ECLI:CZ:US:2001:2.US.93.01
sp. zn. II. ÚS 93/01
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského ve věci ústavní stížnosti společnosti E., a. s., zastoupené JUDr. D. K., advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2000, sp. zn. 38 Ca 170/2000, za účasti účastníka řízení Městského soudu v Praze a vedlejšího účastníka řízení Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností podanou dne 9. 2. 2001 napadá společnost E., a. s., (dále jen "stěžovatel") v záhlaví uvedený rozsudek Městského soudu v Praze. Tímto rozsudkem byla zamítnuta správní žaloba, kterou se stěžovatel domáhal přezkoumání rozhodnutí Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu ze dne 3. 3. 2000, č.j. FŘ-855A/13/00, kterým bylo zamítnuto jeho odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 1999, čj. 20707/99/009511/5599 ve věci nepřiznání nároku stěžovatele o vrácení spotřební daně, resp. přiznání nároku ve výši 0,- Kč, a to za zdaňovací období září 1998. Stěžovatel má za to, že městský soud uvedeným rozhodnutím porušil čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 a čl. 95 Ústavy ČR.
Ze spisu Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal u uvedeného soudu správní žalobu, kterou se domáhal přezkoumání zákonnosti shora uvedeného rozhodnutí finančního ředitelství. V této žalobě namítal, že finanční orgán nebyl orgánem místně příslušným pro rozhodnutí o podaném odvolání, neboť mezitím došlo ke změně sídla stěžovatele, a dále že došlo k porušení povinností správce daně postupovat v daňovém řízení v součinnosti s daňovým subjektem, neboť stěžovatel v průběhu vytýkacího řízení předložil správci daně požadované doklady a pokud měl správce daně pochybnosti, měl stěžovateli zaslat další výzvu. Nemohl se rovněž vyjádřit ke všem prováděným důkazům, protože nebyl informován o zjištěních na základě dožádání u jiných správců daně. Také závěr o tom, že stěžovatel dodával nikoliv teplo, ale pouze topný olej, a tedy nemá nárok na vrácení spotřební daně, dovodil správce daně na základě okrajových zjištění bez přímého vztahu ke skutkovému stavu, nezhodnotil nashromážděné skutkové podklady v souladu s §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, a v souladu se zásadami formální logiky, a tak zjištění správce daně nemá oporu ve výsledcích důkazního řízení.
Ohledně uvedené správní žaloby rozhodl Městský soud v Praze po provedeném řízení ve věci rozsudkem sp. zn. 38 Ca 170/2000 ze dne 23. 11. 2000 tak, že žalobu zamítl. Z odůvodnění uvedeného rozsudku vyplynulo, že městský soud se nejprve zabýval námitkou stěžovatele týkající se místní nepříslušnosti; dle jeho názoru je třeba v dané věci postupovat podle §50 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 337/1992 Sb."), podle něhož je odvolacím orgánem orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který napadené rozhodnutí vydal. S ohledem na to, že rozhodnutí v prvním stupni vydal Finanční úřad pro Prahu 9 a nadřízeným orgánem tohoto finančního úřadu je Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, pak v dané věci správně rozhodovalo uvedené finanční ředitelství. Je tomu tak proto, že řízení před správním orgánem prvého a druhého stupně tvoří řízení jeden celek, není důvodné aby v dané věci rozhodoval jiný než nejblíže nadřízený orgán jen proto, že stěžovatel změnil sídlo. K námitce nesoučinnosti správce daně městský soud uvedl, že po podání daňového přiznání byl správce daně vyzván k odstranění pochybností o údajích v daňovém přiznání. V dané věci proběhla dvě jednání, načež finanční úřad rozhodl o nepřiznání vrácení spotřební daně. Stěžovatel podle §32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. podal žádost o sdělení důvodů rozdílu mezi uplatněným nárokem a rozhodnutím. Na tuto žádost finanční úřad písemně odpověděl, že po předložení smluv a souvisejících dokladů, včetně osobního vysvětlení zástupců firmy, dospěl správce daně k závěru, že uzavřený smluvní vztah zastírá stav skutečný. Stěžovatel následně podal odvolání, které doplnil dalšími podáními. S ohledem na tyto skutečnosti dle městského soudu nedošlo ke zkrácení práv tohoto daňového subjektu. Zákon č. 337/1992 Sb. nestanovuje povinnost zasílat opakované výzvy k odstranění pochybností. Kromě toho je to daňový subjekt, kdo v daňovém řízení prokazuje pravdivost údajů uvedených v daňovém přiznání. Dále se soud podrobně zabýval důkazy provedenými v předchozím řízení a dospěl stejně jako finanční orgány k závěru, že uzavřený smluvní vztah na dodávku tepla zastírá stav skutečný, kterým je dodávka topných olejů, a proto se nemohl ztotožnit ani s námitkou stěžovatele ohledně porušení ustanovení §2 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. V daném případě šlo o posouzení ve smyslu §12c odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb., o spotřebních daních, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 587/1992 Sb."), podle kterého nárok na vrácení daně vzniká osobám, které nakoupily lehký a velmi lehký olej za cenu obsahující daň a prokazatelně tyto topné oleje použily pro výrobu tepla bez ohledu na způsob spotřeby tepla. V daném případě byla spornou otázka, zda stěžovatel prokazatelně topný olej pro výrobu tepla použil. To se mu však zejména s ohledem na obsah smluv, které uzavřel s údajným odběratelem tepla, nepodařilo prokázat. Z tohoto důvodu neunesl ve smyslu §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. důkazní břemeno, a tak správce daně vrácení daně správně nepřiznal.
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal stěžovatel ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení napadeného rozsudku pro porušení shora uvedených základních práv a svobod. Jejich porušení mělo spočívat v tom, že Městský soud v Praze označil důkazy, kterými argumentovaly finanční orgány, za nestěžejní a příkladmé a sám považoval za rozhodující obsah smluv uzavřených mezi stěžovatelem a odběrateli, jimiž však finanční orgány neargumentovaly. Dle názoru stěžovatele nesmí soud přehodnocovat nebo měnit důkazní situaci, která byla zjištěna ve správním řízení. Pokud tak učiní, poruší tím rovnost účastníků řízení a tím i čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Dále stěžovatel poukazuje na to, že podle zákona č. 222/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dodávky tepla mohou být uskutečňovány i na pronajatém zařízení. Vlastníkem topného oleje se také v žádném momentu nestal odběratel tepla. Topný olej za cenu s daní nakoupil stěžovatel, který odběratelům dodával teplo. Je také nesporné, že topný olej byl protopen a přesto nárok na vrácení daně nikomu nenáleží, což je v rozporu s §12c odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb. V důsledku toho došlo k porušení principu právního státu a důvěry v právo a princip vázanosti soudu zákonem ve smyslu čl. 1 a čl. 95 Ústavy ČR. Stěžovatel také v souvislosti s §4 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. poukázal na to, že o odvolání rozhodoval nepříslušný finanční orgán, v důsledku čehož došlo k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Dále ústavní stížností je napadán procesní postup správce daně, jenž byl ve smyslu §32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. po vyměření odchylné daně požádán o sdělení důvodu rozdílu mezi stanoveným základem daně a daní, jež byla přiznána. Správce daně uvedl, že uzavřený smluvní vztah pouze zastírá stav skutečný, kdy stěžovatel dodává lehké topné oleje a k dodávce tepla nedochází, což stěžovatel pokládá za nedostatečné a v rozporu s citovaným ustanovením. V důsledku toho stěžovatel neměl vědomost o důvodech tohoto postupu a nemohl se tak účinně bránit, což je v rozporu s §2 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. Tyto důvody stěžovatel zjistil až z rozhodnutí finančního ředitelství. Uznáním procesního postupu městský soud potvrdil zkrácení zákonných práv, v důsledku čehož porušil čl. 38 odst. 2 Listiny.
