ECLI:CZ:US:2001:2.US.768.2000
sp. zn. II. ÚS 768/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatele ing. J. Š., zastoupeného advokátem JUDr. J. M., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 9. 2000, čj. 24 Co 165/2000-86, a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 30. 11. 1999, čj. 6 C 100/99-61 a čj. 6 C 153/99-13, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel (v původním řízení žalovaný) se svou stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ve výroku, jímž bylo určeno, že Město D. je vlastníkem pozemku parc. č. 2948/3 v obci a katastrálním území D., a shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ve výrocích, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví a ve výrocích o nákladech řízení. Navrhovatel se domnívá, že uvedená rozhodnutí jsou nesprávná a nespravedlivá a došlo jimi k porušení ústavních principů ČR jako právního státu a práv navrhovatele, garantovaných čl. 90 Ústavy ČR a čl. 11, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 37 Listiny základních práv a svobod.
Z napadených rozhodnutí, jež byla přiložena k ústavní stížnosti, a ze spisů Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, sp. zn. 6 C 100/99 a 6 C 153/99, jež si Ústavní soud k posouzení stížnosti vyžádal, bylo zjištěno následující:
Věci vedené u Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou pod sp. zn. 6 C 100/99 a 6 C 153/99 byly usnesením vyhlášeným při ústním jednání dne 27. 10. 1999 spojeny ke společnému projednávání. Okresní soud prvním z napadených rozhodnutí zamítl žalobu, kterou by bylo uloženo navrhovateli, aby zaplatil žalobci (Město D.) 144.900,- Kč s příslušenstvím (výrok I.). Dále Okresní soud určil, že žalobce je vlastníkem shora uvedené pozemkové parcely (výrok II.) a uložil žalobci povinnost nahradit navrhovateli náklady řízení ve výši a způsobem v rozhodnutí uvedeným (výrok III.)
Při ústním jednání před odvolacím soudem dne 27. 9. 2000 navrhl zástupce navrhovatele, aby soud pro případ, že by rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku o určení vlastnictví potvrdil nebo změnil-li by výrok sub. I uvedeného rozhodnutí, připustil dovolání pro řešení otázky zásadního právního významu (§239 zák. č. 99/1963 Sb, občanský soudní řád, dále jen o.s.ř.), kterou formuloval do protokolu (čl. 83 spisu). Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrdil, ve výroku III. změnil tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů, a výrokem IV. napadeného rozhodnutí návrhu na připuštění dovolání nevyhověl.
Podle ustanovení §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, přičemž se za takový prostředek nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení.
Za procesní prostředek k ochraně práva nutno přitom považovat pouze takový přezkumný procesní postup, jenž je v procesní dispozici účastníka řízení a je nezávislý na rozhodnutí příslušného orgánu. Z uvedeného důvodu jím není jak podnět ke stížnosti pro porušení zákona v řízení trestním, tak ani návrh odvolacímu soudu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. v občanském soudním řízení. Nadto je nutno zdůraznit, že účelem přípustnosti dovolání dle §239 je přezkoumání dovolacích důvodů dle §241 odst. 3 o.s.ř. pouze v těch případech, jedná-li se o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu, čili, je-li dána potřeba sjednotit interpretaci a aplikaci jednoduchého práva. Vyhovění návrhu na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř. není proto spjato s možným dotčením na právech účastníků řízení, nýbrž výhradně se závažností potřeby sjednocení judikatury. Pokud však účastník řízení podá návrh na připuštění dovolání dle §239 odst. 2 o.s.ř., jenž byl odvolacím soudem zamítnut, nutno pro přípustnost ústavní stížnosti vyžadovat podání dovolání dle uvedeného ustanovení o.s.ř. Jak se podává ze spisu a nepřímo též z ústavní stížnosti, navrhovatel v projednávané věci dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu nepodal.
S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že navrhovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje, a jeho stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako nepřípustnou odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2001 JUDr. Jiří Malenovský
soudce zpravodaj