ECLI:CZ:US:2001:2.US.96.99
sp. zn. II. ÚS 96/99
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dnešního dne v senátě, složeném z předsedy JUDr. Antonína Procházky a soudců JUDr. Vojtěcha Cepla a JUDr. Jiřího Malenovského, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti J. T., zastoupeného JUDr. L. G., advokátem, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č.j. 22 Co 602/97 - 52, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní soud obdržel ústavní stížnost stěžovatele podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR, ve které napadá shora uvedené rozhodnutí a namítá, že došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv, konkrétně pak čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel odvolacímu soudu vytýká, že hodnotil důkazy v rozporu s ustanovením §132 občanského soudního řádu, nepřihlédl ke všemu, co bylo zjištěno v předcházejících řízeních a neprověřil obranu stěžovatele, ve které se snaží prokázat, že nechtěl a nikdy neporušil povinnosti nájemce bytu a nemohl tak naplnit důvody k výpovědi ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Stěžovatel dále v ústavní stížnosti obsáhle opakuje skutkový stav věci tak, jak jím byl tvrzen již u obecných soudů, vznáší bez dalších návrhů námitky proti ukončenému trestnímu stíhání vůči jeho osobě a obecným soudům v podstatě vytýká nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, co se týče užívání předmětného bytu J. Ř. Odvolacímu soudu je také vytýkáno, že nevyhověl dalším návrhům stěžovatele na doplnění dokazování. Podle ustanovení §79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), stěžovatel také navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí. Ústavní soud návrhu vyhověl a usnesením odložil vykonatelnost rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 12. 1998, č.j. 22 Co 602/97 - 52.
Ústavní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti navrhovatelova podání. Ústavní stížnost byla podána včas, stěžovatel oprávněný k jejímu podání byl řádně zastoupen a vyčerpal všechny prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje. Proto byla ústavní stížnost shledána přípustnou a Ústavní soud ji projednal.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci, bylo porušeno její základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Senát, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, usnesením návrh odmítne, je-li zjevně neopodstatněný [§72 odst. l písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb.].
Ze spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 15 C 8/97, bylo zjištěno, že Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 8. 4. 1997, č.j. 15 C 8/97 - 32, přivolil k výpovědi z nájmu bytu, specifikovaném ve výroku, v domě na ulici J. Z. 955 v Pardubicích, neboť je naplněn výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku a rozhodl, že nájemní poměr skončí uplynutím posledního dne třetího měsíce následujícího po měsíci, v němž rozsudek nabude právní moci. Stěžovateli - odpůrci bylo uloženo byt vyklidit do 15 dnů po zajištění přístřeší. Odvolací soud, ústavní stížností napadeným rozsudkem, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Po dokazování provedeném u okresního soudu, kde bylo provedeno množství listinných důkazů, slyšeno více svědků a přednesen obsah souvisejícího vyšetřovacího spisu, dospěl soud k závěru, že stěžovatel přenechal byt do podnájmu třetí osobě, aniž by prokázal existenci písemného souhlasu pronajímatele k přenechání bytu do podnájmu. Tím stěžovatel hrubě porušil své povinnosti vyplývající z nájmu bytu a naplnil tak výpovědní důvod dle §711 odst. 1 písm. d) občanského zákoníku. Okresní soud také z provedených důkazů učinil závěr, že tato třetí osoba neudržovala se stěžovatelem známost, nežila s ním v předmětném bytě a nevedla s ním společnou domácnost. Tyto své závěry soud řádně zdůvodnil, když uvedl, o které konkrétní důkazy, řádně provedené v soudním řízením, své skutkové a následně právní závěry opřel. Na základě odvolání stěžovatele přezkoumal rozhodnutí soudu prvního stupně krajský soud, který dospěl k závěru, že okresní soud dostatečně zjistil skutkový stav věci, ztotožnil se ze skutkovými a právními závěry soudu prvního stupně a s některými výhradami odkázal na jeho rozhodnutí. Rovněž odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovateli se nepodařilo předložit listinu, kterou by byl proveden důkaz, ze které by vyplýval písemný souhlas pronajímatele s uzavřenou podnájemní smlouvou a že stěžovateli se nepodařil prokázat ani uvedený družský vztah. Odvolací soud tedy jako nadbytečný považoval návrh stěžovatele na provedení dalších důkazů.
