ECLI:CZ:US:2001:3.US.158.01
sp. zn. III. ÚS 158/01
Usnesení
Ústavní soud ČR rozhodl mimo ústní jednání v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Vlastimila Ševčíka ve věci návrhu na zahájení řízení o ústavní stížnosti navrhovatelů JUDr. L.N.O. a M.O., zastoupených JUDr. A.P., proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 1629/99-87, ze dne 12. 12. 2000, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze, č.j. 12 Co 591/98-73, ze dne 16. 12. 1998, takto:
Návrh se odmítá .
Odůvodnění:
Navrhovatelé podali osobním podáním dne 14. 3. 2001 návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti (dále jen "návrh"). Návrh směřoval proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR, č.j. 22 Cdo 1629/99-87, ze dne 12. 12. 2000, kterým bylo zamítnuto dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze, č.j. 12 Co 591/98-73, ze dne 16. 12. 1998. Uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl změněn ve výroku I vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5, č.j. 15 C 146/95-53, ze dne 26. 6. 1998 tak, že žaloba byla zamítnuta. Napadenými rozsudky byla podle názoru navrhovatelů porušena ustanovení čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Návrh byl podán včas.
K posouzení návrhu si Ústavní soud vyžádal spis, sp. zn. 15 C 146/95, vedený u Obvodního soudu pro Prahu 5. Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že navrhovatelé jako žalobci se u uvedeného soudu domáhali ochrany pro omezování vlastnického práva ze strany žalovaného (imise) a žádali, aby soud žalovanému uložil zdržet se zásahů do jejich vlastnických práv. Navrhovatelé žádali, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se rušení žalobců, spočívající v umožnění nahlížet v souvislosti s provozováním hostinské činnosti svým hostům do oken bytu žalobců, spočívající v pronikání hluku při provozování této činnosti do téhož bytu žalobců, dále aby žalovanému bylo uloženo zdržet rušení žalobců pronikáním pachů při provozování hostinské činnosti a provozováním světelného poutače. V průběhu jednání navrhovatelé poslední dva návrhy vzali zpět. Po provedeném dokazování rozhodl Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem, č.j. 15 C 146/95-53, ze dne 26. 6. 1998 tak, že ve výroku I vyhověl žalobě a uložil žalovanému zdržet se rušení žalobců spočívajícího v umožnění nahlížet v souvislosti s provozováním hostinské činnosti svým hostům do oken bytu žalobců (výrok I a), a spočívajícího v pronikání hluku při provozování této činnosti do téhož bytu žalobců (výrok I b). Ve zbývající části pak řízení zastavil.
K odvolání žalovaného rozhodoval ve věci Městský soud v Praze, který rozsudkem, č.j. 12 Co 591/98-73, ze dne 16. 12. 1998, změnil rozsudek soudu I. stupně ve výroku Ia tak že žalobu zamítl, ve výroku Ib a ve výroku o nákladech řízení rozsudek potvrdil, jinak zůstal rozsudek nedotčen (zastavující výrok). V odůvodnění se obšírně vypořádal s povahou a možnými dopady imisí a ve vztahu k předmětu sporu konstatoval, že rušení vlastnického práva navrhovatelů hlukem spojeným s provozováním hostinské činnosti je větší intenzity a je proto na místě poskytnout ochranu nerušenému užívání nemovitosti. Pokud však jde o ochranu navrhovatelů před nahlížením návštěvníků hostinského zařízení do oken jejich domu, zde odvolací soud zaujal opačné stanovisko než soud I. stupně. Uvedl, že při řešení sousedských sporů je třeba vždy nalézt takové řešení, aby jeden z vlastníků, o výkon či omezování jehož práva jde, nebyl rozhodnutím soudu výrazněji než druhý vlastník dotčen či zvýhodněn. Proto je třeba vzít zřetel i na to, do jaké míry se dotčený vlastník sám může bránit rušivým zásahům a zda to na něm lze spravedlivě požadovat. Odvolací soud dále uvedl, že požadavek navrhovatelů, aby žalovaný zabránil nějakým opatřením svým zákazníkům nahlížet do oken dobu navrhovatelů je formulován příliš široce a obecně a lze si jen ztěží představit takové opatření, které by jej mohlo splnit. Nesplnilo by jej zcela ani vybudování neprůhledné bariéry u předzahrádky žalovaného, neboť i příchody a odchody zákazníků z provozovny žalovaného lze považovat za spojené s touto činností a navíc by takové opatření představovalo ne zcela přiměřený zásah do práv žalovaného.
