ECLI:CZ:US:2001:2.US.761.2000
sp. zn. II. ÚS 761/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě, ve složení předseda JUDr. Antonín Procházka a soudci JUDr. Jiří Malenovský a JUDr. Vojtěch Cepl, ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Ing. K. T., a J. T., zastoupených Mgr. I. Č., advokátkou, proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 14 Co 410/2000, mimo ústní jednání, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatelé napadají rubrikovaný rozsudek Krajského soudu v Plzni, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 28. 6. 1999, č.j. 13 C 98/99-15, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 3. 12. 1999, č.j. 13 C 98/99-29. Stěžovatelé tvrdí, že tak byla porušena jejich práva, uvedená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Z ústavní stížnosti a stejnopisu rozsudků obou obecných soudů vyplývají tyto skutkové a právní okolnosti případu. Rozsudkem okresního soudu bylo dáno přivolení k výpovědi města Karlovy Vary ze společného nájmu stěžovatelů a stěžovatelům byla uložena povinnost vyklidit a řádně vyklizený byt č. 26 v domě č. 1738/17 v Z. ulici v Karlových Varech předat žalobci. Výpověď byla dána podle §711 odst. 1 písm. g) a h) o.z. Okresní soud uznal důvodnost výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g) o.z., když měl za prokázané, že v době výpovědi byli stěžovatelé společnými nájemci tohoto bytu a současně měli ve společném jmění manželů (dále jen "SJM") rodinný domek v Karlových Varech, Na K. 999/3. Konstatoval dále, že je pro splnění hmotněprávních náležitostí výpovědi nerozhodné, že dne 29. 3. 1999 byl podán návrh na rozvod manželství stěžovatelů a na úpravu jejich poměrů k nezl. dětem. Nepřiznal dále stěžovatelům přístřeší, neboť by to bylo v rozporu s dobrými mravy podle §3 odst. 1 o.z.
Tento rozsudek byl potvrzen rozsudkem krajského soudu, který neuznal námitku stěžovatelů, že nežijí ve společné domácnosti (jejich manželství bylo rozvedeno s právní mocí dne 27. 11. 1999) a že již okresní soud měl přihlédnout k již probíhajícímu rozvodovému řízení (návrh k přivolení výpovědi byl podán 9. 4. 1999, kdežto návrh na rozvod dne 29. 3. 1999). Při návrhu na rozvod stěžovatelé předložili dohodu o vypořádání SJM, ve které měl v celém rozsahu stěžovatelce připadnout právě celý rodinný domek. Pokud by rozvodové řízení proběhlo v přijatelném časovém období, nebyl by výpovědní důvod dán. Odvolací soud došel rovněž k závěru, že během odvolacího řízení bylo manželství pravomocně rozvedeno a stěžovatelka je zapsána jako výlučná vlastnice předmětného rodinného domu v katastru nemovitostí. Konstatoval současně, že podle ustálené judikatury je třeba existenci výpovědního důvodu posuzovat ke dni doručení výpovědi nájemci (tj. 20. 4. 1999), nikoli ke dni rozhodování o přivolení k této výpovědi (tj. 28. 6. 1999). Ke změnám, které nastaly po tomto dni (rozvod a vypořádání SJM), již nemohlo být přihlédnuto. Protože v projednávané věci nešlo podle krajského soudu o případ, kdy podle §711 odst. 1 písm. g) o.z. nelze spravedlivě požadovat, aby nájemci měli jen jeden byt, když byt v celém rodinném domě je dostatečný k uspokojení potřeb celé rodiny (posuzováno ke dni doručení výpovědi ze společného nájmu bytu), byl rozsudek okresního soudu potvrzen.
Tento rozsudek napadli stěžovatelé ústavní stížností, ve které tvrdí, že jím bylo porušeno ustanovení §2 a §5 o.s.ř., když odvolací soud svým postupem znemožnil stěžovatelům uplatnit všechna procesní práva v podobě podání mimořádného opravného prostředku, neboť nesplnil poučovací povinnost, přestože mu ji o.s.ř. ukládá. Tím současně porušil čl. 36 Listiny. Stěžovatelé výslovně uvádějí, že "nebyli zastoupeni právním zástupcem a spoléhali na to, že soud takto nerozhodne...byli bohužel přesvědčeni, že se stačí u soudu obhájit a že má-li soud rozhodnout spravedlivě, musí ve sporu uspět". Byli proto překvapeni, že v rozhodnutí odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání není přípustné. Dodatečně pak zjistili, že si mohli požádat o připuštění dovolání. O tomto svém právu se dověděli až po obdržení rozsudku odvolacího soudu, což je podle nich v rozporu s §2 a §5 o.s.ř. Dále rozhodnutím obecných soudů vytýkají špatné počítání lhůt. Navrhli proto zrušení rozsudku odvolacího soudu.
Ústavní soud nejdříve přezkoumal formální náležitosti ústavní stížnosti. Ústavní soud zjistil dotazem u příslušného soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno stěžovatelce J. T. 7. 11. 2000, takže ústavní stížnost byla podána včas. Stěžovatelé oprávnění k jejímu podání byli řádně zastoupeni a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje. Povinnost požádat o připuštění dovolání není zakotvena jako nutný předpoklad pro připuštění ústavní stížnosti (viz nález, sp. zn. II. ÚS 21/97, z 19. 5. 2000). Opravný prostředek podle §75 odst. 1 je takový, který směřuje proti již učiněnému nebo vyhlášenému rozhodnutí orgánu veřejné moci. Po stěžovatelích proto nebylo možné spravedlivě žádat, aby předem očekávali, že nebude vyhověno jejímu řádnému, zákonem o Ústavním soudu požadovanému, opravnému prostředku, a že by proto již předem musela žádat o prostředek mimořádný v podobě dovolání. Vytvořit si předpoklady pro dovolání bylo ve vztahu k podání ústavní stížnosti jejím právem, nikoli však povinností. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.