Ústavní soud si spolu se spisem vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze. Ten k ústavní stížnosti uvedl, že při přezkoumávání napadeného rozhodnutí vycházel z obsahu správního spisu a důkazní prostředky nově nehodnotil. Dle názoru městského soudu Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu při hodnocení důkazů vycházelo zejména z obsahu předložených smluv, ostatní skutečnosti pak byly použity na podporu závěru odvolacího orgánu, přičemž tímto postupem nemohlo dojít k porušení čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny. Pokud jde o změnu sídla společnosti, tato skutečnost nemohla změnit příslušnost správního odvolacího orgánu. K namítanému porušení čl. 1 a 95 Ústavy ČR městský soud uvedl, že řádně odůvodnil, z jakých důvodů dospěl k závěru, že stěžovatel topný olej pro výrobu tepla nepoužil, ale pouze jej dodával. Rozdílný právní názor stěžovatele nepředstavuje porušení principů právního státu. Pokud stěžovatel namítá, že vysvětlení rozdílu mezi stanoveným základem daně a daní nebylo dostatečné, mohl v daňovém řízení požádat o podrobné zdůvodnění rozhodnutí. Městský soud na závěr konstatoval, že nezjistil žádné vady, které by měly za následek nezákonnost daného rozhodnutí, a tak ze všech výše uvedených důvodů označil stížnost za nedůvodnou.
Dále Ústavní soud požádal o spis a o vyjádření Finanční ředitelství pro hl. m. Prahu, které se podrobně vyjádřilo k jednotlivým námitkám stěžovatele. Pokud jde o tvrzení stěžovatele, že městský soud provedl dokazování a hodnocení důkazních prostředků rozdílně od finančního ředitelství, když považoval za rozhodující obsah smluv uzavřených mezi stěžovatelem a jeho odběrateli, ačkoliv finanční ředitelství tuto skutečnost nezmiňovalo, jedná se o tvrzení neodůvodněné, neboť posouzení předmětných smluv a jejich porovnání se zjištěným skutečným stavem bylo rozhodující, což vyplývá z odůvodnění rozhodnutí finančního ředitelství. Ve vztahu k údajnému porušení §12c odst. 1 zákona č. 587/1992 Sb. finanční ředitelství uvedlo, že stěžovatel neměl nárok na vrácení spotřební daně, neboť v daňovém řízení neprokázal, že nakoupený topný olej prokazatelně použil pro výrobu tepla, přičemž naopak šetření daňových orgánů prokázalo, že odběratelům, kterým měl dodávat teplo, dodával pouze topný olej. Tím stěžovatel obcházel zákon č. 588/1992 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů, který při dodávkách tepla stanovuje uplatnění snížené sazby, ale při dodávkách topného oleje stanovuje uplatnění sazby základní. Také námitka týkající se údajné nepříslušnosti Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu není opodstatněná, neboť podle §48 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb. se odvolání podává vždy u správce daně, který napadené rozhodnutí vydal; ten, pokud mu částečně nebo plně nevyhoví, je povinen odvolání podle §49 odst. 4 zákona č. 337/1992 Sb. postoupit odvolacímu orgánu, kterým je podle §50 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. orgán nejblíže vyššího stupně nadřízený správci daně, který napadené rozhodnutí vydal. Důvodná není ani námitka, že správce daně nedostatečným způsobem sdělil důvod rozdílu mezi daní uvedenou v daňovém přiznání a daní vyměřenou, když o toto sdělení stěžovatel podle §32 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb. požádal. Z odpovědi správce daně, kterou tento reaguje na žádost stěžovatele, i když je stručná, jednoznačně vyplývá důvod rozdílného vyměření. Kromě toho se zástupci stěžovatele zúčastnili 2. 2. 1999 jednání u správce daně, jehož předmětem byla uvedená problematika. Dále mohl stěžovatel nahlédnout v souladu s §23 zákona č. 337/1992 Sb. do daňového spisu. Navíc z podaného odvolání vyplývá, že tento důvod byl stěžovateli znám. Z výše uvedených důvodů pokládá finanční ředitelství ústavní stížnost v plném rozsahu za neodůvodněnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo provádět dohled nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl navrhovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že se stěžovatel dovolával ochrany základních práv zakotvených Listině, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Hlavním předmětem ústavní stížnosti je polemika stěžovatele s hodnocením důkazů provedeným Městským soudem v Praze a s právními závěry, které obecný soud ze skutkových zjištění vyvodil. Ústavnímu soudu na tomto místě nezbývá než připomenout, že je ustálený názor, vyslovený v mnoha rozhodnutích tohoto soudu, že samotný nesouhlas s hodnocením důkazů a vyvozenými právními závěry není důvodem zakládajícím opodstatněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud také jednoznačně deklaroval, že mu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, které prováděl obecný soud, pokud obecný soud respektoval zásadu volného hodnocení důkazů tak, jak mu ji ukládají příslušná ustanovení občanského soudního řádu. Přezkoumávat proces hodnocení důkazů by Ústavní soud mohl jedině tehdy, jestliže by vyvozené právní závěry byly v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem, k čemuž však v tomto případě nedošlo.
