ECLI:CZ:US:2001:3.US.117.01
sp. zn. III. ÚS 117/01
Usnesení
III. ÚS 117/01
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů RNDr. D.P. a ing. V.B., obou zastoupených JUDr. L.L., proti rozsudkům Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2000, sp. zn. 24 Cdo 2280/2000, Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. ledna 2000, sp. zn. 23 Co 388/97 a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. dubna 1997, sp. zn. 5 C 368/92, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas [§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona] a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], s výjimkou formální vady v plné moci (§31 odst. 1 zákona), napadli stěžovatelé rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 22. listopadu 2000 (24 Cdo 2280/2000-367), Krajského soudu v Hradci Králové ze dne
27. ledna 2000 (23 Co 388/97-320) a Okresního soudu v Havlíčkově Brodě ze dne 30. dubna 1997 (5 C 368/92-196), a tvrdili, že uvedené obecné soudy neposkytly ochranu jejich ústavně zaručenému právu vlastnit majetek (čl. 11 Listiny základních práv a svobod); porušení tohoto ústavně zaručeného práva spatřovali stěžovatelé v tom, že byli zbaveni vlastnického práva, aniž by pro to byl zákonný podklad (zák. č. 229/1991 Sb.). Podle odůvodnění ústavní stížnosti v řízení před obecnými soudy bylo prokázáno, že právní předchůdci stěžovatelů nabyli nemovitosti, jejichž vlastnictví bylo předmětem sporu, od zemědělského družstva dle tehdy platného občanského zákoníku, hospodářského zákoníku a stanov družstva. Dále napadli způsob ocenění nemovitostí a nesprávnou aplikaci §3 obč. zák. a navrhli zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů.
Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR (24 Cdo 2280/2000-367) byl částečně zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové (23 Co 388/97-320), jako soudu odvolacího, a to v části týkající se dohody žalobců o změně výše jejich podílů. Pouze v této části Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení (§243b odst. 1 věta za středníkem a odst. 2 o. s. ř.).
Ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; za takový prostředek se však nepovažuje návrh na povolení obnovy řízení (§75 odst. 1 zákona).
Ústavní stížnost nemůže být tedy v té části, ve které Nejvyšší soud ČR vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení, projednána; proto ji v této části posoudil Ústavní soud jako nepřípustnou (§75 odst. 1 per analog zákona) a jako o takové o ní v této části rozhodl odmítavým výrokem [§43 odst. 1 písm. e) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Ve zbývající části Nejvyšší soud ČR dovolání zamítl, protože rozsudek odvolacího soudu shledal správným (§243b odst. 1 věta před středníkem o. s. ř.). V této části byla ústavní stížnost shledána jako zjevně neopodstatněná.
Zákonný nárok na přechod vlastnického práva vyplývá ze zák. č. 229/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů; tvrzení stěžovatelů, že byli zbaveni vlastnického práva, aniž by pro to byl zákonný podklad, není tedy opodstatněné. Obecné soudy I. a II. stupně v odůvodnění svého rozhodnutí se velmi pečlivě zabývaly splněním podmínek přechodu vlastnictví dle zmíněného zákona (§8 odst. 1).
Ústavní soud není oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, není vrcholem jejich soustavy (čl. 81, čl. 90 úst. zák. č. 1/1993 Sb.), a již proto nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností, to ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod.
Podstata ústavní stížnosti spočívala v polemice s právními závěry rozsudků obecných soudů - způsobu oceňování nemovitostí a nesprávné aplikaci ust. §3 odst. 1 obč. zák. - a to ve zcela shodném smyslu a rozsahu, jak byly uplatněny již v řízení před obecnými soudy, s kterýmižto tvrzeními se však obecné soudy I. a II. stupně a poté i dovolací soud nejen zabývaly, ale v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi náležitě vypořádaly. Pokud jde
o hodnocení důkazů provedených před obecnými soudy, odvolací soud postupoval zcela ve shodě se zásadou volného hodnocení důkazů (§132 o. s. ř.), jež je projevem ústavní nezávislosti obecných soudů a není tedy v pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" hodnocení důkazů obecnými soudy, a to ni tehdy, kdyby se s takovým hodnocením sám neztotožňoval (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Na základě shora rozvedených důvodů nelze přisvědčit stěžovatelům, že by došlo k porušení čl. 11 Listiny základních práv svobod, případně jiných jejich ustanovení týkajících se procesního postupu obecných soudů. Návrh na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů byl tedy shledán v té části, v níž dovolací soud shledal rozsudek odvolacího soudu správným, jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43
odst. 2 písm. a) zákona], aniž by se jevilo účelné vésti stěžovatele k odstranění formální vady v předložené plné moci (§31 odst. 1 zákona).
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. května 2001