K dovolání navrhovatelů proti měnícímu výroku rozsudku Městského soudu rozhodoval ve věci Nejvyšší soud ČR, který rozsudkem, č.j. 22 Cdo 1629/99-87, ze dne 12. 12. 2000, dovolání zamítl. K věci samé uvedl, že za imisi nelze považovat samotnou možnost nahlížet do oken v sousední budově, zejména jde-li o budovu umístěnou v souvislé zástavbě. Aby bylo možno obtěžování pohledem považovat za imisi, muselo by jít o mimořádnou situaci, při které by bylo soustavně a závažným způsobem narušováno soukromí vlastníka nebo uživatele sousední nemovitosti. Zpravidla by šlo o případy, kdy vlastnické právo by bylo zneužíváno k nahlížení do sousední nemovitosti za účelem narušování soukromí sousedů anebo by došlo ke stavební změně, umožňující nahlížení do dosud uzavřených prostor, přičemž tuto změnu by neodůvodňovaly oprávněné zájmy toho, kdo změnu provedl. V předmětné věci, uvedl Nejvyšší soud ČR, jde o nahlížení do oken z předzahrádky pohostinské provozovny, kde je soustředěno více lidí. Umístění předzahrádky přes ulici od domu navrhovatelů a pohostinský provoz v takovém zařízení není v území městské zástavby žádnou výjimkou. V projednávané věci jde o nemovitost na území města P., umístěné v městské zástavbě, kde nelze dosáhnout, pokud jde o pohled do oken, úplného soukromí. Daný stav mohou sice navrhovatelé pociťovat jako obtěžování, nejde však o obtěžování mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům v městské lokalitě. Proti takovému obtěžování se mohou navrhovatelé bránit vlastními opatřeními (jak uvedl odvolací soud), nemohou se však domáhat ochrany podle §127 odst. 1 občanského zákoníku. Pokud jde o námitku, že soudy vycházely ze skutkového stavu, který nemá oporu v provedeném dokazování, Nejvyšší soud tuto námitku přezkoumal a konstatoval, že není na místě, soudy byl proveden dostatek skutkových zjištění a důkazy jimi byly hodnoceny tak jak ukládá §132 občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.").
Proti rozsudku Nejvyššího soudu ČR i Městského soudu v Praze ve výroku, týkajícím se rušení vlastnického práva nahlížením do oken podali, navrhovatelé návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti. Tvrdili, že napadenými rozsudky bylo porušeno právo rovnosti účastníků řízení a samozřejmě pak právo rovnosti občanů před zákonem. Porušení tohoto práva spatřovali v tom, že nemůže být za součinnosti soudu upřednostněno právo jednoho z účastníků před právem druhého. Napadenými rozsudky je proto porušeno ustanovení čl. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 11 odst. 3 Listiny. Nesouhlasí se závěrem odvolacího a dovolacího soudu o tom, že proti nahlížení do oken lze požadovat, aby se chránili oni sami. Namítají, že jejich lokalita byla původně určena jen k bydlení a nikoliv k provozu pohostinského zařízení, k čemuž obecné soudy rovněž nepřihlédly. Dále namítali, že obecné soudy nezohlednily skutečnost, že žalovaný provozuje svoji živnost v rozporu se živnostenským povolením. Závěrem pak konstatovali, že pořízení záclon, závěsů, neprůhledného plotu a pod., nevyřeší problém znečišťování prostředí odpadky, výkaly a smogem. Navrhovatelé proto žádali, aby Ústavní soud nálezem zrušil obě napadená rozhodnutí.
