ECLI:CZ:US:2001:3.US.122.01
sp. zn. III. ÚS 122/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele F.M., zastoupeného Mgr. O.J., proti průtahům v řízení před Krajským soudem v Hradci Králové ve věci vedené pod. sp. zn. 20 Co 710/98, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatel včas podal dne 22. 2. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"), který byl doručen Ústavnímu soudu dne 23. 2. 2001. Podaným návrhem se navrhovatel domáhal, aby Ústavní soud svým nálezem určil, aby Krajský soud v Hradci Králové nepokračoval v průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 20 Co 710/98, event. aby Okresní soud v Chrudimi nepokračoval v těchto průtazích ve věci vedené pod sp. zn. 6 C 68/93 a vydal rozhodnutí o určení pohledávky navrhovatele jako věřitele konkurzního dlužníka SS. Navrhovatel uvedl, že je vlastníkem pozemků v k.ú. H., na nichž je postaven objekt bývalého SS, který zanikl a část jeho majetku přešla delimitací na SS. Na tento státní statek byl Krajským soudem v Hradci Králové prohlášen konkurz a navrhovatel svou pohledávku proti konkurznímu dlužníkovi na zaplacení nájemného za používané pozemky přihlásil do konkurzního řízení. Současně poukázal na to, že ve věci nájemného probíhá řízení sporné před Okresním soudem v Chrudimi, který rozsudkem, č.j. 6 C 68/93-228, ze dne 31. 8. 1998, žalobě vyhověl a přiznal navrhovateli spolu s dalšími podílovými vlastníky dlužné nájemné. K odvolání žalovaného státního statku probíhalo řízení před Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 20 Co 710/98, které však bylo prohlášením konkurzu přerušeno. Dále navrhovatel uvedl, že správce konkurzní podstaty vyzval navrhovatele, aby podle §25 odst. 4 zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkurzu a vyrovnání"), uplatnil svůj nárok ve stanovené lhůtě u Okresního soudu v Chrudimi návrhem na pokračování v přerušeném řízení, tj. nárok na určení své pohledávky. Navrhovatel tak učinil přípisem soudu ze dne 20. 11. 2000.
Okresní soud v Chrudimi sdělil navrhovateli přípisem, č.j. 6 C 68/93-256, ze dne 28. 12. 2000, že řízení bylo přerušeno podle §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání s tím, že nelze pokračovat v řízení o pohledávkách, které je třeba uplatnit podle §20 citovaného zákona. Navrhovatel však trval na projednání věci a žádal, aby předmětný spis byl postoupen Krajskému soudu v Hradci Králové, aby tento soud mohl pokračovat v přerušeném odvolacím řízení. Krajský soud v Hradci Králové na tento návrh navrhovatele reagoval sdělením ze dne 19. 1. 2001 pod sp. zn. 20 Co 710/98 tak, že uvedené řízení je nadále přerušeno. Předmětem tohoto přerušeného řízení byl spor o plnění. Po prohlášení konkurzu v případě, že pohledávka navrhovatele (jako konkurzního věřitele) byla popřena, není předmět řízení totožný s předmětem přerušeného řízení, neboť by byl dán jiný okruh účastníků, bylo by rozhodováno na základě jiných žalobních tvrzení a musel by být i jinak formulovaný žalobní petit. V takovém řízení by totiž svou podstatou šlo o určení výše nebo pravosti pohledávky navrhovatele.