Ústavní soud po přezkoumání řízení dospěl k závěru, že obecný soud postupoval při hodnocení důkazů plně v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů, každý důkaz hodnotil jednotlivě a všechny důkazy pak v jejich vzájemných souvislostech. Pokud jde o namítané nesprávné hodnocení konkrétních důkazů, dospěl Ústavní soud k závěru, že zde nelze najít extrémní nesoulad, ale naopak obecný soud v odůvodnění dostatečně průkazně uvedl, jak a proč těmto konkrétním důkazům přikládal určitou váhu a která ustanovení zákona na zjištěný skutkový stav aplikoval (§157 odst. 2 o. s. ř.). Dále Ústavní soud konstatuje, že jen ve skutečnosti, že obecný soud s respektováním zásady volného hodnocení důkazů hodnotil provedené důkazy určitým způsobem, nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. Ústavní soud také nezjistil, že by v řízení před obecným soudem došlo k porušení zásady uvedené v §250i odst. 1 o. s. ř., dle kterého při přezkumu zákonnosti rozhodnutí je rozhodující skutkový stav v době vydání napadeného rozhodnutí, neboť soud vycházel z důkazů obsažených ve správním spise, z nichž vycházel i správní orgán. Nelze tedy dovodit, že by došlo ke změně důkazní situace. Soud po přezkoumání rozhodnutí dospěl ke shodným závěrům ohledně skutkového stavu jako správní orgán, resp. nezjistil, že by správní orgán vycházel z nedostatečně či nesprávně zjištěného skutkového stavu a že by závěry správního orgánu neměly oporu v provedených důkazech. V odůvodnění svého rozsudku pak podrobně uvedl důvody, pro které k tomuto závěru dospěl.
Ústavní soud dále konstatuje, že obecný soud přezkoumal napadené rozhodnutí finančního orgánu s náležitou pozorností, vycházel z konkrétních důkazních prostředků založených ve správním spise, ve věci svolal ústní jednání, jehož se zúčastnily obě strany a k věci se vyjadřovaly. Stěžovateli byla také dána možnost vyjádřit se ke všem důkazům, které v řízení byly provedeny. Vzhledem k výše uvedenému dospěl Ústavní soud k závěru, že napadeným rozsudkem nebylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Stejně tak se Ústavní soud neztotožnil s namítaným porušením čl. 95 Ústavy ČR, ze kterého vyplývá, že soudce je vázán při svém rozhodování zákonem; jak k tomu Ústavní soud již nejednou uvedl, citované ustanovení, stejně jako čl. 90 Ústavy ČR, přímo negarantuje základní práva a svobody, ale ve své podstatě upravuje jen principy činnosti soudů, přičemž významně souvisí s právem na spravedlivý proces, o němž bylo pojednáno výše. Ustanovení čl. 1 Ústavy ČR na daný případ také nedopadá; toto ustanovení obsahuje základních charakteristiku České republiky a je výchozím interpretačním pravidlem pro další ustanovení Ústavy ČR, avšak přímo negarantuje základní práva a svobody.
Otázkou nepříslušnosti Finančního ředitelství pro hl. m. Prahu jako odvolacího finančního orgánu se již podrobně zabýval obecný soud v napadeném rozhodnutí, přičemž Ústavní soud se s jeho závěry zcela ztotožňuje.
S ohledem na uvedené skutečnosti nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
JUDr. Antonín Procházka
předseda II. senátu Ústavního soudu
V Brně dne 29. května 2001