Z ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel pouze opakuje námitky již uplatněné v řádném soudním řízení a polemizuje s právními závěry, které přijaly obecné soudy. V tomto směru tvrzení v ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic nového, neboť uvedené námitky byly předmětem úvah rozhodování v předchozím řízení a obecné soudy se s nimi řádně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí. Obecné soudy při svém rozhodování nevybočily z mezí ústavně chráněného práva na spravedlivý proces, když postupovaly v souladu se zákonným předpisem, kterým je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, do jehož ustanovení se promítají principy upravené v čl. 36 Listiny. Svůj postup, zejména v rámci dokazování, obecné soudy řádně odůvodnily, uvedly jaké skutečnosti a na základě jakých důkazních prostředků je lze mít za prokázané a vyvodily také správné právní závěry, takže Ústavní soud neměl důvod učinit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Právo na spravedlivý proces však podle konstantní judikatury Ústavního soudu není možné vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení, tj, že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotně právním poměrům. Ústavní soud z tohoto pohledu neshledal důvod pro zrušení ústavní stížností napadeného rozhodnutí.
Ve vztahu k námitce stěžovatele o neprovedení jím navrhovaných důkazů považuje Ústavní soud za nutné zdůraznit nezávislost rozhodování soudů a také to, že Ústavní soud není běžnou soudní instancí a jeho úkolem je pouze posoudit, jestli postupem orgánu veřejné moci nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod. V této souvislosti Ústavní soud z připojeného spisu Okresního soudu v Pardubicích, sp. zn. 15 C 8/97, zjistil, že soudy obou stupňů vycházely ze skutkového stavu, který byl řádně zjištěn za účasti stran sporu, způsobem, který je stanoven procesními předpisy. V rámci volného hodnocení provedených důkazů pak soudy učinily závěr, že je u stěžovatele dán výpovědní důvod podle příslušného zákonného ustanovení. V souladu s ustanovením §157 odst. 2 občanského soudního řádu v odůvodnění rozsudků soudy uvedly, o které důkazy opřely svá skutková zjištění, jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídily, a proč neprovedly i další důkazy.
Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy vyplývá mimo jiné i zásada volného hodnocení důkazů, vyjádřená v ustanovení §132 občanského soudního řádu, a vyplývá z ní i postup soudu dle §120 občanského soudního řádu. Obecný soud v každé fázi řízení zvažuje, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost návrhů stran na doplnění dokazování. Dle ustanovení §132 občanského soudního řádu pak soud provedené důkazy hodnotí podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné souvislosti. Podle konstantní judikatury Ústavního soud (k tomu srov. například nález ve věci II. ÚS 56/95, in Ústavní soud České republiky : Sbírka nálezů a usnesení - svazek 4, č. 80, vydání 1., Praha, C. H. Beck 1996) rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné pravomoci obecného soudu. Ústavnímu soudu proto nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, a to dokonce ani tehdy, pokud by se sám s takovým hodnocením neztotožňoval. Jestliže dle ustanovení §18 občanského soudního řádu a čl. 37 odst. 3 Listiny je soud povinen dbát na rovné postavení účastníků, pak z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Nelze proto spatřovat zásah do ústavních práv v tom, že soud nevyhověl všem důkazním návrhům, jestliže z důkazů do té doby provedených bylo možné bezpečně vyvodit skutkový stav věci. Ústavní soud tedy i z tohoto pohledu nezjistil stěžovatelem tvrzený zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod a postup obou soudů plně vyhovoval zásadám spravedlivého procesu.
S ohledem na výše uvedené byl návrh jako zjevně neopodstatněný v souladu s §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., odmítnut.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 3. 5. 2001
JUDr. Antonín Procházka
předseda senátu Ústavního soudu