ECLI:CZ:US:2001:3.US.171.01
sp. zn. III. ÚS 171/01
Usnesení
III. ÚS 171/01
Ústavní soud rozhodl dne 3. října 2001 v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Jurky a soudců JUDr. Vlastimila Ševčíka a JUDr. Pavla Holländera bez přítomnosti účastníků řízení ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. V.S., zastoupeného Mgr. O.J., proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. prosince 2000, sp. zn. 20 Cdo 1535/98, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 1997, sp. zn. 11 Co 271/96 a usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou ze dne 12. února 1996, sp. zn. 7 C 1000/94, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, co do formálních náležitostí, po odstranění vad na základě výzvy Ústavního soudu, ve shodě se zákonem [§30 odst. 1, §34, §72 odst. 1 písm. a), odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen zákona], napadl stěžovatel usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. prosince 2001 (20 Cdo 1535/98-111), usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 19. listopadu 1997 (11 Co 271/96-73) a usnesení Okresního soudu ze dne 12. února 1996 (7 C 1000/94-45), a tvrdil, že obecné soudy svým postupem porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod, a to tím, že "žalovaným a soudcům Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Vrchního soudu v Praze byl přiznán jiný standard práv, obecné soudy v řízení nebyly nezávislé a nestranné" a stěžovateli bylo odňato právo na náhradu škody. Stěžovatel proto navrhl, aby Ústavní soud zrušil usnesení Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, jak jsou vpředu označena.
Usnesením Nejvyššího soudu ČR (20 Cdo 1535/98) bylo odmítnuto dovolání stěžovatele proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (11 Co 271/96), kterým bylo potvrzeno usnesení Okresního soudu v Jablonci nad Nisou (7 C 1000/94), jímž soud I. stupně zastavil řízení pro zpětvzetí žaloby stěžovatelem. Žalobou se stěžovatel domáhal náhrady škody na žalovaných (České republice, Ministerstvu vnitra; České republice, Ministerstvu spravedlnosti; J.R., J.R., Policie ČR, J.S., ) ve výši 2.000 Kč (stěžovateli byla celkem sedmkrát úmyslně způsobena škoda poškozováním vložek FAB zámků dveří, ve všech případech oznámil stěžovatel tyto události bezprostředně Policii ČR. Ani v jednom případě nebyla věc řádně a odpovědně šetřena, popř. nebyla šetřena vůbec).
Z připojeného spisu Okresního soudu v Jablonci nad Nisou, sp. zn. 7 C 1000/94, se podává, že stěžovatel v řízení před odvolacím soudem vyslovení přípustnosti dovolání nenavrhl, přesto dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu podal.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu jenom pokud to zákon připouští (§237 až §239 o. s. ř.). Jak již uvedl Ústavní soud dříve, lze z uvedeného a contrari odovodit závěr, podle kterého v případech, pokud zákon dovolání nepřipouští, není možno dovolání považovat za procesní prostředek, který zákon k ochraně základního práva nebo svobody poskytuje (k tomu srov. např. usnesení I. ÚS 213/96 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 6., vydání 1., usn. č. 30, Praha 1997, nález ve věci III. ÚS 40/93 in Ústavní soud České republiky: Sbírka nálezů a usnesení - svazek 1., vydání 1., nález. č.6, Praha1994). V takových případech 60denní lhůta pro podání ústavní stížnosti plyne ode dne doručení rozhodnutí odvolacího soudu
(§72 odst. 2 zákona). Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (11 Co 271/96) bylo stěžovateli doručeno dne 19. ledna 1998 (č. l. 74 připojeného spisu), ústavní stížnost svěřena k poštovní přepravě dne 19. března 2001. Stěžovatel tedy podal svou ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Obvodního soudu v Jablonci nad Nisou a Krajského soudu v Ústí nad Labem po uplynutí 60denní lhůty, proto ji bylo nutno posoudit v této části jako opožděnou [§43 odst. 1 písm. b) zákona], a jako takovou ji odmítnout.
Ústavní stížností bylo nutno se zabývat v části směřující proti rozhodnutí dovolacího soudu, z hlediska porušení tvrzených ústavně zaručených práv a svobod, zejména práva na právní ochranu věci (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny základních práv a svobod), to však nikoliv z hlediska porušení subjektivního práva hmotného, nýbrž pro denegatio iustitiae (odmítnutí spravedlnosti). V uvedeném rozsahu bylo přezkoumáno usnesení Nejvyššího soudu ČR, a bylo zjištěno, že ústavní stížnost je v uvedené části zjevně neopodstatněná. Nejvyšší soud ČR v napadeném usnesení, v souladu se zásadami občanského soudního řádu, posoudil nepřípustnost dovolání dle §236 odst. 1, §237, §238a , §239 o. s. ř. a v odůvodnění svého rozhodnutí ústavně konformním způsobem vyložil, proč bylo dovolání stěžovatele posouzeno jako nepřípustné a řádným způsobem nevypořádal s tvrzeními stěžovatele vznesenými v dovolání. K porušení čl. 1, čl. 36, čl. 37 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod proto ve věci nedošlo.
Na základě takto rozvedených důvodů nelze přisvědčit stěžovateli, že by došlo k porušení tvrzených ani jiných ústavně zaručených práv a svobod. Návrh na zrušení ústavní stížností napadeného usnesení Nejvyššího soudu ČR (20 Cdo 1535/98) byl proto shledán v této její části jako zjevně neopodstatněný, a jako takový odmítnut [§43 odst. 2 písm. a) zákona].
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona).
V Brně dne 3. října 2001