ECLI:CZ:US:2001:3.US.128.2000
sp. zn. III. ÚS 128/2000
Usnesení
III. ÚS 128/2000
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. B., zastoupeného JUDr. M. H., advokátem, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2001, sp. zn. 21 Cdo 1343/2000, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1999, sp. zn. 13 Co 652/99, spolu s návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem
[§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], doplněnou podáním ze dne
11. května 2001, napadl stěžovatel usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 17. prosince 1999 (13 Co 652/99-23), jímž bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne
27. září 1999 (13 E 1121/99-8), kterým byl nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí ve vlastnictví stěžovatele, a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 4. dubna 2001
(21 Cdo 1343/2000-51), kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti uvedenému usnesení krajského soudu, a tvrdil, že obecné soudy porušily jeho "právo na spravedlivý proces uvedené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, v čl. 6 odst. 1 Úmluvy
o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 2 odst. 2 Mezinárodního paktu
o občanských a politických právech, dále jeho právo na respektování soukromého a rodinného života uvedené v čl. 32 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, v čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a v čl. 11 odst. 1 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Dále je stěžovatel toho názoru, že došlo také k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 2 odst. 2 Ústavy ČR a čl. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 27 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte, dle kterého má každé dítě "právo na životní úroveň nezbytnou pro jeho rozvoj". Na podporu svých tvrzení odkázal stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 12. října 2000, sp. zn. III. ÚS 358/99. Konečně stěžovatel brojil proti postupu dovolacího soudu, jemuž vytknul způsob, jakým se vypořádal s jeho námitkou podjatosti rozhodujících soudců.
Porušení uvedených ustanovení Listiny základních práv a svobod, Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, Ústavy ČR, Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech a Úmluvy o právech dítěte, spatřuje stěžovatel v tom, že výkon rozhodnutí pro pohledávku oprávněného (ve výši 200.000,- Kč s přísl.) byl nařízen obecnými soudy výkon rozhodnutí prodejem nemovitosti, jejíž hodnota je údajně výrazně vyšší než výše pohledávky oprávněného (§264 odst. 1 o. s. ř.).
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní stížnost je oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Jde-li o návrh zjevně neopodstatněný, senát jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítne [§72 odst. 1 písm. a), §43 odst. 2 písm. a) zákona].
Ze samotné ústavní stížnosti nebyl shledán zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele, neboť obecné soudy se ve svých rozhodnutích, která jsou ústavní stížností napadena, řádně vypořádaly se všemi námitkami, které stěžovatel v odvolání proti rozhodnutí soudu I. stupně a následně v dovolání proti rozhodnutí soudu II. stupně uplatnil a své stanovisko odpovídajícím způsobem odůvodnily (§157 odst. 2 o. s. ř.). Napadená rozhodnutí obecných soudů nebyla shledána jako protiústavní, neboť nelze za zásah do ústavně zaručených práv a svobod stěžovatele považovat postup soudu v souladu s příslušnými ustanoveními zákona [§246 odst. 1, §214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.]. Odhlédnuto od toho, že stěžovatel ani nenavrhl jiný vhodnější způsob výkonu rozhodnutí, jímž by uspokojil pohledávku oprávněného, lze v souvislosti s jeho stěžejní námitkou, jak byla shora vyznačena, konstatovat, že nebylo shledáno porušení ústavních práv a svobod stěžovatele
v tom, že příslušný soud v rámci svých oprávnění, které jsou mu zákonem dány (§246
odst. 1 o. s. ř.), rozhodl tak, že nenařídil výkon rozhodnutí jiným způsobem, než navrhl oprávněný.
Obdobně nedůvodný jeví se stěžovatelův odkaz na jím označený nález Ústavního soudu (III. ÚS 358/99), který je uváděn ve vztahu k aplikaci ust. §264 odst. 1 o. s. ř. Tímto nálezem se Ústavní soud postavil na stanovisko, že příslušné rozhodnutí správce daně v rámci daňové exekuce je přezkoumatelné správním soudem, takže jde o věc zcela skutkově odlišnou.
Tvrzení stěžovatele, poukazující na "pochybný závěr dovolacího soudu", týkající se důvodů k vyloučení soudce, uváděné navíc v obecné rovině bez konkrétního zdůvodnění, nebylo shledáno důvodným. Pokud soudce určený pořadem věci rozhodne v neprospěch stěžovatele a nařídí výkon rozhodnutí vykonatelného soudního rozhodnutí v souladu s příslušným procesním předpisem, nemůže jít o rozhodnutí soudce podjatého, který by byl z rozhodnutí věci vyloučen (§14 o. s. ř.), a tím méně pak porušení stěžovatelova práva na soudní ochranu (čl. 36 Listiny základních práv a svobod) či o zásah do jeho jiných ústavně zaručených práv a svobod. Ostatně dovolací soud se s tvrzením stěžovatele podrobně vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí (str. 4 a 5 usnesení dovolacího soudu), na které lze pro stručnost odkázat.
Vzhledem k tomu, že ústavní stížnost stěžovatele byla shledána jako zjevně neopodstatněná, nebylo potřebné rozhodnout o návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Z takto rozvedených důvodů byl návrh stěžovatele, na zrušení ústavní stížností napadených rozhodnutí, shledán jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak je ze znělky tohoto usnesení patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. května 2001