ECLI:CZ:US:2001:2.US.91.2000
sp. zn. II. ÚS 91/2000
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Miloše Holečka a JUDr. Jiřího Malenovského o ústavní stížnosti B. S., zastoupené JUDr. M. D., advokátkou, proti rozsudkům Městského soudu v Praze z 25.10.1999 č.j. 53 Co 395/99, 53 Co 394/99, 53 Co 393/99-75 a Obvodního soudu pro Prahu 10 z 21.4.1998 č.j. 23 C 242/97-25 za účasti B. S. jako navrhovatelky, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako dalších účastníků a obce D., okres Praha -východ, zastoupené JUDr. J. N., advokátem, jako vedlejšího účastníka, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatelka se ústavní stížností podanou k doručení Ústavnímu soudu na poště dne 11.2.2000 domáhala zrušení uvedených rozsudků obecných soudů obou stupňů, kterými jí byla uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 8 608 Kč s příslušenstvím a vydat mu tak bezdůvodné obohacení, jež získala užíváním jeho pozemku. Uvedla, že se na úkor vedlejšího účastníka bezdůvodně neobohatila, neboť pozemek, který užívá, přešel do jejího vlastnictví a vytkla obecným soudům, že svými rozhodnutími porušily její základní práva a svobody, zejména ty, jež jsou deklarovány v čl. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož lidé jsou svobodní a rovní v důstojnosti i v právech, a v čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, který stanoví, že každý má právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků má stejný zákonný obsah a ochranu.
Jak oba obecné soudy, tak vedlejší účastník s návrhem a tvrzeními v něm obsaženými nesouhlasili. Uvedli, že povinnost vydat vedlejšímu účastníkovi bezdůvodné obohacení byla navrhovatelce uložena po právu, neboť bezplatně užívala pozemek, jehož vlastníkem je vedlejší účastník. Pozemek nepřešel do jejího vlastnictví ani vydržením, ani žádným jiným zákonným způsobem.
Z písemných podání účastníků řízení a vedlejšího účastníka, opisů rozsudků obecných soudů a spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 23 C 242/97 bylo zjištěno, že po veřejném ústním jednání, jemuž byli účastníci řízení - žalobce a žalovaná (v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastník a navrhovatelka) - přítomni a soud je vyslechl a provedl všechny další potřebné důkazy, Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem z 21.4.1998 č.j. 23 C 242/97-25 uložil navrhovatelce povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi 8 608 Kč s úroky z prodlení za užívání jeho pozemku a nahradit mu náklady řízení. Městský soud v Praze jako soud druhého stupně po navrhovatelčině odvolání rozsudek soudu prvního stupně rozsudkem z 25.10. 1999 č.j. 53 Co 395/99, 53 Co 394/99, 53 Co 393/99-75 potvrdil. Soudy obou stupňů po zhodnocení skutkových zjištění a právním rozboru věci nedaly za pravdu navrhovatelčiným tezím o tom, že získala vlastnické právo k pozemku buď vydržením nebo transformací bývalého práva osobního užívání pozemku na právo vlastnické a dospěly k závěru, že užíváním pozemku se navrhovatelka na úkor vedlejšího účastníka jako jeho vlastníka bezdůvodně obohatila a uložily jí povinnost takto získaný majetkový prospěch vydat.
Ústavnímu soudu, jak ve svých rozhodnutích již mnohokrát konstatoval, nepřísluší přehodnocovat důkazy provedené v řízení před obecnými soudy, nezjistí-li příkrý nesoulad mezi fakty z nich plynoucími a právními závěry ze zjištěných skutečností vyvozenými a v důsledku toho revidovat právní hodnocení projednávaného případu, nedospěje-li k úsudku, že obecné soudy při vedení řízení a rozhodování o věci nevybočily z ústavních mezí a neporušily základní práva a svobody, jež jsou účastníkům soudního řízení přiznány ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Ústavní soud při přezkoumávání této věci zaujal názor, že obecné soudy postupovaly podle čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod a v dostatečné míře zajistily navrhovatelce použitím náležitých, jak procesněprávních (zákon č.99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů), tak hmotněprávních (občanské zákoníky č. 141/1950 Sb. a č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů) norem právo na soudní ochranu a že se tyto orgány při výkonu soudní pravomoci proti navrhovatelce nijak neprohřešily a neporušily ani práva zajištěná čl. 1 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, ani práva vyplývající z jiných ústavních zákonů nebo mezinárodních smluv o lidských právech.
Z těchto důvodů senát Ústavního soudu jednomyslně podle §19 odst. 2 a §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 77/1998 Sb., mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítl nabyv přesvědčení, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
Navrhovatelka sama sebe v návrhu na zahájení řízení a jiných písemných podáních nazývá B., v jiných listinách je však uvedeno, v původním blanketním dovolání samotnou navrhovatelkou, jméno B.. Vzhledem k tomu, že nelze pochybovat, že obě modifikace téhož jména se váží k jediné osobě navrhovatelky paní S., bylo zbytečné ověřovat oficiální podobu navrhovatelčina jména z jejího křestního listu, dotazem na matriční úřad apod., v záhlaví usnesení byly však pro jistotu uvedeny obě varianty.
Ještě před ústavní stížností, jak bylo zjištěno ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 23 C 242/97, navrhovatelka podala dne 10.1.2000 u Obvodního soudu pro Prahu 10 dovolání směřující proti týmž rozsudkům a obsahující stejnou argumentaci, o němž nebylo dosud rozhodnuto a ani rozhodnuto být nemohlo, neboť soud prvního stupně poslal spis na jeho žádost Ústavnímu soudu a nemohl jej zatím předložit Nejvyššímu soudu.
Vzhledem k tomu, že podle §238 občanského soudního řádu účinného do 31.12.2000, který v tomto dovolacím řízení bude použit podle bodu 17 hlavy I části dvanácté zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, není dovolání v této věci přípustné a lze předpokládat jeho odmítnutí, Ústavní soud nepovažoval za účelné čekat na výsledek dovolacího řízení.
S ohledem na nepřípustnost dovolání soudce zpravodaj neodmítl tuto ústavní stížnost jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění zákona č. 77/1998 Sb., a §75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., neboť podle ustálené a převažující rozhodovací praxe Ústavního soudu nepřípustné dovolání se nepovažuje za prostředek, který zákon k ochraně práva poskytuje.
Proti usnesení není přípustné odvolání.
V Brně dne 15. května 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu