ECLI:CZ:US:2001:3.US.101.01
sp. zn. III. ÚS 101/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele JUDr. J.T., právně zastoupeného JUDr. L.Š., směřujícímu proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2000, čj. 24 Cdo 2745/99-220, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 1999, čj. 14 Co 551/98-188, spojeném s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 13. 2. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen o den později. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2000, čj. 24 Cdo 2745/99-220, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 1999, čj. 14 Co 551/98-188, kterým byl potvrzen rozsudek Okresního soudu Plzeň-sever ze dne 21. 5. 1998, čj. 3 C 235/92-161. Navrhovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, dané mu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu Plzeň-sever, sp.zn. 3 C 235/92 a z něj zjistil, že dne 16. 12. 1992 podal navrhovatel žalobu na vydání nemovitostí, v žalobě specifikovaných, podle zákona č. 229/1991 Sb. Okresní soud dne 6. 2. 1996 rozsudkem, čj. 3 C 235/92-92, žalobu zamítl. Uvedené rozhodnutí okresního soudu napadl navrhovatel odvoláním, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni dne 6. 10. 1997 usnesením, čj. 14 Co 610/96-124 tak, že napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu I. stupně k dalšímu řízení.
Okresní soud Plzeň-sever následně žalobu dne 21. 5. 1998 rozsudkem, čj. 3 C 235/92-161, znovu zamítl. Navrhovatel opět napadl tento rozsudek odvoláním. O něm rozhodl Krajský soud v Plzni dne 21. 6. 1999 rozsudkem, čj. 14 Co 551/98-188, tak, že rozsudek soudu I. stupně potvrdil. V odůvodnění mimo jiné uvedl, že pokud navrhovatel v řízení navrhl připuštění dovolání, odvolací soud neshledal důvod pro připuštění dovolání proti svému rozsudku, neboť návrh směřoval k výkladu ust. §3 a §6 zákona č. 46/1948 Sb., ve znění zákona č. 88/1950 Sb., o nové pozemkové reformě, zatím co posouzení jeho nároku se řídilo zákonem č. 229/1991 Sb., o půdě.
Uvedený rozsudek napadl navrhovatel dovoláním z důvodů uvedených v §241 odst. 3 písmena b), c) a d) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř."). Nejvyšší soud ČR usnesením ze dne 22. 11. 2000, čj. 24 Cdo 2745/99-220, dovolání odmítl. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že nezjistil ve smyslu ust. §237 odst. 1 o.s.ř. vady, které zakládají přípustnost dovolání. Přípustnost dovolání bylo možno posoudit pouze ve smyslu ust. §239 odst. 2 o.s.ř., když ostatní důvody pro přípustnost dovolání nebyly dány. Za této situace by dovolání bylo přípustné, kdyby dovolací soud shledal, že rozhodnutí odvolacího soudu má, z hlediska důvodů uvedených v dovolání, po právní stránce zásadní význam (§239 odst. 2 o.s.ř.). Rozhodnutí soudu má zásadní právní význam, jestliže právní problematika řešená v rozhodnutí odvolacího soudu je soudy rozhodována nejednotně nebo jde o problematiku, která dosud nebyla dovolacím soudem řešena, případně jde o problematiku, která byla řešena v rozporu s běžnou judikaturou. Dovolací soud neshledal, že by rozhodnutí odvolacího soudu mělo z důvodů uvedených v dovolání zásadní právní význam a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.
Odmítavé usnesení Nejvyššího soudu napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že dovolací soud přehlédl poučení v rozsudku krajského soudu, kde tento soud uvedl, že "proti tomuto rozsudku není přípustný další opravný prostředek. Je však proti němu přípustné dovolání podle §239 o.s.ř., za podmínek uvedených v §240 a §241 o.s.ř.". Dále navrhovatel obsáhle rozváděl důvody svého dovolání, jakož i zpochybňoval skutková zjištění obecných soudů. Na základě uvedených argumentů se navrhovatel domnívá, že bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu, dané mu čl. 90 Ústavy ČR a čl. 36 odst. 1 Listiny. Soudy, podle jeho názoru, neúplně zjistily skutkový stav věci a nepřihlédly k odůvodněným důkazním návrhům.
Navrhovatel napadl ústavní stížností i rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 1999, čj. 14 Co 551/98-188.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Z obsahu stížnosti vyplývá, že navrhovatel se domáhá v plném rozsahu přezkoumání rozhodnutí napadeného ústavní stížností a to tak, jako by Ústavní soud byl dalším stupněm v hierarchii obecných soudů. Argumenty, ve stížnosti uvedené, jen opakují argumenty, kterými se zabýval obecný soud v rozhodování o odvolání, a s nimiž se v odůvodnění řádně vypořádal.
Pokud jde o část návrhu směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. 11. 2000, čj. 24 Cdo 2745/99-220, Ústavní soud konstatoval, že Nejvyšší soud postupoval v předmětné věci ústavně konformním způsobem. Dovolání je mimořádný opravný prostředek, který zákon připouští jen v přesně stanovených případech. V souzené věci se jednalo o ust. §239 o.s.ř., podle kterého (ve znění platném v době vydání usnesení Nejvyššího soudu ČR) nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, je dovolání přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. V takovém případě je dovolací soud oprávněn posoudit, zda rozhodnutí odvolacího soudu má nebo nemá po právní stránce zásadní význam. Teprve jeho kladným závěrem v této otázce se stává dovolání přípustné. Otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má nebo nemá po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud předběžně; svůj závěr v této věci nevyjadřuje ve zvláštním rozhodnutí, je však povinen jej řádně odůvodnit.
Pokud jde o formulaci, uvedenou v poučení o opravných prostředcích rozsudku odvolacího soudu, na kterou se navrhovatel odvolává, je třeba konstatovat, že přípustnost dovolání podle §239 odst. 1 o.s.ř., s nímž v návrhu operuje navrhovatel, musí být konstatováno ve výroku rozhodnutí, nikoliv v jeho odůvodnění. Formulace, kterou odvolací soud použil v poučení o odvolání, je třeba považovat za odkaz na ust. §239 odst. 2 o.s.ř., podle kterého následně Nejvyšší soud postupoval.
Ze spisového materiálu vyplývá, že Nejvyšší soud ČR, jako soud dovolací, se zabýval podaným dovoláním v rozsahu stanoveném příslušným ustanovením o.s.ř. Svůj závěr o tom, že v daném případě se nejedná o rozhodnutí, které by mělo, z důvodů uvedených v dovolání, zásadní právní význam, podle názoru Ústavního soudu přesvědčivě, zdůvodnil. Postupoval tedy v souladu s příslušnými ustanoveními o.s.ř. a tedy ústavně konformním způsobem. Svým postupem nezasáhl do navrhovatelových základních práv, daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Na základě výše uvedených skutečností Ústavnímu soudu nezbylo než tuto část návrhu podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Pokud jde o tu část návrhu, kterou je napadán rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 1999, čj. 14 Co 551/98-188, je třeba vzít v úvahu, že podle §72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, lze ústavní stížnost podat ve lhůtě 60 dnů. Tato lhůta počíná dnem doručení rozhodnutí o posledním prostředku, který zákon k ochraně práva poskytuje a není-li takového prostředku, dnem, kdy došlo ke skutečnosti, která je předmětem ústavní stížnosti. Uvedený rozsudek byl doručen navrhovateli dne 3. 8. 1999. Ústavní stížnost byla podána k poštovní přepravě dne 13. 2. 2001, tedy po lhůtě zákonem stanovené pro její podání. Ústavnímu soudu proto nezbylo nežli tuto část návrhu, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 1999, čj. 14 Co 551/98-188, odmítnout podle §43 odst. 1 písmeno b) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Protože návrh byl v plném rozsahu jako zjevně neopodstatněný odmítnut, Ústavní soud také zároveň odmítl návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. července 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu