ECLI:CZ:US:2001:3.US.146.01
sp. zn. III. ÚS 146/01
Usnesení
III. ÚS 146/01
1
ČESKÁ REPUBLIKA
USNESENÍ
Ústavního soudu
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka, o návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatele M.T., zastoupeného JUDr. J.S., směřujícím proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, čj. 28 Co 615/2000-160, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 3. 2000, čj. 4 C 319/97-116, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Navrhovatel podal dne 6. 3. 001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti, který byl Ústavnímu soudu doručen dne 8. 3. 2001. Předmětný návrh směřoval proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2000, čj. 28 Co 615/2000-160, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 7. 3. 2000, čj. 4 C 319/97-116. Navrhovatel v něm tvrdil, že uvedenými rozsudky byla porušena jeho základní práva, zejména právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Ústavní soud si vyžádal spis Okresního soudu v Nymburce, sp.zn. 4 C 319/97 a z něj zjistil, že dne 9. 4. 1997 podali J., a M.V. žalobu proti M.T. (ústavní stěžovatel) a P.B. o určení neplatnosti dohody o vydání pozemků č. 85/4 - zastavěná plocha a č. 85/3 - zastavěná plocha v k.ú. J., které vznikly rozdělením původní parcely č. 85 (dále jen "předmětné pozemky") ze dne 6. 5. 1991 a o určení vlastnictví k těmto pozemkům. V žalobě uvedl, že vydal na základě dohody o vydání
III. ÚS 146/01
věci ze dne 6. 5. 1991, jako osoba povinná, oprávněné osobě - dnes ústavnímu stěžovateli M.T. - dům čp. 57 se stavební parcelou č. 85 a parcelu č. 164 - zahrada, v k.ú. J. Po uzavření dohody zjistil žalobce, že na základě dohody došlo k vydání parcely č. 85, tj. pozemku, na němž je postavena prodejna ve vlastnictví žalobce, která byla postavena až po odnětí vlastnického práva původním vlastníkům. To je v rozporu s ust. §10 odst. 4 zákona č. 403/1990 Sb.
Dne 25. 8. 1999 Okresní soud v Nymburce usnesením, čj. 4 C 319/97-86, řízení v částech , kdy bylo žalováno určení neplatnosti dohody o vydání předmětných pozemků ze dne 6. 5. 1991 a o určení, že vlastníkem parcely č. 85/3 se určuje J., zastavil. Rozhodnutí odůvodnil tím, že žalobce se původně domáhal určení neplatnosti dohody o vydání věci v části týkající se parcely č. 85 v J. a dále určení, že vlastníkem předmětných pozemků je žalobce. V průběhu řízení vzal svůj návrh zpět v rozsahu uvedeném v usnesení. Ústavní stěžovatel s tímto částečným zpětvzetím návrhu souhlasil.
Toto usnesení napadl ústavní stěžovatel odvoláním, v němž namítal, že postup J. v souvislosti s předmětnými pozemky byl v rozporu s právem.
Krajský soud v Praze dne 1. 12. 1999 usnesením, čj. 28 Co 665/99-94, usnesení soudu 1. stupně potvrdil. V odůvodnění uvedl, že ke zpětvzetí žaloby došlo prohlášením do protokolu již dne 20. 10. 1997 na jednání před soudem I. stupně. Za situace, kdy žaloba byla vzata zpět ještě než začalo jednání, není třeba souhlasu žalovaných se zpětvzetím. Soud v takovém případě musí usnesení zastavit, neboť tím vznikl nedostatek základní podmínky řízení - nedostatek žaloby. Řízení dále probíhalo v části žaloby, která nebyla vzata zpět.
Dne 7. 3. 2000 rozhodl Okresní soud v Nymburce rozsudkem, čj. 4 C 319/97-116 tak, že určil, že vlastníkem parcely č. 85/4 v k.ú. J., zastavěná plocha, která vznikla rozdělením parcely č. 85, je J. Žaloba o určení vlastnictví parcely č. 85/4 byla v části proti ústavnímu stěžovateli zamítnuta. Dále okresní soud rozhodl o nákladech řízení.
Uvedený rozsudek napadl ústavní stěžovatel odvoláním, v němž namítal, že soud neurčil neplatnost dohody o vydání věci.
Krajský soud v Praze usnesením ze dne 13. 12. 2000, čj. 28 Co 615/2000-160 odvolání odmítl. V odůvodnění uvedl, že podle ust. §201 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") může účastník řízení napadnout rozhodnutí soudu I. stupně odvoláním, pokud to zákon nevylučuje. Podle ust. §218 odst. 1 písmeno b) o.s.ř. odvolací soud odmítne odvolání, které bylo podáno někým, kdo k odvolání není oprávněn. Proti ústavnímu stěžovateli byla žaloba
zamítnuta a byla mu, jako vítězné straně sporu, přiznána i náhrada nákladů řízení. Neutrpěl proto žádnou újmu na svých právech, když žalobě proti němu nebylo vyhověno.
Uvedené usnesení napadl navrhovatel včas ústavní stížností. V ní namítal, že soudy mu neposkytly procesní poučení podle ust. §5 o.s.ř. v tom smyslu, že v předmětném sporu mohl vystupovat jako vedlejší účastník na žalované straně, osvědčí-li právní zájem. Soudy měly ústavního stěžovatele poučit o tom, že nemůže v pozici účastníka úspěšně bránit svá práva a měl být poučen o tom, že má možnost vstoupit do řízení na straně druhého žalovaného v pozici vedlejšího účastníka. Tím mělo být porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, dané mu čl. 36 odst. 1 Listiny.
Krajský soud v Praze, jako účastník řízení, k výzvě ústavního soudu ve vyjádření ze dne 3. 4. 2001 poukázal na to, že procesně není možné, aby žalovaný vystupoval zároveň jako vedlejší účastník na straně dalšího žalovaného. Podle ust. §93 odst. 2 o.s.ř. vedlejší účastník vstupuje do řízení bud' z vlastního podnětu nebo na výzvu některého z účastníků, učiněnou prostřednictvím soudu. Vedlejší účastník je vždy třetí osobou a nemůže být tedy ten, kdo je účastníkem řízení. Z tohoto důvodu nebylo možné ústavního stěžovatele poučovat o tom, že by mohl event. do řízení vstoupit jako vedlejší účastník na straně druhého žalovaného.
Ústavní soud, pro prostudování spisového materiálu a zvážení všech okolností případu, dospěl k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný.
Na tomto místě je třeba uvést, že Ústavní soud ČR je si vědom skutečnosti, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81, čl. 90 Ústavy ČR). Nemůže proto na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. To ovšem jen potud, pokud tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny a pokud napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR.
Podstatou ústavní stížnosti je námitka navrhovatele, že jej soud nepoučil o tom, že by mohl případně ve sporu vystupovat jako vedlejší účastník na straně druhého žalovaného a že tím tedy porušil svou poučovací povinnost, danou mu §5 o.s.ř. K tomu je nutno uvést (v souladu s konstantní judikaturou ústavního soudu), že z ustanovení §5 občanského soudního řádu plyne, že soud je povinen poučit účastníky o jejich procesních právech a povinnostech. Podle názoru ústavního soudu je toto ustanovení nutno vyložit tak, že soud je povinen účastníky poučit, jaká práva jim přiznávají a jaké povinnosti jim ukládají procesněprávní předpisy, jak je nutno procesní úkony provést, popřípadě jak je třeba
odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky. Do poučovací povinnosti tedy nepatří návod, co by účastník měl nebo mohl v daném případě dělat, aby dosáhl jím žádaného účinku. Pokud by v rámci poučovací povinnosti soud poučoval účastníka o tom, že by mohl vystupovat i jako vedlejší účastník, nešlo by o pouhé poučení o procesních právech a povinnostech, ale o zásah soudu, kterým by vedl účastníka k tomu, co má v daném případě dělat, aby dosáhl žádaného právního účinku. Navíc takto chápanou poučovací povinností by soud výrazně porušil zásadu rovnosti účastníků soudního řízeni.
Jestliže obecné soudy ústavního stěžovatele nepoučily o možnosti vystupovat v řízení, za určitých podmínek, jako vedlejší účastník, postupovaly v souladu s ust. §5 o.s.ř. a tedy ústavně konformním způsobem. Zmíněným postupem nezasáhly do stěžovatelových základních práv daných mu ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami podle čl. 10 Ústavy.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než návrh podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších přepisů, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků, jako návrh zjevně neopodstatněný, odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2001
JUDr. Pavel Holländer
předseda senátu