ECLI:CZ:US:2001:2.US.759.2000
sp. zn. II. ÚS 759/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského v právní věci navrhovatelky E. P., zastoupené advokátem JUDr. J. B., o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2000, čj. 26 Cdo 1425/2000-126, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelka se svou včas podanou stížností domáhá, s odvoláním na porušení svého práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, zrušení shora uvedeného usnesení Nejvyššího soudu ČR, kterým bylo odmítnuto její dovolání pro nepřípustnost. Nesouhlasí s důvodem rozhodnutí, dle kterého rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním nemá povahu rozhodnutí zásadního právního významu. Zejména pak nesouhlasí s názorem dovolacího soudu, že otázka sporných skutkových předpokladů pro stanovení nájemného a spornost pohledávek nejsou pro rozhodování o výpovědi z nájmu bytu podstatné a že v projednávané věci není možno argumentovat odkazem na rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, poř. číslo 41.
Z napadeného rozhodnutí, jež bylo přiloženo k ústavní stížnosti, a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 6, sp. zn. 18 C 39/96, jež si Ústavní soud k rozhodnutí vyžádal, bylo zjištěno následující:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 30. 4. 1996, čj. 18 C 39/96-15, přivolil k výpovědi z nájemního poměru k bytu specifikovanému v rozhodnutí. Výpověď byla dána společností N., a.s. (v původním řízení žalobce) navrhovatelce (v původním řízení žalované) z důvodu uvedeného v ustanovení §711 odst. 1 písm. d) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen o.z.), tedy proto, že navrhovatelka jako nájemkyně hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, neboť neplatí nájemné za dobu delší než tři měsíce. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 2. 1997, čj. 11 Co 442/96-31, toto rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Soud prvního stupně se měl zabývat zejména tím, zda by při zaplacení dlužného nájemného bylo možné žalobu s ohledem na ustanovení §3 odst. 1 o.z. zamítnout.
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 17. 7. 1997, čj. 18 C 39/96-46, výpověď z nájmu znovu potvrdil. K odvolání navrhovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 1998, čj. 11 Co 467/97-74, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na přivolení k výpovědi nájemního poměru navrhovatelky k danému bytu zamítl. Podle odůvodnění soud považoval výpověď z nájmu za absolutně neplatnou podle ustanovení §37 o.z. pro její neurčitost, neboť z ní nebylo zřejmé, za jaké konkrétní měsíce či za jakou dobu nebyly nájemné či úhrada za služby zaplaceny.
Proti tomuto rozhodnutí podala společnost NOBL, a.s., dovolání. Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací rozsudkem ze dne 8. 6. 1999, čj. 26 Cdo 2259/98-90, rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Podle odůvodnění rozhodnutí neodporuje požadavku určitosti právního úkonu, je-li daný výpovědní důvod vymezen uvedením skutkových okolností, které jej zakládají, tedy např. i tak, že nájemce nezaplatil nájemné za dobu delší než tři měsíce, jak tomu bylo v projednávaném případě.
Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. 11. 1999, čj. 16 Co 334/99-103, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích ve věci samé potvrdil. Z odůvodnění vyplývá, že je dán důvod výpovědi podle ustanovení §711 odst. 1 písm. d) o.z., neboť navrhovatelka dlouhodobě neplatí nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu, na čemž nemůže nic změnit ani její "svízelná" sociální situace.
Uvedené rozhodnutí napadla navrhovatelka dovoláním, uplatněným s odkazem na ustanovení §239 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o.s.ř"). Toto dovolání Nejvyšší soud napadeným usnesením ze dne 5. 10. 2000, čj. 26 Cdo 1425/2000-126, ústavní stížností pro nepřípustnost odmítl. Podle odůvodnění neshledal dovolací soud naplnění předpokladů přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 o.s.ř., §238 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř a ani podle §239 odst. 1 (odvolací soud přípustnost dovolání nevyslovil). Za dané situace se tak zabýval podle ustanovení §239 odst. 2 tím, zda je napadené rozhodnutí odvolacího soudu rozhodnutím zásadního významu po právní stránce. To dovolací soud neshledal, zejména proto, že dovolání nesplňovalo kritéria, dle nichž dovolací soud posuzuje jeho přípustnost ve smyslu citovaného ustanovení. Uvedl dále, že zásadní právní význam nemá ani otázka, zda se odvolací soud měl zabývat jako předběžnou otázkou "spornými skutkovými předpoklady, které jsou rozhodné pro stanovení výše nájemného a služeb spojených s užíváním bytu", neboť v projednávané věci šlo o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, nikoli o žalobu na zaplacení dlužného nájemného. Obdobně se dovolací soud vypořádal i s odkazem navrhovatelky na rozhodnutí, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970, pořadové číslo 41. Podle dovolacího soudu uvedené rozhodnutí řeší právě případ sporu o zaplacení úhrady užívání bytu, a odkaz na něj proto není v projednávané věci případný.
Ústavní stížnost není důvodná.
Z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/95, Ústavní soud ČR: Sbírka nálezů a usnesení, sv. 4, C.H. Beck, 1996, str. 345 a násl.) vyplývá, že v případech, kdy Nejvyšší soud ČR dovolání odmítne, je Ústavní soud oprávněn přezkoumat pouze to, zda uvedený soud postupoval v souladu s ústavními principy soudního řízení a zda bylo dodrženo právo dovolatele na projednání jeho návrhu stanoveným postupem. Ústavní soud naopak nemůže přezkoumávat vlastní obsah rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, tedy, zda se ve věci jednalo o rozhodnutí zásadního významu po právní stránce. Za taková rozhodnutí je přitom nutno považovat zejména rozhodnutí, která se odchylují od ustálené judikatury nebo přinášejí judikaturu novou, s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech. Jde tedy o dovolací důvod, který svým smyslem přesahuje individuální posuzovaný případ.
Jak bylo zjištěno, dovolací soud se v řízení, které napadenému rozhodnutí předcházelo, zabýval výhradně otázkou přípustnosti dovolání (otázkou procesní). V souladu s platnou právní úpravou přezkoumal otázku přípustnosti dovolání z hlediska důvodů uplatněných stěžovatelkou, tj. dle ustanovení §239 odst. 1 a odst. 2 o.s.ř., a neshledal ani vady řízení podle §237 odst. 1 o.s.ř., k nimž přihlíží z úřední povinnosti. Své závěry o nepřípustnosti dovolání pak v odůvodnění svého rozhodnutí řádně zdůvodnil.
Ústavní soud z výše uvedených příčin neshledal v projednávané věci důvod k tomu, aby z ústavněprávního hlediska zpochybnil závěr dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání.
Vzhledem k výše konstatovaným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnost dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu