ECLI:CZ:US:2001:3.US.159.01
sp. zn. III. ÚS 159/01
Usnesení
III. ÚS 159/01
Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Holländera a soudců JUDr. Vladimíra Jurky a JUDr. Vlastimila Ševčíka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů Z.K., ing. A. a ing. R.V., všech zastoupených Mgr. P.O., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2000, sp. zn. 11 Co 520/200, a rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 26. dubna 2000, sp. zn. 8 C 350/95, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, podanou včas (§72 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona) a co do formálních náležitostí ve shodě se zákonem [ §30 odst.1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona], napadli stěžovatelé pravomocné rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. listopadu 2000 ( 11 Co 520/2000-189), jímž bylo potvrzeno zamítavé rozhodnutí soudu prvého stupně (Okresního soudu v Opavě ze dne
26. dubna 2000 - 8 C 350/95-142) na peněžitou náhradu 60.380,- Kč s přísl., jako závazek fyzických osob - podnikatelů podnikajících ve sdružení, na základě písemných kupních smluv, kdy bylo prokázáno, že stěžovatelé vytěžili z parcely čís. 1367/7, k. ú. M., minimálně 488 m3 dřevní hmoty, při sjednané kupní ceně 400,- Kč/ m3, kupní cena dosud nebyla uhrazena v plné výši, pouze zálohově bylo uhrazeno 142.516,- Kč. Dále byla neúspěšným účastníkům uložena povinnost hradit poměrnou část nákladů řízení.
Podle odůvodnění ústavní stížnosti, obsahově shodného s vývody jeho odvolání do rozsudku I. stupně, stěžovatelé namítali, že v souladu se smlouvou bylo již všechno dřevo, které vykáceli, zaplaceno a napadli objektivnost i správnost výpočtů soudního znalce ing. A.N. Znalecký posudek je, dle jejich názoru, nepřezkoumatelný a nevěrohodný. Dále opakují argumenty uvedené v řízení před obecnými soudy, kterými především brojí proti neúplně zjištěnému stavu věci obecnými soudy, že nebrali v úvahu, že stěžovatelé nebyli prvními a jedinými, kteří na parcele těžili, nepřihlédli k námitkám
o množství vytěženého dřeva a neprovedli všechny navržené důkazy, odepřeli stěžovatelům revizního znalce. Dle názoru stěžovatelů neúplně zjištěný skutkový stav věci ve svých důsledcích vedl k nesprávným skutkovým závěrům, následně k vadnému hodnocení neúplně provedených důkazů a současně k nesprávnému právnímu a ústavně nesouladnému posouzení věci oběma obecnými soudy. Dle tvrzení stěžovatelů soud svým rozhodnutím porušil jejich ústavně zaručené právo dané Listinou základních práv a svobod, a to jejím čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR.
Stěžovatelé podrobněji nezdůvodnili ústavněprávní aspekty co do tvrzeného porušení (ústavně zaručených) jejich práv, navrhli, aby Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů, jak vpředu jsou označena, svým nálezem zrušil.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své judikatuře již dříve vyložil, za jakých podmínek je oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů, jak se tato jeho pravomoc projevuje k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy a v jakém rozsahu je oprávněn přezkoumávat zákonnost rozhodnutí soudů jako orgánů veřejné moci. Pokud obecný soud respektuje zásady stanoveného procesu tak, jak byly Ústavním soudem v jeho judikatuře již dříve vyloženy, pak Ústavnímu soudu nepřísluší do jeho rozhodování jakkoli zasahovat. Ústavní soud neshledal v posuzované ústavní stížnosti extrémní nesoulad mezi právními závěry obecných soudů a jejich skutkovými zjištěními, a rovněž je nutno konstatovat, že obecné soudy se vypořádaly se všemi uvedenými námitkami stěžovatelů.
Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu bylo zasaženo do ústavně zaručeného základního práva na soudní ochranu stěžovatelů (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 95 odst. 1 Ústavy ČR).
Tvrdí-li stěžovatelé ve své ústavní stížnosti, že obecnými soudy mělo být rozhodnuto jinak a že tento soud dospěl k jinému právnímu závěru, než je právní závěr stěžovatelů a neuvádí-li další skutečnosti, které by svědčily o porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod, pak nezbývá, než taková tvrzení stěžovatelů hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a zde je odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu, a to i ve vztahu k povaze a postavení Ústavního soudu k soustavě soudů obecných (k tomu srov. např. nález ve věci III. ÚS 23/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., č. 5, Praha 1994).
Protože ve věci posuzované ústavní stížnosti Ústavní soud neshledal porušení jiného ústavně zaručeného práva, než na který (odkazem na příslušný článek Listiny základních práv a svobod) poukazovali stěžovatelé, byla ústavní stížnost posouzena jako zjevně neopodstatněná, když zjevnost její neopodstatněnosti je dána již samotnou rozhodovací praxí Ústavního soudu, jak příkladmo na ni bylo poukázáno; o zjevně neopodstatněné ústavní stížnosti bylo rozhodnout odmítavým výrokem [§43 odst. 2 písm. a) zákona], jak ze znělky tohoto usnesení je zřejmé, který současně zakládá nedostatek zákonných důvodů pro stěžovateli navržený odklad vykonatelnosti rozhodnutí, jehož se toto usnesení Ústavního soudu dotýká.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 19. dubna 2001