K výzvě Ústavní soudu podal vyjádření Nejvyšší soud ČR jako účastník řízení. Ve vyjádření uvedl, že v dovolacím řízení se jednalo o posouzení otázky, za jakých okolností se může vlastník bránit proti tzv. obtěžování pohledem. Pokud stěžovatel již v dovolacím řízení uváděl, že žalovaný překračuje podmínky živnostenského povolení, byl upozorněn na skutečnost, že pro posouzení existence imise není tato okolnost rozhodující; jde-li o činnost nepovolenou, resp. povolení překračující, měl by se stěžovatel domáhat nápravy u orgánů státní správy, nikoliv ochrany proti obtěžování pohledem. Také rušení smogem, odpadky a výkaly nebylo předmětem nalézacího řízení a uplatňování těchto tvrzení až v ústavní stížnosti je podle názoru Nejvyššího soudu, bezpředmětné. Pokud stěžovatelé upozorňují, že na místě samém provedl šetření jen soud I. stupně, je třeba uvést, že skutková zjištění tohoto soudu nebyla v dalším řízení zpochybněna, soudy vyšších stupňů zaujaly jen jiný právní názor. Nejvyšší soud ČR dále uvedl, že jádrem sporu je samotná otázka obtěžování pohledem. Dovolací soud vycházel ze skutečnosti, že ani v dřívějších právních úpravách nebylo obtěžování pohledem považováno za imisi. Přesto ve snaze neuzavřít řešení možných nepředvídatelných případů možnost posoudit takové obtěžování pohledem jako imisi v extrémním případě připustil. K věci samé pak Nejvyšší soud uvedl, že pohled může proniknout kamkoliv, pokud mu v tom nebrání fyzická překážka. Je jasné, že pohled na jiného je vždy narušením soukromí, je však otázka, jak se má nahlížení zabránit. V praxi je nemožné požadovat, aby to byl ten, kdo má možnost nahlížení, a proto je vžitá a běžná praxe, že ten, kdo se cítí pohledem obtěžován, se musí chránit sám. Právo pak nepochybně poskytuje ochranu proti úmyslnému nahlížení do soukromí, v dané věci však o nic takového nešlo. Vzhledem k tomu, že nebyly zjištěny okolnosti, ze kterých by bylo možno dovodit mimořádnost situace, nezbylo než žalobu zamítnout, a proto Nejvyšší soud navrhl i zamítnutí ústavní stížnosti.
Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí obecné soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní práva a svobody, chráněné ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy ČR. Vzhledem k tomu, že navrhovatelé se dovolávali ochrany svých základních práv zakotvených v Listině, Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
Především je třeba si uvědomit, že ač to nebylo výslovně v petitu návrhu uvedeno, směřoval návrh jen proti výroku týkajícímu se imise formou "nahlížení do oken". Nutno konstatovat, že námitka navrhovatelů o překročení živnostenského povolení ze strany žalovaného nebyla předmětem řízení před obecnými soudy (ani nemohla být předmětem řízení), a proto při přezkoumávání napadených rozhodnutí jí nemůže být rovněž věnována pozornost.
Pokud jde o námitku obtěžování smogem, výkaly a odpadky, pak je nutno konstatovat, že tento druh imise nebyl rovněž uplatněn v nalézacím řízení před obecnými soudy a byl vznesen až v ústavní stížnosti, a proto se nelze rovněž touto zabývat.
Jádrem sporu proto je, jak bylo uvedeno výše, posouzení, zda nahlížení do oken navrhovatelů zákazníky provozovny žalovaného má charakter imise, proti níž měla být navrhovatelům poskytnuta ochrana. Ústavní soud se při posouzení tohoto případu ztotožnil s právním závěrem Nejvyššího soudu a konstatoval, že obtěžování pohledem za uvedené situace, nelze považovat za takový zásah do vlastnického práva navrhovatelů, proti němuž by jim měla být soudem poskytnuta ochrana. Ochrany by se mohli navrhovatelé úspěšně domáhat, pokud by nahlížení do soukromí ze strany žalovaného bylo úmyslné, resp. pokud by předmětem jeho podnikatelské činnosti bylo zprostředkování takového nahlížení. Ústavní soud proto dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo porušeno ustanovení čl. 10 odst. 2 ani čl. 11 odst. 3 Listiny.
Pokud se jedná o namítané porušení čl. 1, pak Ústavní soud připomíná, že porušení rovnosti účastníků v řízení nelze spatřovat v tom, že jedna ze stran řízení neměla ve věci úspěch. Obecné soudy v přezkoumávaném řízení umožnily oběma účastníkům řízení stejnou mírou řízení se účastnit, navrhovat důkazy k podpoře svých tvrzení, vyjadřovat se k prováděným důkazům. Hodnocení důkazů v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů a přijetí právního závěru opírajícího se o skutková zjištění nelze pak považovat za porušení rovnosti před zákonem. Ústavní soud i v tomto případě konstatoval, že napadenými rozsudky nedošlo k porušení čl. 1 Listiny.
Vzhledem k výše uvedenému nezbylo Ústavnímu soudu než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 4. října 2001
JUDr. Vladimír Jurka
předseda senátu