Postupem jak Okresního soudu v Chrudimi, tak Krajského soudu v Hradci Králové byla podle názoru navrhovatele porušena jeho základní práva, a to právo na soudní ochranu "stanoveným způsobem" podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, protože k řízení o žalobě věřitelské je určen jiný soud a jiný soudce než pro řízení sporné. Dále uvedeným postupem soudů bylo porušeno i právo navrhovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny. Konečně navrhovatel uvedl, že tímto postupem soudů byl porušen i čl. 90 Ústavy ČR a čl. 2 odst. 3 Listiny, protože soudy svým postupem vlastně nutily navrhovatele, aby podával žalobu věřitele podle §24 odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, když takto nově zahajované řízení by pro něho bylo z hlediska důkazního břemene nespravedlivé už proto, že některé důkazy již nelze provést. Navrhovatel proto žádal, aby Ústavní soud svým nálezem zakázal oběma obecným soudům pokračovat v průtazích v řízení a přikázal jim vydat rozhodnutí o určení pohledávky navrhovatele jako věřitele konkurzního dlužníka.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Krajský soud v Hradci Králové jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že podle jeho názoru je ústavní stížnost nedůvodná, protože tento soud se nedopustil v označeném řízení žádných průtahů, k obsahu návrhu navrhovatele ze dne 20. 11. 2000 přihlédnout nemohl a vzhledem k tomu, že řízení bylo přerušeno podle §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkurzu a vyrovnání, v tomto řízení pokračovat nemohl. Dále se Krajský soud vyjádřil k poukazu navrhovatele na ustanovení §24 odst. 4 zákona o konkurzu a vyrovnání, které měl soud použít poté, kdy k podání návrhu na pokračování v řízení vyzval navrhovatele správce konkurzní podstaty. K této námitce soud uvedl, že citované ustanovení nelze použít na předmětnou věc, protože v přerušeném řízení se jednalo o spor s návrhem na plnění, kdežto spor vyvolaný podle §23 odst. 2 zákona o konkurzu a vyrovnání je svou povahou sporem s návrhem na určení. V obou těchto sporech (přerušeném řízení i v dalším řízení o určení pohledávky) je tedy dán jiný předmět řízení a byl by dán i jiný okruh účastníků. Dále Krajský soud uvedl, že nelze přehlédnout i to, že bylo přerušeno odvolací řízení a odvolací soud by s ohledem na své postavení v soudní soustavě rozhodl v I. stupni a účastníkům řízení by tak odňal možnost využití řádných opravných prostředků. Navíc povaha odvolacího řízení zásadně vylučuje, aby ke změnám v okruhu účastníků došlo až v odvolacím řízení, protože podle §216 odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") neplatí pro odvolací řízení ustanovení §92 o.s.ř. (záměna účastníků, přistoupení dalšího účastníka). Krajský soud závěrem svého vyjádření konstatoval, že přes nesprávné poučení správce konkurzní podstaty měl navrhovatel zvolit jiný, pro tento případ obecně zákonem stanovený postup a vyvolat tzv. incidenční spor. Krajský soud proto pokládá ústavní stížnost za nedůvodnou.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatel se dovolával ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Ústavní soud konstatoval ve vztahu k předmětu návrhu, že může vytýkat obecnému soudu průtahy v řízení jen tehdy, byl-li označený obecný soud oprávněn v řízení jednat a ve věci rozhodovat. V předmětné věci však Ústavní soud musel dát za pravdu právnímu názoru Krajského soudu v Hradci Králové, který s poukazem na příslušná ustanovení o.s.ř. tvrdil, že nelze pokračovat v přerušeném řízení, v němž byl uplatněn návrh na plnění, jestliže se v rámci uplatnění pohledávky v konkurzu měl věřitel domoci rozhodnutí o určení pohledávky, která byla správcem konkurzní podstaty popřena. Navrhovatel má samozřejmě základní právo na soudní ochranu svých práv, avšak obsahem tohoto práva je, jak i navrhovatel uvedl, domáhat se toho, aby soudy poskytly ochranu jeho právu stanoveným způsobem. V předmětné věci se však navrhovatel s odvoláním právě na toto právo, domáhal poskytnutí ochrany způsobem, který ve vztahu k předmětu ochrany nebyl způsobem stanoveným. Obecné soudy proto, pokud nebyly oprávněny v dané věci jednat (a pokračovat v řízení o plnění a rozhodnout ve věci jsou obecné soudy oprávněny až po uzavření konkurzu), nelze jim vytýkat, že by svou nečinností způsobily průtahy ve věci a porušily tak právo navrhovatele podle čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Dále, pokud jde o námitku týkající se porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny, Ústavní soud konstatoval, že toto právo se vztahuje k řízení již zahájenému a v jeho rámci nemůže být účastníky řízení odňat svému zákonnému soudci. Podle úpravy o.s.ř. je však pravomoc soudů různě definována pro každý typ řízení, a proto nelze namítat porušení uvedeného práva, pokud pro jiné řízení je příslušný jiný soud. Navrhovatel konečně namítal i porušení čl. 2 odst. 3 Listiny s tím, že vlastně ho obecné soudy nutily činit něco, co on sám nechtěl. Ve vztahu k této námitce Ústavní soud jen připomíná, že poukaz obecných soudů na postup, který by měl účastník zvolit, je jen plnění poučovací povinnosti dané obecným soudům příslušnými ustanoveními o.s.ř. a je jen na účastníkovi, zda uvedeného doporučení využije. Pokud však účastník nevyužije příslušného postupu, může dojít k tomu, že možnost ochrany jeho práva je oslabena nebo znemožněna. Ústavní soud proto konstatoval, že napadeným postupem obecných soudů nedošlo ani k porušení čl. 2 odst. 3 Listiny.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu