ECLI:CZ:US:2001:2.US.84.99
sp. zn. II. ÚS 84/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti K. Z., zastoupené JUDr. K.K., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 12. 1998, č.j. 15 Ca 329/98 - 18, a proti rozhodnutí Okresního úřadu Liberec, okresního pozemkového úřadu, ze dne 28. 8. 1998, č.j. PÚ-R-5970/98/Hk, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatelky podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá shora uvedená rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 90 Ústavy ČR, čl. 36, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že opravný prostředek proti rozhodnutí správního orgánu podala proto, že obsahoval dvě protichůdná tvrzení, a to tvrzení, že nemovitosti jsou v držení fyzické osoby a pozemkový úřad není oprávněn rozhodnout o vlastnictví a tvrzení, že podle názoru Vrchního soudu a rozkladové komise Ministerstva zemědělství je třeba všechna rozhodnutí pozemkového úřadu v restitučních věcech považovat za rozhodnutí o vlastnictví. Stěžovatelka tvrdí, že krajský soud se nezabýval všemi jejími námitkami a potvrdil rozhodnutí správního orgánu, které vycházelo z nesprávných skutkových zjištění; toto své tvrzení však stěžovatelka blíže neodůvodnila. Stěžovatelka v ústavní stížnosti jen cituje z napadeného rozsudku krajského soudu závěr o tom, že pozemky nepodléhají režimu zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb."), a to bez citace zdůvodnění tohoto závěru. Obdobně pak stěžovatelka cituje závěr
krajského soudu o tom, že nemovitosti jsou od 17. 12. 1949 ve vlastnictví fyzických osob a nikoliv v držení státu ani právnických osob.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelčina podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatelka oprávněná k jejímu podání byla řádně zastoupena a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb.")].
Pro posouzení ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, Pozemkového fondu ČR, Okresního úřadu Liberec - pozemkového úřadu, H. H. a J. H. a připojil si příslušné spisy.
Vedlejší účastníci J. H. a H. H. se vzdali svého postavení, stejně tak učinil i Pozemkový fond ČR.
Ze spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem bylo Ústavním soudem zjištěno, že stěžovatelka podala u tohoto soudu opravný prostředek proti uvedenému rozhodnutí správního orgánu. Své podání neodůvodnila, takže následně byla soudem vyzvána k doplnění podání. V doplnění ze dne 2.11.1998 uvedla, že rozhodnutí správního orgánu bylo učiněné v rozporu se zákonem, zmatečné a neodůvodněné s tím, že správní orgán nerozhodl o vlastnictví stěžovatelky resp. o dalším postupu v souladu s §14 a §16 zákona č. 229/1991 Sb. a zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění zákona č. 93/1992 Sb. (dále jen "zákon č. 243/1992 Sb."), a to za situace, kdy dle rozhodnutí Ústředního pozemkového úřadu se na část nemovitostí vztahuje zákon č. 229/1991 Sb. Stěžovatelka také v tomto doplnění pouze cituje závěry správního orgánu, podobně jako v ústavní stížnosti, konkrétně pak závěr o tom, že předmětné nemovitosti nejsou "zemědělským majetkem dle §1 zákona č. 299/1991 Sb." a závěr o tom, že nemovitosti jsou od 17. 12. 1949 ve vlastnictví fyzických osob a nikoliv v držení státu ani právnických osob a pozemkový úřad není oprávněn rozhodovat o vlastnictví oprávněné osoby k těmto nemovitostem.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijal obecný soud ve stížností napadeném rozhodnutí. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecný soud se s nimi řádně a obsáhle vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí. Krajský soud při svém rozhodování nevybočil z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č.
99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup krajský soud řádně odůvodnil, takže
Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek.
Tvrzení stěžovatelky o tom, že se soud nevypořádal se všemi jejími námitkami uvedenými v opravném prostředku proti rozhodnutí správního orgánu je neopodstatněné, neboť ze stížností napadeného rozhodnutí krajského soudu jednoznačně plyne, že se krajský soud velmi pečlivě a důsledně zabýval všemi jejími tvrzeními. Vzhledem k zásadě dispoziční, která ovládá tzv. správní soudnictví, obecný soud nemůže přezkoumávat správní rozhodnutí nad rámec vymezený stěžovatelkou v opravném prostředku a tedy z vlastní iniciativy jeho projev nahrazovat a sám na jeho místě vyhledávat právní vady napadeného aktu. Za situace, kdy stěžovatelka v opravném prostředku vymezila přezkum správního rozhodnutí co do otázky, jestli šlo o "zemědělský majetek", co do otázky existence povinné osoby a následné povinnosti pozemkového úřadu rozhodnout o jejím vlastnictví, se krajský soud zcela v souladu s principy tzv. správního soudnictví s jejími námitkami důsledně vypořádal. Nadto je ze soudního a správního spisu zřejmé, že rozhodnutí správního orgánu převzala stěžovatelka dne 1. 9.1998. Jestliže doplnění opravného prostředku je datováno 27. 10. 1998, došlo na soud dne 2. 11. 1998, a v opravném prostředku je pouze uvedeno, že stěžovatelka "napadá jak výrokovou část rozhodnutí, tak i odůvodnění, neboť bylo rozhodnuto v rozporu se zákonem", a to bez toho, aby alespoň v bodech uvedla v čem spatřuje nesprávnost rozhodnutí, je zřejmé, že doplnění bylo provedeno po uplynutí zákonné 30 denní lhůty pro podání opravného prostředku a obecný soud tedy vůči stěžovatelce postupoval nanejvýš neformálně a citlivě, s ohledem na skutečnost, že jde o restituční věc. Soud měl tedy snahu se s námitkami stěžovatelky vypořádat, a to i když se mu nabízelo se s jejími námitkami vůbec nezabývat. Ústavní soud při rozhodování o stížnosti si je také vědom, že není "superrevizní" instancí ve věci samé. Úlohou Ústavního soudu není proto rozhodnout, komu má být vrácen anebo vzat majetek, ani rozhodnout o tom, zda v daném případě šlo či nešlo o zemědělský majetek. Úlohou Ústavního soudu je přezkoumat postup orgánu veřejné moci z hlediska možného zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod. Za dané situace nemá Ústavní soud jakýchkoliv pochybností o ústavnosti napadeného rozhodnutí a důvod, aby předchozí postup krajského soudu posoudil jako odporující tomuto hledisku a nevyhovující požadavkům na spravedlivý proces a následně svým nálezem jeho rozhodnutí zrušil. Tvrzení stěžovatelky o porušení ostatních, jí uváděných ústavně chráněných základních práv a svobod, jeví se Ústavnímu soudu jako účelové, bez jakékoliv opodstatněnosti a jejich porušení nebylo shledáno.
Pouze pro informaci a úplnost lze dále jen odkázat na Stanovisko Nejvyššího soudu České republiky Cpjn 50/93 ze dne 15. 7. 1993 (in Nejvyšší soud ČR : Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, dvojsešit 7-8/1993, str. 257, Praha, PNS, a.s., 1993), podle kterého účel, jemuž má sloužit vydání rozhodnutí pozemkového úřadu podle ustanovení §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., je v převážné většině řešených případů dvojí: vyřešit otázku povinnosti k vydání nemovitosti, ohledně níž nedošlo k jejímu vydání na základě dohody oprávněné osoby a povinné osoby, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady, a v důsledku toho rozhodnout (jak stanoví §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.) o vlastnictví oprávněné osoby k nemovitosti.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu