ECLI:CZ:US:2001:3.US.143.01
sp. zn. III. ÚS 143/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů Mgr. M.P., Z.P., M.P., K.P., J.M. a F.P., zastoupených JUDr. J.S., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2762/2000-253, ze dne 19. 12. 2000, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé osobním podáním ze dne 7. 3. 2001 podali Ústavnímu soudu návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 28 Cdo 2762/2000-253, ze dne 19. 12. 2000, jímž bylo zamítnuto dovolání navrhovatelů proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, č.j. 40 Co 87/99-223, ze dne 27. 4. 2000, jímž byl změněn ve věci samé rozsudek Okresního soudu v Šumperku, č.j. 8 C 359/95-64, ze dne 19. 6. 1998. Napadeným rozsudkem bylo podle názoru navrhovatelů porušeno jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 8 C 359/95, vedený u Okresního soudu v Šumperku. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé, resp. jejich právní předchůdci uplatnili u označeného soudu žalobu o vydání specifikovaných nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích") ve spojení se zákonem č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o podmínkách převodu majetku státu"). Vlastníkem požadovaných nemovitostí byl otec původních navrhovatelů, nemovitosti byly zestátněny vyhláškou ministerstva zdravotnictví podle zákona č. 125/1948 Sb., aniž by byla za ně poskytnuta příslušná náhrada. Vzhledem k tomu, že původní vlastník nemovitostí zemřel, dovozovali navrhovatelé, že jako jeho děti jsou oprávněnými osobami podle §3 odst. 2 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Navrhovatelé uplatnili restituční nároky u osoby povinné výzvou ze dne 24. 4. 1991 a jednak u Ministerstva pro správu národního majetku a jeho privatizaci dne 15. 7. 1991 podle §47 zákona o podmínkách převodu majetku státu. Protože nároky navrhovatelů nebyly vypořádány podle privatizačního projektu žalovali povinnou osobu na vydání předmětných nemovitostí. Po provedeném řízení Okresní soud v Šumperku rozhodl ve věci rozsudkem, č.j. 8 C 359/95-64, ze dne 19. 6. 1998 tak, že žalovanému uložil povinnost vydat navrhovatelům předmětné nemovitosti.
Proti tomuto rozhodnutí podal odvolání žalovaný, který argumentoval tím, že navrhovatelé nejsou oprávněnými osobami, protože původní vlastník nemovitostí zanechal závěť, na základě které odkázal svůj majetek Z.B., která se tím stala univerzální dědičkou majetku zůstavitele a je tedy osobou oprávněnou v pořadí předcházejícím pořadí žalobců podle zvláštní úpravy. Navrhovatelé naproti tomu ve vyjádření uvedli, že dědické řízení po původním vlastníkovi bylo zastaveno pro nepatrný majetek, takže dědictví po něm nenabyl nikdo. Dále uvedli, že pokud by zůstavitel zanechal majetek, muselo by probíhat dědické řízení a vzhledem k institutu neopominutelných dědiců by závěť v části, kde tyto dědice opomenula, musela být neplatná. Závětní dědička by tak mohla nabýt maximálně 1/4 majetku a nebyla by tak univerzální dědičkou. Protože však dědické řízení bylo zastaveno a Z.B. nenabyla celé dědictví ani jeho část, nemohl jí vzniknout žádný restituční nárok. Krajský soud přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu, dokazování podstatným způsobem doplnil a dospěl k závěru, že odvolání žalovaného je důvodné, a proto napadený rozsudek svým rozsudkem, č.j. 40 Co 87/99-223, ze dne 27. 4. 2000, změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítl. Jako základní řešil odvolací soud otázku, zda navrhovatelé jsou oprávněnými osobami podle zákona o mimosoudních rehabilitacích, na jehož použití se výslovně zákon o podmínkách převodu majetku státu odvolává. K této otázce odvolací soud uvedl, že navrhovatelé své postavení oprávněných osob odvozují z rodinně právního vztahu k osobě původního vlastníka, který byl v řízení nepochybně prokázán. Pořadí oprávněných osob, právních nástupců původního vlastníka, které řádně a včas uplatnily stejný restituční nárok (navrhovatelé jako děti původního vlastníka a Z.B. jako závětní dědička) je nutno posuzovat podle §3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Odvolací soud uvedl, že výklad, k němuž dospěl soud I. stupně, neodpovídá doplněnému skutkovému stavu v odvolacím řízení. Soud I. stupně založil právní závěr na tom, že závěť zůstavitele pořízená ve prospěch Z.B. neobsahuje univerzální odkaz, protože zůstavitel odkázal závětní dědičce jen "nepatrný majetek", za který nelze považovat sporné nemovitosti, ani nelze mít za to, že podle této závěti nabyla závětní dědička celé dědictví, ale jen část dědictví (nepatrný majetek), která jí byla v dědickém řízení vydána a není předmětem restitučního nároku. Odvolací soud zaujal názor opačný, když uvedl, že východiskem právního zhodnocení za účelem stanovení pořadí oprávněných osob je výklad obsahu projevu vůle původního vlastníka v závěti. Závěť byla shledána platnou. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně, č.j. 12 C 258/91-227, ze dne 18. 12. 1997, ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. 6. 1998 byla zamítnuta žaloba o určení neplatnosti této závěti. Nejvyšší soud ČR rozsudkem, č.j. 21 Cdo 2202/98-274, ze dne 30. 6. 1999, zamítl dovolání navrhovatelů v této právní věci z věcných důvodů. Odvolací soud se velmi obsažně zabýval rozborem vůle vyjádřené v závěti a dospěl k závěru, že z projevené vůle jednoznačně vyplývá, že zůstavitel chtěl veškerý svůj majetek (byť v době pořízení závěti nepatrný) odkázat své závětní dědičce. Dále se odvolací soud obšírně vypořádal s posouzením vztahu mezi zákonem o mimosoudních rehabilitacích a občanským zákoníkem (dědění) a konstatoval, že zákon o mimosoudních rehabilitacích má postavení zvláštní právní úpravy, která vymezuje okruh oprávněných osob jinak a samostatně bez vztahu k dědické posloupnosti podle občanského zákoníku. Současně dovodil, že z posloupnosti řazení jednotlivých oprávněných osob podle zákona o mimosoudních rehabilitacích vyplývá, že zákonodárce upřednostnil dědice ze závěti před dítětem (tj. neopomenutelným dědicem původního vlastníka), poněvadž děti původního vlastníka zařadil až do třetí skupiny oprávněných osob. Na základě uvedeného pak odvolací soud změnil rozsudek soudu I. stupně a žalobu zamítl, protože dospěl k závěru, že navrhovatelé v pořadí oprávněných osob podle §3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích jsou z možnosti s úspěchem uplatnit své restituční nároky vyloučeni oprávněnou osobou v pořadí předcházejícím pořadí navrhovatelů, tj. závětní dědičkou, které byly již nemovitosti vydány, protože nárok uplatnila řádně a včas u povinné osoby.
Navrhovatelé proti rozsudku odvolacího soudu podali dovolání, přičemž dovolací důvod podle §241 odst. 3 písm. c) a d) o.s.ř. spatřovali v tom, že odvolací soud vůbec nezkoumal otázku, jaký majetek vlastnil zůstavitel v době sepisování závěti. Dále namítali, že pokud dědické řízení skončilo zastavením pro neexistenci majetku, bylo závazně určeno, že dědictví nikdo nenabyl. Dále dovozovali, že závěť zůstavitele byla neplatná ze 3/4 a v důsledku toho jde o zákonnou překážku omezující uplatnění závěti. Konečně namítali, že nebylo spolehlivě prokázáno, zda v případě Z.B. byly splněny požadavky §47 odst. 4 zákona o podmínkách převodu majetku státu. Nejvyšší soud ČR při projednávání dovolání posuzoval především otázku osob oprávněných ve smyslu §3 odst. 4 zákona o mimosoudních rehabilitacích. Konstatoval, že odvolací soud při posuzování předmětné věci vycházel důsledně ze všech důkazů, které byly v průběhu řízení provedeny. Důkazy hodnocené odvolacím soudem včetně důkazů, jimiž dokazování doplnil, byly shromážděny za náležitého šetření požadavků vyplývajících z ustanovení §122 a násl. o.s.ř., jejich hodnocení odpovídá požadavkům srozumitelnosti a přesvědčivosti. Nelze proto dospět k závěru, uvedl Nejvyšší soud, že by odvolací soud vzal za prokázáno něco, co nebylo ve spisech, nebo co by bylo se shromážděnými zjištěními v rozporu. Dále konstatoval, že nelze odvolacímu soudu vytknout ani nesprávnost použití v úvahu přicházejících právních předpisů nebo jejich vadnou aplikaci v této věci. Odvolací soud správně soustředil pozornost na splnění podmínek vztahujících se k postavení oprávněných osob podle §3 odst. 4 písm. a) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Stejně tak právu odpovídajícím způsobem vyložil poměr ustanovení týkajících se vymezení a pořadí oprávněných osob uvedených v §3 odst. 4 citovaného zákona jako ustanovení speciálního ve vztahu k ustanovením občanského zákoníku jako předpisu obecné povahy. Pokud zákonodárce zvýhodnil v rámci klasifikace oprávněných osob v ustanovení §3 odst. 4 písm. a) citovaného zákona dědice ze závěti, jež byla předložena v dědickém řízení, a který nabyl celé dědictví, nelze závěr z tohoto ustanovení zpochybňovat odkazem na obecná pravidla platná pro oblast dědického práva. Dále Nejvyšší soud ČR konstatoval, že nelze přisvědčit názoru navrhovatelů ve vztahu k výkladu pojmu "nepatrný...", protože kvantitativní hledisko rozsahu ze závěti nabytého majetku je totiž ve sledovaných souvislostech právně bezvýznamné. Dovolací soud v této souvislosti poukázal také na již ustálenou rozhodovací praxi, podle níž jde-li o dědice ze závěti (§3 odst. 4 písm. a) citovaného zákona), který závěť předložil v řízení o dědictví, postačí, že tehdy řízení skončilo vydáním nepatrného majetku tomuto dědici jako vypraviteli pohřbu. Uvedený závěr tak respektuje důsledky z dřívější právní úpravy, podle níž řízení o projednání dědictví tvoří jediný celek, bez ohledu na fázi zahrnující předběžné šetření, případně samotné projednání dědictví, resp. zastavení takového řízení pro nepatrný majetek zůstavitele. Dále se dovolací soud vyjádřil k připomínce týkající se rozsahu nároků a omezení závěti z důvodu neopominutelných dědiců. Konstatoval, že v době pořízení závěti nebyl zůstavitel vlastníkem předmětných nemovitostí, a proto důvod k meritornímu projednání dědictví tak v té době nepozůstával. Účinky závěti jsou právně významné teprve v souvislosti s novou zákonnou úpravou, která této obmyšlené osobě zakládala práva oprávněné osoby. Závěr o statusu Z.B., oprávněné osoby tak vylučuje možnost, aby namísto ní nebo vedle ní vystupovaly jako oprávněné osoby navrhovatelé podle §3 odst. 4 písm. c) zákona o mimosoudních rehabilitacích. Nejvyšší soud ČR proto rozsudkem, č.j. 28 Cdo 2762/2000-253, ze dne 19. 12. 2000, dovolání zamítl.
Navrhovatelé napadli rozsudek Nejvyššího soudu ČR ústavní stížností a dovozovali, že tímto rozhodnutím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Porušení svého práva spatřovali v tom, že odvolací soud a zejména dovolací soud se nedostatečně vypořádaly s jejich námitkami, které se týkaly platnosti závěti, kterou pořídil původní vlastník nemovitostí ve prospěch Z.B., a námitkami týkajícími se rozsahu, v němž závětní dědička nabyla dědictví. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.
K výzvě Ústavního soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že ústavní stížnost obsahově kopíruje odvolací a později dovolací námitky, které již byly uplatněny a na něž odvolací a zejména pak dovolací soud náležitě reagovaly v odůvodnění svých rozhodnutí. V zásadě proto odkázal na odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku a konstatoval, že z podané ústavní stížnosti nevyplývají důvody, pro které by bylo možno učinit závěr o porušení jimi tvrzených ústavně zaručených práv a svobod.
Ústavní soud již mnohokrát konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, jestliže jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byli navrhovatelé účastníky, došlo k porušení základních práv a svobod chráněných ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se domáhali ochrany svého práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny, přezkoumal Ústavní soud napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Jádrem návrhu je polemika navrhovatelů s právními závěry, k nimž dospěly obecné soudy v rámci provedeného řízení. Ústavní soud na tomto místě připomíná, že nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces v tom, že účastník řízení neměl ve své věci úspěch a že nesouhlasí s právními závěry soudy, který ve věci rozhodoval. Porušení práva na spravedlivý proces lze namítat tam, kde obecné soudy upřely účastníkovi využívat jeho procesní práva a řádně v plném slova smyslu se účastnit řízení, v němž je jeho věc projednávána. Ústavní soud navíc již konstantně judikuje, že rovněž nelze při posuzování ústavní stížnosti zasahovat do procesu hodnocení provedených důkazů za předpokladu, že obecné soudy v tomto procesu hodnocení důkazů postupovaly v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů tak, jak je vymezena v §132 o.s.ř. Do tohoto procesu, jak zní závěry Ústavního soudu, by bylo možno z titulu porušení práva na spravedlivý proces zasáhnout tehdy, jestliže by vyvozené právní závěry byly v extrémním nesouladu se zjištěným skutkovým stavem.
V předmětné věci Ústavní soud konstatoval, že obecné soudy (soud odvolací i dovolací) v předmětném řízení postupovaly v souladu s příslušnou právní úpravou. Odvolací soud sám prováděl i poměrně široké dokazování, provedené důkazy (i důkazy provedené před soudem I. stupně) hodnotil v souladu s principy §132 o.s.ř. Odvolací i dovolací soud se soustředily především na posouzení otázky, zda navrhovatelé mají postavení oprávněné osoby ve smyslu zákona o mimosoudních rehabilitacích a jaké je pořadí oprávněných osob podle §3 odst. 4 citovaného zákona. Na posouzení a rozhodnutí o této otázce pak závisel další postup v řízení. Ústavní soud v postupu obecných soudů neshledal porušení jejich povinností při hodnocení provedených důkazů a s jejich právními závěry se shodl. Proto také dospěl k závěru, že napadeným rozsudkem Nejvyššího soudu ČR nebylo porušeno právo navrhovatelů na spravedlivý proces.
Vzhledem k uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. října 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu