., zastoupeného JUDr. I. S., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 3. 3. 1999, č. j. 9 T 15/98-3302, a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000, č. j. 11 To 170/99-4015, v bodu I., takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavnímu soudu byla dne 5. 12. 2000 doručena ústavní stížnost stěžovatele, která směřovala proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, ze dne 3. 3. 1999, č. j. 9 T 15/98, a proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 1. 9. 2000, č. j. 11 To 170/99-4015, v bodu I.
V návrhu ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 3. 3. 1999 byl rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, č. j. 9 T 15/98-3302, uznán vinným pro převážně majetkovou trestnou činnost a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let se zařazením pro výkon tohoto trestu do věznice se zvýšenou ostrahou a dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 500.000,- Kč, přičemž pro případ, že by peněžitý trest ve stanovené lhůtě nebyl vykonán, byl stěžovateli uložen náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku. Současně byl stěžovateli uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na pět let. Na základě odvolání stěžovatele i krajského státního zástupce v Českých Budějovicích Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 1. 9. 2000, č. j. 11 To 170/99-4015, v bodě I. odvolání stěžovatele zamítl, protože jej neshledal důvodným.
Stěžovatel má za to, že napadenými rozhodnutími obou obecných soudů bylo porušeno jeho základní ústavní právo zakotvené v čl. 8 odst. 1 a 2 větě Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), neboť nebylo respektováno jeho právo na obhajobu. Dále nebyla respektována jeho rozhodnutí ohledně volby obhájce, či obhájců, čímž došlo k porušení čl. 40 odst. 3 Listiny. Stěžovatel rovněž namítá, že mu nebylo umožňováno náležité nahlížení do spisu a v řízení před soudem prvního stupně a v části řízení před soudem druhého stupně nebylo respektováno právo dalšího obhájce účastnit se procesních úkonů a tyto úkony byly prováděny bez jeho přítomnosti. Obecné soudy rovněž neprovedly ty důkazy, které stěžovatel navrhoval, a které by mohly svědčit pro jeho prospěch. V důsledku toho došlo k porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 90 Ústavy ČR, jakož i k porušení čl. 82 odst. 1 Ústavy ČR, neboť na rozhodování ve věci stěžovatele se podíleli soudci, o jejichž nestrannosti či nepodjatosti je možno pochybovat. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na procesní vady řízení před obecnými soudy, na nerespektování zásady presumpce neviny a na řádné nezjištění jeho majetkových poměrů. Stěžovatel pak namítá i porušení čl. 6 odst. 1 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost odpovídá všem formálním požadavkům stanoveným zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a s ohledem na obsah ústavní stížnosti si vyžádal vyjádření jak účastníků řízení, tak i vyjádření vedlejšího účastníka řízení.
Vrchní soud v Praze, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 2. 1. 2001 odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí a navrhl odmítnutí ústavní stížnosti.
Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 12. 1. 2001 uvedl, že ústavní stížnost považuje za nedůvodnou. Pokud se týká části ústavní stížnosti, ve které stěžovatel vytýká krajskému soudu vedení hlavního líčení za přítomnosti obhájkyně JUDr. M. A., která podle stěžovatele k tomuto úkonu nebyla oprávněna, krajský soud uvádí, že jmenovanou obhájkyni mu zvolila jeho matka (stěžovatel sám si zvolil obhájce J. P., který v hlavním líčení nebyl přítomen ani v jednom případě), a uvedenou námitku je nutné odmítnout, neboť veškerá práva na obhajobu byla stěžovateli v průběhu hlavního líčení zachována. V hlavním líčení, konaném dne 27. ledna 1999, se stěžovatel dotazoval, zda o hlavním líčení byl vyrozuměn jeho obhájce JUDr. J.P. V této souvislosti byla stěžovateli přečtena osobní omluva obhájce JUDr. J. P. z nepřítomnosti na hlavním líčení z důvodů pracovní neschopnosti. Tato písemná omluva byla doplněna též kopií potvrzení o pracovní neschopnosti obhájce. Stěžovatel po celou dobu hlavního líčení nevznesl žádné námitky vůči přítomnosti obhájkyně JUDr. A., se kterou se po celou dobu konání hlavního líčení radil a společně podávali řadu návrhů. Dalším okruhem výhrad stěžovatele vůči krajskému soudu je námitka neprovedení výslechu svědků, jak je stěžovatel navrhoval v průběhu hlavního líčení. K této námitce krajský soud uvedl, že celá řada návrhů stěžovatele byla soudem akceptována a pokud některé z důkazů byly odmítnuty, pak takto bylo postupováno proto, neboť další provádění důkazů krajský soud považoval za zcela nadbytečné. Podle krajského soudu neobstojí ani výhrady stěžovatele o nedostatečném zjištění majetkových poměrů jeho osoby v souvislosti s ukládáním peněžitého trestu.
Vrchní státní zastupitelství v Praze, odbor trestního řízení, ve svém sdělení ze dne 4. 1. 2001, jako vedlejší účastník řízení, uvedlo, že se postavení vedlejšího účastníka v řízení o ústavní stížnosti vzdává (§28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů).
Pokud jde o základ rozhodnutí, přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
V prvé řadě je třeba v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu konstatovat, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a že proto nepřehodnocuje závěry obecných soudů, pokud jimi nedošlo k porušení ústavních zákonů a mezinárodních smluv podle čl. 10 Ústavy ČR. Tento princip Ústavní soud respektoval i v posuzované věci. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace při řešení konkrétního případu, jsou tak záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy ve smyslu čl. 91 odst. 1 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti je opakování námitek, které stěžovatel uplatnil v řízení před obecnými soudy a se kterými se tyto soudy řádně vypořádaly v napadených rozhodnutích. Ústavní soud proto zkoumal, zda v souzené věci bylo respektováno stěžovatelovo právo na spravedlivý proces jako celek ve vztahu k porušení namítaných ústavně zaručených práv a svobod a konstatuje, že řízení před obecnými soudy proběhlo řádně a pečlivě, s uvážením všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a bylo vedeno způsobem zajišťujícím správný výsledek Obecné soudy v odůvodnění svých rozhodnutí okolnosti, ze kterých vycházely při právním posouzení jednání stěžovatele, uvedly a své úvahy i dostatečným způsobem rozvedly. Stěžovatel byl odsouzen na základě zákonného rozhodnutí soudem a další šetření ve věci Ústavnímu soudu nepřísluší.
Pokud se týká odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu, sp. zn. III. ÚS 308/97, je třeba konstatovat, že každý případ je nezbytné posuzovat s ohledem na jeho individuální odlišnosti a je třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním případě. Po posouzení listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, lze uzavřít, že všem obhájcům, kteří stěžovatele současně obhajovali, příležitost k uplatnění obhajoby dána byla.
Ústavní soud konstatuje, že v daném případě porušení namítaných ústavně zaručených základních práv a svobod nebylo shledáno.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.
V Brně dne 30. 1. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu