ECLI:CZ:US:2001:3.US.153.01
sp. zn. III. ÚS 153/01
Usnesení
III. ÚS 153/01
Ústavní soud rozhodl dne 31. května 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatele ing. J.M., zastoupeného JUDr. S.R., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2000, sp. zn. 53 Co 349/2000, takto:
Návrh se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [§30 odst.1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadl stěžovatel pravomocné usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2000 (53 Co 349/2000-109), jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvého stupně (Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne
31. května 2000 - 17 C 324/96-127a), jímž obecný soud uložil povinnost uhradit odměnu soudního znalce za znalecký posudek. Stěžovatel tvrdí, že napadeným rozhodnutím obecného soudu bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 90 Ústavy ČR a napadené usnesení vydáno v rozporu se stanoveným občanským soudním řádem, když nebylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem o tom, zda příslušný soudní znalec je vyloučen či nikoliv.
Stěžovatel podrobněji nezdůvodnil ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jeho práv, navrhl, aby Ústavní soud rozhodnutí obecného soudu, jak vpředu je označeno, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost není opodstatněná.
K posouzení ústavní stížnosti Ústavní soud vyžádal spis Obvodního soudu pro Prahu 10 (17 C 324/96), o uložení povinnosti pronajímatele odstranit závady v bytě stěžovatele. Z uvedeného spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel svým podáním ze dne 10. května 2000 se písemně vyjádřil proti ustanovení soudního znalce ing. V.Š. a podal námitky proti jeho osobě, které odůvodnil tak, že stejný znalec byl soudem ustanoven pro totožné účastníky soudního řízení o slevu nájemného a nyní je současně projednáván
u téhož soudu (8 C 251/98). Ustanovení znalce ztěžuje tímto možnost objektivního posouzení věci a navrhl, aby byl ustanoven jiný znalec z oboru bližšího sporné věci. Obvodní soud pro Prahu 10 vyslechl předvolaného znalce a přiznal mu odměnu za vypracování znaleckého posudku (usnesení ze dne 31. května 2000 - 17 C 324/96-127a). Stěžovatel se proti rozhodnutí o přiznání odměny a náhradě nákladů řízení za znalecký posudek odvolal k Městskému soudu v Praze, který usnesením napadené rozhodnutí potvrdil
(53 Co 349/2000-109).
Z odůvodnění napadeného usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. srpna 2000 (53 Co 349/200-109) a obsahu spisu 17 C 324/96 je zřejmé, že obecné soudy se dostatečným způsobem zabývaly důvody uplatněnými v odvolání proti přiznání odměny soudnímu znalci, shledaly, že jím podané odborné posouzení podstatných skutečností v rámci předmětu sporu pro soud I. stupně je dostatečné a pokud stěžovatel má konkrétní výhrady, musí je uplatňovat jako své věcné námitky v řízení o věci samé.
Co do vlastních námitek ústavní stížnosti (pokud jde o stěžovatelem vznesenou námitku podjatosti znalce), neshledal je Ústavní soud ve smyslu své judikatury důvodné. Z obsahu ústavní stížnosti, připojených napadených rozhodnutí obecných soudů shora označených, je patrno, že v uvedené věci nebylo pravomocně rozhodnuto, a proto nelze vyhovět návrhu stěžovatele. Vzhledem k tomu, že nejde o vadu řízení obecných soudů, která by se v posuzované věci dotkla ústavně zaručených základních práv stěžovatele, z důvodů, jak je v tomto odůvodnění vyloženo, rozhodl proto o podané ústavní stížnosti Ústavní soud tak, jak ze znělky tohoto nálezu je patrno [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 31. května 2001