ECLI:CZ:US:2001:3.US.108.01
sp. zn. III. ÚS 108/01
Usnesení
III. ÚS 108/01
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele D.K., zastoupeného JUDr. V.P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 11.ledna2001, sp. zn.10 To 194/2000, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2000, sp. zn. 4 T 11/99, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1,
§34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 11. ledna 2001 (10 To 194/2000) a rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 5. října 2000 (4 T 11/99), kterými byl uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle ustanovení §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. [omylem bylo uvedeno §217 písm. b)], trestného činu pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti tvrdí, že byl odsouzen pouze na základě výpovědi svědků, kteří měli při důsledné aplikaci zákona stát před soudem rovněž jako obžalovaní, a tím bylo porušeno nejen ustanovení §2 odst. 3 tr. ř., ale především jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 36 odst. 1, a zákonná omezení základních práv a svobod musí platit stejně pro všechny případy, které splňují stanovené podmínky čl. 4 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do tvrzení porušení (ústavně zaručených) jeho práv, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Z obsahu ústavní stížnosti je patrno, že stěžovatel byl stíhán a posléze pravomocně odsouzen pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle ustanovení §187 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 písm. b) tr. zák., trestného činu ohrožování mravní výchovy mládeže podle ustanovení §217 odst. 1 písm. b) tr. zák., trestného činu pohlavního zneužívání podle ustanovení §242 odst. 1 tr. zák. a odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi roků a pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Vrchní soud v Praze v odvolacím řízení přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku a přihlížel i k vadám, které nebyly odvoláními vytýkány. Odvolací soud neshledal žádných procesních pochybení a konstatoval, že rozsah dokazování je možný považovat za úplný a zcela postačující pro správné zjištění skutkového stavu. Rovněž nebylo shledáno pochybení v respektování práv obžalovaného, včetně jeho práva na obhajobu, obdobně jako Ústavní soud neshledal - z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) - vady v aplikaci hmotného či procesního práva.
Tvrdí-li stěžovatel ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tyto soudy dospěly k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatele, a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde jej odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Za této situace je zřejmé, že ve stěžovatelově trestní věci nelze obecným soudům, a zejména odvolacímu soudu, vytýkat porušení zákona, případně v jeho rozhodnutí spatřovat vady protiústavní povahy, a proto z důvodů takto vyložených byla stěžovatelova ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. května 2001