Rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10.07.2001, sp. zn. III. ÚS 170/01 [ nález / JURKA / výz-2 ], paralelní citace: N 105/23 SbNU 53 dostupné na http://www.jurilogie.cz/ecli/ECLI:CZ:US:2001:3.US.170.01

sp. zn. III. ÚS 170/01 Nález Ústavní soud rozhodl v senátě o ústavní stížnosti navrhovatele V. K., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 4 To 109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Teplicích, č.j. 2 T 427/2000-450, ze dne 10. 1. 2001, o žádosti o propuštění z vazby, takto: Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 4 To 109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, se zrušuje. Odůvodnění: Navrhovatel podal dne 19. 3. 2001 ústavní stížnost, kterou napadl usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 4 To 109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, ve spojení s usnesením Okresního soudu v Teplicích, č.j. 2 T 427/2000-450, ze dne 10. 1. 2001 s tím, že jejich vydáním byla zasažena jeho základní práva a svobody obsažená v čl. 8 odst. 1, 2, 5, čl. 36 odst. 1 a konečně čl. 38 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Z citovaných rozhodnutí obou obecných soudů Ústavní soud zjistil, že navrhovatel (jako obviněný) podal dvě žádosti o propuštění z vazby, o kterých Okresní soud v Teplicích rozhodl jediným usnesením (č.j. 2 T 427/2000-450) a to tak, že obě žádosti zamítl a nepřijal ani slib nabízený navrhovatelem. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že nadále je shledáván (a trvá) vazební důvod označený v ust. §67 odst. 1 písm. a) trestního řádu (dále jen "tr.ř.")., když bydliště označené navrhovatelem v té době bylo pouze formální, často se bez oznámení pohyboval i v zahraničí, hrozí mu vysoký trest a je tedy důvodná obava, že by se mohl skrývat a mařit tak průběh trestního řízení. Proti uvedenému rozhodnutí podal navrhovatel stížnost, ve které uvedl, že se do České republiky vrátil sám z vlastní vůle, po zadržení mu byl odebrán cestovní pas, zdržoval se trvale na konkrétním místě, spolupracuje se správcem konkurzní podstaty i konkurzním soudem, má možnost trvalého bydlení, vrátil se i proto, aby své věci dal do pořádku. Poukázal i na svůj slib. Stručně řečeno, svou argumentaci v rámci podané stížnosti směřoval výlučně proti důvodům vazby z pohledu ust. §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. (tzv. vazby útěkové), když tyto důvody byly v již citovaném usnesení soudu prvního stupně, jako jediné a výlučné shledány. O podané stížnosti rozhodoval jako soud odvolací Krajský soud v Ústí nad Labem, který již citovaným rozhodnutím napadené usnesení zrušil a znovu rozhodl tak, že žádosti navrhovatele o propuštění z vazby na svobodu se zamítají s tím, že nadále trvá důvod vazby, uvedený tentokráte v ust. §67 odst. 1 písm. c) tr.ř. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl proč, má za to, že opodstatněnost tzv. útěkové vazby §67 odst. 1 písm. a) tr.ř. v dané chvíli dána není. Na druhé straně však shledal existenci vazebního důvodu uvedeného v ust. §67 odst. 1 písm. c) tr.ř. s tím, že již v minulosti se navrhovatel dopouštěl majetkové trestné činnosti, byl za ni odsouzen a přesto, že se osvědčil či odsouzení byla zahlazena, má určité sklony k páchání trestné činnosti majetkového charakteru, když jej neodradilo ani to, že dvakrát vykonal v uvedených souvislostech nepodmíněné tresty odnětí svobody. V uvedeném spatřoval obavy z toho, že navrhovatel bude pokračovat v trestné činnosti, pro kterou je stíhán. Nepřijal ani nabízený slib navrhovatele. Uvedená rozhodnutí napadl navrhovatel ústavní stížností, ve které namítl, že v daném řízení bylo obecnými soudu porušeno zejména jeho právo na spravedlivý proces zaručený mu čl. 36 odst. 1 Listiny. To proto, že napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo rozhodnuto o takovém základním právu jako je právo na osobní svobodu, přičemž navrhovatel neměl možnost se vyjádřit k důvodům, které soud uvedl jako nové (jiné) a které nebyly stanoveny soudem prvního stupně. K těmto novým (jiným) důvodům se takto neměl možnost vyjádřit, nemohl k nim uvést či doložit skutečnosti, které ani odvolací soud neuvedl, či se k nim nevyjádřil. Teprve v ústavní stížnosti sdělil, že nikdy nebyl ve výkonu trestu, ani nebyl omezen na svobodě (přiložil potvrzení Okresního soudu v Mostě i výpis z rejstříků trestů z června roku 2000). S poukazem na uvedené potom navrhl obě napadená rozhodnutí zrušit. Ústavní soud si vyžádal vyjádření Krajského soudu v Ústí nad Labem, ve kterém účastník řízení uvedl, že změnou vazebních důvodů nedošlo ke zhoršení pozice navrhovatele a dodal, že navrhovatel má i nadále právo žádat o propuštění z vazby a důvodnost vazby bude opětovně soudy přezkoumána. Dle ust. §44 odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, může Ústavní soud se souhlasem účastníků od ústního jednání upustit, nelze-li od něho očekávat další objasnění věci. Vzhledem k tomu, že oba účastníci, stěžovatel podáním ze dne 31. 5. 