ECLI:CZ:US:2001:2.US.715.2000
sp. zn. II. ÚS 715/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti K. Ř., zastoupeného Mgr. V. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.9.2000, sp. zn. 44 To 1000/2000, a usnesení Obvodního soudu v Praze ze dne 3.8.2000, sp. zn. Nt 2007/2000, a návrhu na zrušení ust. §73a odst. 3 písm. c) zák. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů takto:
Ú s t a v n í s t í ž n o s t s e o d m í t á.
Odůvodnění:
V ústavní stížnosti, doručené dne 7.12.2000, podané ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a čl. 64 odst. 2 písm. d) Ústavy (správně zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů), napadá stěžovatel v záhlaví usnesení uvedená rozhodnutí obecných soudů a tvrdí, že citovanými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo "na spravedlnost", které označuje jako porušení čl. 36 odst. 1, čl. 40 odst. 1, odst. 2, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
V odůvodnění svého podání stěžovatel uvedl, že dne 19.1.2000 složil do pokladny Obvodního soudu pro Prahu 1 peněžitou záruku za obviněného (svého syna M. Ř.) ve výši 2.500.000,- Kč, která byla přijata usnesením téhož soudu ze dne 19.1.2000. Z usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.8.2000, sp. zn. Nt 2007/2000, zjistil, že peněžitá záruka připadla ve prospěch státu. Citované rozhodnutí napadl stěžovatel stížností o které rozhodl Městský soud v Praze v neveřejném zasedání dne 15.9.2000 tak, že napadené usnesení potvrdil.
Podle názoru stěžovatele bylo tímto postupem obou soudů porušeno jeho právo na spravedlivý proces, které údajně spočívalo v tom, že o existenci návrhu Městského státního zástupce na připadnutí peněžité záruky ve prospěch státu se dověděl pouze z usnesení soudu I. stupně, a proto neznal jeho obsah, nemohl se k němu předem vyjádřit, což prý porušilo zásadu dvoustupňového řízení a rovnosti účastníků řízení.
V další části návrhu stěžovatel rozvádí své podání v tom smyslu, že se domnívá, že připadnutí peněžité záruky je prý trestem, a to ve stádiu řízení, kdy ve věci nebylo dosud pravomocně rozhodnuto ( což prý zakládá porušení čl. 40 odst. 2 Listiny, tj. presumpci neviny). Z tohoto důvodu současně navrhuje zrušení ust. §73a odst. 3 písm. c) tr. řádu.
Z napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15.9.2000, sp. zn. 44 To 1000/2000, se zjišťuje, že stížnost obviněného M.Ř., nar. 18.12.1970 proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 3.8.2000, sp. zn. Nt 2007/2000, byla podle ust. §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu jako nedůvodná zamítnuta. V odůvodnění citovaného usnesení se uvádí, že stížností napadeným usnesením bylo rozhodnuto o připadnutí peněžité záruky nabídnuté otcem obviněného ve výši 2.500.000,- Kč ve prospěch státu. Stížnost podal proti shora uvedenému usnesení obviněný prostřednictvím svého obhájce.
O připadnutí peněžité záruky ve prospěch státu podle ust. §73 odst. 3 písm. c) tr. řádu bylo rozhodnuto proto, že obviněný nesplnil podmínky ke kterým se zavázal a je důvodně podezřelý, že se s největší pravděpodobností po propuštění z vazby pokusil dovršit průběh trestné činnosti, které se měl dopustit právě před prvním vzetím do vazby. Obviněný ve své stížnosti uvedl, že dobrodiní zákona nezneužil, když jeho vina nebyla bez jakýchkoli pochybností zatím prokázána a závěry stížností napadeného usnesení jsou v tomto směru, bez důkazů, předčasné. Dále se v napadeném usnesení uvádí, že ve spise je založena i stížnost otce obviněného, která je v podstatě koncipována v tomtéž duchu.
Městský soud v Praze konstatoval, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 19.1.2000, byl obviněný propuštěn na svobodu za současného přijetí peněžité záruky, nabídnuté otcem obviněného. Soudce obvodního soudu přijal řádně za účasti obhájce obviněného peněžitou záruku a poučil složitele podle ust. §73a odst. 3, odst. 4 a odst. 5 tr. řádu.
Navzdory poučení, které bylo dáno i obviněnému, byl obviněný M. Ř. dne 11.4.2000 pod ČVS: ÚVP 2032/2000 znovu obviněn pro závažné trestné činy a téhož dne byl z důvodů ust. §67 odst. 1 písm. a), písm. b), písm. c) tr. řádu vzat do vazby usnesením obvodního soudu. Stížnost obviněného proti tomuto usnesení byla zamítnuta.
Usnesením Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 25.5.2000, sp. zn.:Kzv 162/2000, byla zrušena část obvinění ze dne 11.4.2000. Opatřením vyšetřovatele ze dne 29.5.2000 bylo obviněnému sděleno obvinění pro tr. čin podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zákona. Městský soud zdůraznil, že pod ČVS: ÚVP 2023/2000 bylo opatřením vyšetřovatele sděleno obviněnému obvinění pro trestný čin podle ust. §235 odst. 1 tr. zákona, kterého se měl dopustit tím, že na konci měsíce února 2000 (tedy po propuštění z vazby na svobodu za současného přijetí peněžité záruky) měl požádat o schůzku poškozeného M. J., kde měl obviněný poškozeného požádat o podpis antidatovaných smluv neurčitého charakteru a poté, co poškozený odmítl vyhovět, mu měl obviněný vyhrožovat tím, že ho nechá zabít.
Městský soud v Praze konstatoval, že s ohledem na předložený důkazní materiál je zřejmé, že po propuštění z vazby na svobodu po přijetí peněžité záruky, obviněný znovu pokračoval v trestné činnosti. V takovéto situaci považoval městský soud za absurdní, aby se s rozhodnutím o připadnutí peněžité záruky státu vyčkávalo až do právní moci rozhodnutí, neboť soud v této fázi řízení nerozhoduje o vině obviněného.
Ústavní soud považuje za důležité zdůraznit, že rozhodování o přijetí či nepřijetí peněžité záruky má povahu rozhodnutí o vazbě, neboť tímto usnesením je dosud existující vazba nahrazována kaucí. V daném případě bylo z napadeného usnesení jednoznačně zjištěno, že podmínky, za nichž je možno peněžitou záruku přijmout, byly před jejím přijetím splněny. Stěžovatel, jako složitel peněžité záruky, byl výslovně seznámen s podstatou obvinění a se skutečnostmi v nichž je shledáván důvod vazby, když současně byl poučen o důsledcích, které mohou nastat v případě nedodržení podmínek přijetí peněžité záruky a bylo tedy na něm, aby jednak jako složitel kauce a zároveň jako otec obviněného dopředu zvážil možné další jednání svého syna a tedy i riziko spojená s možností připadnutí peněžité záruky státu. Toto rozhodování složitele zákon ponechává jen na jeho uvážení s tím, že zároveň neumožňuje od záruky odstoupit.
Jestliže nyní stěžovatel namítá, že nebyl dopředu seznámen s návrhem státního zástupce na připadnutí jím složené peněžité záruky státu, což považuje za porušení procesních předpisů, nelze s tímto názorem souhlasit, neboť příslušný státní zástupce je za situace, kdy obviněný, který byl propuštěn na svobodu po přijetí peněžité záruky a pro porušení podmínek uvedených v ust. §73a odst. 3 tr. řádu, je znovu vzat do vazby, povinen vždy navrhnout, aby soud rozhodl o připadnutí peněžité záruky ve prospěch státu.
Rovněž rozhodnutí soudu o připadnutí peněžité záruky ve prospěch státu, které se děje formou usnesení, je ve smyslu ust. §74 odst. 1 tr. řádu rozhodnutím o vazbě v širším smyslu a stěžovatel, jako osoba oprávněná podat proti takovému rozhodnutí stížnost, se stává procesní stranou pouze v souvislosti s možností využití tohoto práva.
Stěžovatel však zcela pominul skutečnost, že k připadnutí peněžité záruky došlo výlučně v důsledku jednání obviněného a na tuto možnost byl stěžovatel dopředu upozorněn.
Lze zcela souhlasit se závěrem Městského soudu v Praze, který k otázce presumpce neviny ve vztahu k napadenému rozhodnutí zdůraznil, že rozhodování o vazbě (viz ust. §74 odst. 1 tr. řádu) v širším smyslu není rozhodováním o vině obviněného a není proto možné, aby se toto rozhodování ponechávalo až do doby pravomocně skončeného trestního řízení.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je nutno odmítnout jako zjevně neopodstatněnou ( §43 odst. 2 písm. a) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Vzhledem k tomu, že samotná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, a tedy neschopná věcného projednání, odpadá tím současně i základní podmínka projednání návrhu na zrušení shora cit. ustanovení zák.č. 141/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, neboť v takovém případě platí zásada, že návrh učiněný podle ust. §64 odst. 1 písm. d) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, musí sdílet osud odmítnuté ústavní stížnosti, a proto senát Ústavního soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení návrh podle ust. §43 odst. 2 písm. b) zák.č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu ÚS
V Brně dne 21. února 2001