ECLI:CZ:US:2001:3.US.132.01
sp. zn. III. ÚS 132/01
Usnesení
III. ÚS 132/01
Ústavní soud rozhodl dne 3. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky M.B., zastoupené JUDr. J.H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2.ledna 2001, sp.zn. 4 To 162/2000, a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2000, sp. zn. 46 T 4/98, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadla stěžovatelka ve své trestní věci pravomocné a doručené usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. ledna 2001
(4 To 162/2000) a spolu s ním také jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 23. června 2000 (46 T 4/98-337) s tím, že oba jmenované obecné soudy svými rozhodnutími porušily její ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod), když současně nerespektovaly ústavní příkaz, dle něhož vykonatelné nálezy Ústavního soudu jsou závazné pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.). Podle odůvodnění ústavní stížnosti k porušení již zmíněného ústavně zaručeného práva (povinnosti) došlo tím, že oba obecné soudy ji za spáchaný trestný čin podvodu (§250 odst. 1, 4 tr. z.) uložily trest odnětí svobody v trvání 5 let, ačkoli nálezem Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2000 (IV. ÚS 366/99) výrok předchozího rozsudku ze dne 14. prosince 1998, ukládající týž trest pro vady ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod, byl zrušen. Protože stěžovatelka má za to, že nový výrok o trestu je v rozporu s posléze označeným nálezem Ústavního soudu, s odkazem na odůvodnění tohoto nálezu navrhla, aby Ústavní soud tento výrok svým nálezem opět zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Zrušující výrok nálezu Ústavního soudu (viz vpředu) byl ve shodě s tvrzením (předchozí) ústavní stížnosti odůvodněn porušením ústavně zaručeného práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), jímž - jak ve smyslu nauky, tak i v intencích ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu - se chrání procesní čistota řízení
(k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 150/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 2., vydání 1., č. 49, Praha 1995), a proto jej jako obsahově procesní (ústavní) imperativ nelze vztahovat k výsledku věci (rozhodnutí), který je stanoveným postupem řízení především co do jeho zákonnosti podmíněn. V tomto smyslu je proto třeba rozumět odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 6. dubna 2000, o které je ústavní stížnost stěžovatelky opřena, totiž jako o jeho úsudku o ne zcela úplných a vyčerpávajících kriteriích rozhodných pro uložení trestu, byť tato výhrada jím není vyložena dostatečně úplně a přesně.
Jestliže obecný soud II. stupně, poté co výroky o trestu z předchozích rozhodnutí v trestní věci stěžovatelky byly označeným nálezem Ústavního soudu zrušeny, k jejímu návrhu řízení doplnil (ověřením jejího zdravotního stavu a způsobilosti k výkonu trestu) a takto nově zjištěnou skutečnost procesně bezchybným způsobem vyhodnotil, nezbývá než konstatovat, že v rámci své pravomoci a důsledků plynoucích obecně z nezávislosti obecných soudů (čl. 82 odst. 1 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) odvolací soud v novém rozhodnutí nevykročil z ústavních limitů, jimiž je ústavně zaručené právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) ovládáno.
Obdobně nebylo lze přijmout výtky stěžovatelky na adresu obecných soudů co do porušení zásad plynoucích ze závaznosti nálezů Ústavního soudu (čl. 89 odst. 2 úst. zák. č. 1/1993 Sb.); závaznost vykonatelných nálezů Ústavního soudu (čl. 88 odst. 1 dtto) je sice nesporná co do jejich výroků, nicméně co do rozhodovacích důvodů vyložených v jejich odůvodnění ani v nauce nejsou stanoviska jednotná. Odkaz stěžovatelky na publikovaný názor JUDr. P. je sice správný, nicméně opačný názor je zastáván řadou jiných autorů (kupř. M., S.: Bulletin advokacie č. 8, 1995, a jiní), zatímco autoritativní výklad až dosud podán nebyl. Jestliže stěžovatelčina trestní věc byla v rozsahu nálezem zrušené části předchozích rozhodnutí znova projednána, a jestliže odvolací soud, jak již řečeno, řízení doplnil zjištěním osobních poměrů stěžovatelky, nelze mít proti jeho procesnímu postupu z hlediska ochrany ústavnosti (čl. 83 úst. zák. č. 1/1993 Sb.) nijaké výhrady, a to tím spíše, jak na to ostatně důvodně poukazuje odvolací soud, jestliže uvažovaný nález Ústavního soudu nevyslovil ve stěžovatelčině trestní věci ani (závazný) právní názor ani nepřikázal obecným soudům provedení konkrétních úkonů nebo blíže označené doplnění řízení, jimiž by měly být získány (skutkové) podklady pro aplikaci ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody (§40 odst. 1 tr. ř.). Dospěl-li odvolací soud po doplněném řízení ke stejným závěrům, jak v rozhodnutí předchozím, a jestliže své závěry z hlediska obecného práva (trestního zákona) podrobně zdůvodnil, nelze ani v jeho procesním postupu a v jeho rozhodnutí samotném spatřovat pochybení ústavněprávní povahy.
Z důvodů takto vyložený a s přihlédnutím k tomu, že předchozí nález Ústavního soudu, mimo to co bylo již řečeno, ve svém odůvodnění neobsahuje podstatný výklad ústavněprávní povahy, jímž by se měly a musely obecné soudy cítit vázány, a který by měl víceméně obecnou platnost (nosné důvody rozhodovací), byla stěžovatelčina ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost této neopodstatněnosti je dána již samotnou povahou vyložených důvodů; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti, když odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu ve věci III. ÚS 70/97 ze dne 10. července 1997 je očividně nepřípadný (týká se průtahů v řízení), bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je patrno.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. května 2001