2001 a účastník řízení podáním ze dne 8. 6. 2001 vyjádřili svůj souhlas s upuštěním od ústního jednání a dále vzhledem k tomu, že Ústavní soud má za to, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, bylo od ústního jednání v předmětné věci upuštěno. Na tomto místě je nutné opakovaně připomenout, že pouze hledisko ústavněprávní je tím, které zakládá ingerenci Ústavního soudu do jurisdikční činnosti soudů obecných. V této souvislosti pak Ústavní soud musí konstatovat, že v dané věci obecné soudy v označené rozhodovací činnosti postupovaly v rozporu zejména s obsahem hlavy páté Listiny. Proto také podanou ústavní stížnost shledal důvodnou. V dané věci je totiž nepochybné, že žádosti o propuštění z vazby byly soudem prvního stupně zamítnuty, když byl shledán existující vazební důvod uvedený v §67 odst. 1 písm. a) tr.ř., jako důvod jediný a spočívající v obavě, že navrhovatel uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul, když mu hrozí vysoký trest. Vůči tomuto důvodů tzv. vazby útěkové brojil v podané stížnosti navrhovatel svou argumentací. Neměl takto zajisté žádný důvod, aby argumentoval ve vztahu k případně jinému vazebnímu důvodu, když jeho žádost o propuštění z vazby byla zamítnuta právě pro existenci vazebních důvodů shledaných v případě tzv. vazby útěkové. Odvolací soud jeho argumentaci v označeném směru také posléze shledal důvodnou a dospěl při svém rozhodování o žádosti navrhovatele o propuštění z vazby k závěru, že důvod vazby útěkové v dané věci a v daném stadiu trestního řízení vedeného proti navrhovateli již není dán. Současně však (bez dalšího) dospěl k závěru, že v té chvíli je dána existence jiného vazebního důvodu, totiž důvodná obava, že navrhovatel bude pokračovat v trestné činnosti, pro niž je stíhán §67 odst. 1 písm. c) tr.ř., tzv. vazba předstižná. To s tím, že navrhovatel byl v minulosti soudně trestán pro majetkovou trestnou činnost, byl ve výkonu trestu a nevzal si z toho dostatečné poučení. Změnil tak rozhodnutí soudu prvního stupně a uvedl zcela jiné důvody pro setrvání navrhovatele ve vazbě. Je tedy nepochybné, že navrhovatel v průběhu řízení o trvání jeho vazby (a to je vedeno v neveřejném zasedání) nemohl vést argumentaci, která by se vztahovala právě k těm důvodům vazby, které v konečné fázi tohoto řízení obecné soudy (v dané věci soud druhého stupně) shledaly za existující. Proti shledaným (dovozovaným) vazebním důvodům měl navrhovatel možnost brojit pouze v rámci své stížnosti podané proti rozhodnutí soudu prvního stupně. To také učinil a jeho argumentace byla odvolacím soudem akceptována. Nemohl však předpokládat, že odvolací soud při svém rozhodování označí za existující jiný důvod vazby. Na důvody vazby takto shledané odvolacím soudem (důvody nové), však již přirozeně s ohledem na to, že řízení před odvolacím soudem je konečné, nemohl reagovat. Byl tak nepochybně zbaven možnosti alespoň se vyjádřit ke všem prováděným důkazům či obecným skutečnostem označeným odvolacím soudem, případně provedené důkazy vyvracet či nabízet jiné, jak také plyne i z listin, které zaslal Ústavnímu soudu v rámci řízení o ústavní stížnosti (zejména stran jeho údajného výkonu nepodmíněných trestů odnětí svobody v minulosti). Tvrzení uvedené ve vyjádření účastníka, totiž možnost navrhovatele podat znovu žádost o propuštění z vazby (a de facto tak reagovat na změnu vazebních důvodů) je třeba odmítnout jako postup zcela formální a nahrazující bezdůvodně řízení předchozí. Ústavní soud rozhodoval již v minulosti ve srovnatelných případech (nálezy z 11. 12. 1997, sp. zn. IV. ÚS 218/95, z 24. 9. 1998, sp. zn. III. ÚS 139/98 a z 9. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 4/97) s tím, že lze konstatovat, že pokud odvolací soud rozhodne s konečnou platností (v řízení o vazbě takto zamítavým výrokem o podané stížnosti při změně vazebních důvodů), aniž by v řízení přecházejícímu vydání jeho rozhodnutí dal možnost stěžovateli se k takovéto změně vyjádřit a uplatnit tak námitky, které obecně právní úprava připouští, tak v podstatě porušil zásadu dvojinstančního řízení a ve svých důsledcích tak uvedeným postupem zasáhl do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl tak, že shledal existenci vazebních důvodů, avšak rozdílných od těch, které shledal nalézací soud, to také vyjádřil ve svém rozhodnutí a s ohledem na již uvedené tak odňal navrhovateli reálnou a efektivní možnost obrany spočívající v jeho oprávnění skutkově i právně argumentovat ve vztahu k důvodům označeným soudem v jeho rozhodnutí a tím porušil jeho základní práva plynoucí z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny. Ústavnímu soudu tak nezbylo než usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem, č.j. 4 To 109/2001-500, ze dne 21. 2. 2001, zrušit §82 odst. 1, 3, písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, když pouze proti němu směřují námitky vznesené ústavním stěžovatelem. Poučení: Proti tomuto rozhodnutí se nelze odvolat. V Brně dne 10. července 2001