Věc byla proto Ústavním soudem posouzena z hlediska její opodstatněnosti. Opodstatněností ústavní stížnosti je třeba v řízení před Ústavním soudem rozumět to, že rozhodnutí, které je stížností napadeno, porušilo, nikoli pouze zasáhlo základní práva a svobody stěžovatelů. Přezkoumáním skutkového stavu, předložených listinných důkazů a posouzením právního stavu, došel Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je v tomto směru zjevně neopodstatněná, neboť stěžovatelům se nepodařilo prokázat porušení jejich ústavně zaručeného práva podle čl. 36 Listiny.
Především je nutné předeslat, že podstata jejich ústavní stížnosti spočívá v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů. Posouzení hmotněprávní povahy žádosti o přivolení k výpovědi a jejích důsledků, stejně jako počítání lhůt v občanském právu,
je věcí výkladu obyčejných zákonů, který je svěřen obecným soudům, a případně věcí po právní stránce zásadního významu Nejvyššímu soudu, podle čl. 239 o.s.ř. Ústavní soud v této pozici nemůže Nejvyšší soud nahrazovat. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice třetí instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Úkolem Ústavního soudu je především zkoumat, zda napadenými rozhodnutími orgánů veřejné moci nebyla porušena základní práva nebo svobody stěžovatele, zakotvená v ústavních zákonech nebo v mezinárodních smlouvách podle čl. 10 Ústavy ČR. Odůvodnění ústavní stížnosti je ve své podstatě pouhou polemikou se stanoviskem obecných soudů, aniž by však tvrzení o porušení ústavně zaručených základních práv bylo konkrétním způsobem odůvodněno. Pokud jde proto o aplikaci ustanovení o.z., jde o věc obecných soudů, stejně jako o použití klauzule o dobrých mravech podle §3 odst. 1 o.z. Podle názoru Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. II.ÚS 249/97, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, sv. 10, usnesení č. 14) jsou "dobré mravy" jsou souhrnem etických, obecně zachovávaných a uznávaných zásad, jejichž dodržování je mnohdy zajišťováno i právními normami tak, aby každé jednání bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Takovéto hodnocení přísluší výhradně obecným soudům, není ani v možnostech Ústavního soudu vnikat do oněch subtilních vztahů jednotlivců, pokud jejich jednání nesignalizuje porušení základních práv a svobod.
Proto se Ústavní soud soustředil zejména na ústavní argumentaci stěžovatelů. Stěžovatelé vznáší námitky proti tomu, že nebyli odvolacím soudem poučeni o právu podat mimořádný opravný prostředek v podobě dovolání a že se o tomto svém právu dověděli až po doručení rozsudku. Spatřují v tom porušení čl. 36 Listiny. Tento názor je zjevně neopodstatněný. S ohledem na okolnosti případu může z čl. 36 dopadat na projednávanou věc jen ustanovení jeho odstavce 1, který stanoví, že každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Ústavní soud konstatuje, že toto právo nebylo nijak zasaženo, natož aby bylo porušeno. Totéž se týká práva na právní pomoc podle čl. 37 odst. 3 Listiny, jehož porušení ovšem stěžovatelé nenamítají.
Takováto situace zakládá zjevnou neopodstatněnost stížnosti z hlediska ústavní funkce Ústavního soudu jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR). Stěžovatelé jako žalovaní měli zaručena všechna ústavní práva, která jim Listina přiznává. Nebylo jejich povinností mít právního zástupce. Nutno však poukázat na zásadu, že náš právní řád vychází z toho, že každý zná obsah řádně vyhlášených právních předpisů a že neznalost práva škodí (ignorantia iuris nocet). To se týká i ustanovení §239 o.s.ř. Nebylo povinností odvolacího soudu o možnosti podat dovolání poučovat, neboť dovolání v tomto případě může i bez návrhu připustit odvolací soud, když dojde k závěru, že jde o věc po právní stránce zásadního významu. V daném případě k tomuto závěru odvolací soud nedošel a tento jeho závěr je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, který je k řešení těchto otázek výlučně příslušný. Daná otázka je v jeho judikatuře (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 2 Cdon 37/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1997, rozsudek ze dne 24. 2. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1081/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 1999) již vyřešena způsobem, který respektoval odvolací soud, takže z jeho hlediska nenastala potřeba, aby postupoval podle §239 odst. 1 o.s.ř. Z ustanovení §239 též plyne, že odvolací soud nemá povinnost poučit účastníky o možnosti dovolání, nýbrž má povinnost k jejich návrhu ve výroku rozsudku dovolání připustit či nepřipustit. Bylo věcí stěžovatelů, aby si takovou pozici vytvořili svým návrhem učiněným nejpozději před vyhlášením rozsudku. Protože platí zásada vigilantibus leges sunt scriptae (zákony jsou psány pro bdělé), bylo věcí stěžovatelů, aby si své právo chránili sami. Protože tak neučinili, nevytvořili si předpoklad pro to, aby jejich argumentaci přezkoumal Nejvyšší soud v rámci dovolání. Odvolací soud však bdít nad jejich právy nebyl povinen.
Protože Ústavní soud neshledal namítané porušení ústavně zaručených práv, nezbylo než ústavní stížnost považovat za návrh zjevně neopodstatněný. Senát Ústavního soudu proto mimo ústní jednání usnesením podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, návrh odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. ledna 2001 JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu